DMD č. 9 pro 9. 4. 2019. Téma: Sklepmistr

Max se rozhlédl po sluncem zalité krajině svého dětství. Vzpomínky na strýce ho znovu zcela ovládly. Jeho laskavá tvář. Jeho praštěný smysl pro humor. Jeho pokusy opít nezletilého synovce. Tohle byl jeho svět.
Zvedl se vítr a pohrál si s nalitými hrozny. Kdesi na domě bouchly okenice. Snad až příliš krásné, napadlo Maxe.
Fanny se na něj dívala svýma nevinnýma očima.
"Jedu zpět do Londýna, Fanny." Pohled neuhnul, ale zalil se slzami.
"Potřebuju vyřídit všechny potřebné papíry. Nemůžu se stát sklepmistrem ze dne na den." Slzy.
"Ale třeba se jím stanu příští měsíc, až se sem definitivně nastěhuju."

Slzy štěstí.

Dva angličtí gentlemani se v průběhu večera začali velmi neanglicky pohihňávat.
"Úžasná dovolená, bratše," špatně artikuloval první.
"Amen, bratře!" přikyvoval druhý.
"Bratři!" okřikl je opat, ale pak se začal smát spolu s nimi. Další naražený sud.
"A šímto, že tohle nechutná ani trochu jako to námožničké víno, co jsme ochutnávali čera?"
Opat se rozhlédl, jako by hledal pár zvědavých uší.
"Já vám to povím, ale..." škyt, "nsmíte to nkomu říst."
Obchodnické duše obou Angličanů zaplesaly, ale fialové rty přísahaly mlčenlivost.
"Já naše místní víno nechávám v sudech... po anglické brandy!" prozradil opat a netušil, že se právě stal otcem portského.

Ještě, že mám osm nohou. Ne, šest. Ne, osm. Ale představte si, jak se motá osm nohou. Ne dvě, ale osm. Nemluvě o těch sítích. Vidíte v nich najednou dvě mouchy a překvapivě se netrefíte ani na jednu z nich. Jo. Má to svý mouchy. Ale což, vzal jsem tuhle práci z úcty k tradici. Můj děd by na mě byl hrd. A kromě toho, je to velice důležitá práce. Kdo myslíte, že vytváří ten nádech času na těch předmětech, co v nich je ta tekutina. Vlákénko sem, vlákénko tam. Pečlivě připevnit. Tu tam mírně ledabyle.

Jen si občas cucnu.

Degustátoři sedí u nápoje hodnotící jeho charakter.
Jsem veverka, nebo to dnes chutná jinak?
Takové trochu chutnější, že? Poškrábe se degustátor číslo dva za uchem.
I když já o přípravě nic nevím, povzdychne si jednička. Kde je trojka? No jasně, válí se v bazénu. No nic, jdu na verandu.
My jdeme taky! Hlásí dvojka s trojkou.
Trojka se po cestě zastaví.
Co tam tak vykuleně zíráš?
Já zapomněl, co jsem to chtěl. Moment... jít na verandu!

Tři fouskové knedlíky se vyhřívají v zimním slunci.

"Tak co, moje chlupaté placičky, chutnal vám ten slabý čajík? To kvuli Dedondeho rýmičce," pronese sklepmistr.

Poté, co Obelix pronese kýchajícího Asterixe pelyňkovým polem, Idefix vede jejich cestu dál k jihu, přes kopce a říčky, až se západem slunce dorazí k malebnému městečku.
Většina místních před dvěma cizinci práská okenicemi, aniž by se Asterix stačil poptat po světlovlasé cizince, ale v hostinci jsou uvítáni, jak se patří.
„Jen se usaďte, pánové,“ rozhazuje rukama hostinský. „Doporučuji vyzkoušet k večeři naše víno, zrovna jsem načal výborný ročník!“
„Proč ne?“ souhlasí Asterix, zatímco Obelix už slintá nad hrnci. „Dáme si rádi.“
Vínko je vskutku výborné a hostinský je až podezřele ochotně zve k nahlédnutí do jeho sklípku pod hospodou…

„Táta! Táta! Co to máš?“
„To je pro maminku. Vy dva šup do postýlek. Takových hodin.“
Rozdá pusy a děti poslušně odběhnou. Žena vrtí hlavou.
„Já se můžu přethnout a tobě stačí pomalu jedno slovo. Víno?“ podiví se.
„Výběr sklepmistra. K výročí. Máme vývrtku?“
„Otevřu to. Výročí?“
„Seznámení. Lenka mi připomněla,“ přizná pokorně zásah věrné kamarádky. „Já bych tedy slavil jinak ...“
„Divochu,“ směje se, ale odlákat se nechá. Otevřená láhev osamí. Na chvíli. Když se rodiče vrátí, nestačí se divit.
„Máme děti notoriky,“ povzdychne si žena.
„M-my ch-chtěli jen o-ochutnat,“ hájí se Vilda. Tilda jen tiše bledne. Noc bude veselá.

Strážník u žluté pásky se choulí do dlouhého pláště. Zívá. Polevuje v ostražitosti.
Netuší, že ze zrcadla za ním se potichoučku souká černý spár.
Drápy se už už zatínají.
Vtom tmu rozčísne oslnivý blesk.
Cosi zmizí.
Ostré světlo bolí.
Přibíhá rozčilený zrzek: „Člověče, vy tu spíte? Málem vás to dostalo!“
„Kde je?“ blekotá strážník zděšeně.
„V zrcadle.“ Muže následuje žena, šalvěj a černobýl pohotově.
Zas ty protivné byliny!
Cosi hledá úkryt.
Rozbité zamřížované okénko?
Šup tam!
Matné zrcadlení zelených lahví.
Dřevěné sudy.
Osvěžující voda, hřejivý oheň, svěží vzduch, plodná země. Nade vším éter.
Krev a maso nikde?
Cosi začíná zkoumat.

Zlodejka, ktorá kráčala prvá, náhle zastala a zakryla lampáš handrou. Kobka sa ponorila do tmy a ticha.

„Niečo sa mi zdalo, ako keby som počula zvuk dopadajúcich kociek,“ povedala a lampu odokryla.
Pred ňou sa slizila veľká zelená masa.
„To nedáme! Naspäť!“ zavelila.

„Ktorou chodbou?“ pýtala sa, keď sa dostali na rázcestie a zabudla, ako treba odbočiť.
„Doprava!“ kričal klerik, poverený kreslením mapy podzemia.

Kocky zarachotili a dopadli.

Do chodby vystrelila spŕška šípov. Prieskumníci pred nimi ledva uskočili.
„Goblini!“
Prebili sa cez nich, ale slizký tvor im bol stále v pätách.

Pán podzemia sa spokojne usmial a znova hodil kockami.

Když farmářka byla prve budoucí farmářkou:
„Kulíšku, převezeme spolu traktory z jedné louky na druhou, je to pár kilometrů, já pojedu před tebou a ty v klidu za mnou. To zvládneš, nemůže se nic stát!"
„Ale já traktor nikdy neřídila!"
„Neboj, to bude v pohodě, jedéééém"
Bylo to v pohodě, až do chvíle, kdy cesta začala klesat. Budoucí farmářka šlápla na brzdu a nic. Znovu a zase nic. Strhla volant, sjela ze silnice na louku a zastavila v protisvahu.
„Promiň, já jsem ti zapomněl říct, že ten traktor moc nebrzdí."
Rozklepané děvče by v tu chvíli nepohrdlo snad ani Sklepmistrem.

Bratru Bernardovi říkali Sklepmistr, protože málokdy vytáhl paty ven od počítače v laborce. Laborka je ve skutečnosti prostorný suterén a Bernardovo pravé jméno Jolana nezná. Jméno vás dává všanc nejen čarodějům.
Jen ta sklenka vína u monitoru je pravá.
"Teď to nepij," zavrčí Jolana.
Probíhá důležitý experiment. Totální extrakce z pětadvacítky. Zbytky půjdou do skladiště, kde ještě týdny budou výtěžné.
Sotva chodila, když ji přivedli a připoutali řetězy k zadní desce ždímačky. Jolana sundala náramek. Byla by ho škoda. Čarodějnice sebou cukala. Pak prosila. Pak už jen plakala.
Motory začaly vrnět.
"Kurva!" zařval Bernard od počítače.
Nastala tma a ticho.

Myšák se chystal do pelíšku, ale Sovátko ještě dopíjelo poslední doušky osmdesátého šestého cappuccina, než vyletí na denní šichtu.
„Komu se nelení, zaseje osení,“ loučil se Myšák.
„Tak to není!“
„Tak dlouho se džbánem, až nehneš rumpálem!“
„V příslovích je staletá moudrost, ale ve tvých se ztrácí!“
„Kolik višní, tolik třešní,“ pokračoval Myšák.
Sovátko zaváhalo. Tohle bylo správně, ale stejně mu to nedávalo žádný smysl.
„Kdo jinému jámu kopá, vlastní nemá!“
Sovátko protáhlo křídla.
„Kdo se bojí, nesmí to sklepa!“
„Do lesa! Neumíš ani jedno?“
„V příslovích jsem náhodou mistr světa!“
„Leda tak mistr sklepa,“ zasmálo se Sovátko.
A odletělo.