Galanterna

Ulicemi pochodují legionáři, břeskné trubky, prapory, nažehlené uniformy a jásající davy.

Ze stínu ten rumraj pozoruje muž s unavenýma očima. Jako kdyby to nablýskané pozlátko mělo něco společného se skutečnou válkou. Jako kdyby to strašné nikdy nebylo, jako kdyby nebylo mrtvých a zmrzačených, zbyla jen sláva a hrdinské historky.

Na druhé straně ulice štíhlá žena s plavými vlasy a úsměvem, který se nezapomíná. K sukni se jí tiskne děvčátko, rozzářené oči, dolíčky ve tvářích. Jako kdyby to strašné nikdy nebylo. Jako kdyby budoucnost měla být už jen zářivá.

Poslední, který si ještě chce pamatovat, tiše odchází.
Žena ho smutně sleduje.

Bledé slunce ztrácí sílu. V noci přišel první mrazík, jeřabiny jsou glazované v ledu.

Je příjemné nechat se vidět v doprovodu fešného mladíka. Karel má přes ramena přehozený plášť, prázdné rukávy schované uvnitř.

"Kdybyste byla tak laskavá, slečno Mínko," tvář mu ztmavne ruměncem, "v kapse mám takovou maličkost."

V dlani ji zastudí prstýnek.

"Ten je pro Vás."

"Ale..."

"Nebojte, není vopravdový. Je z šrapnelovýho tempírunku. Vyrobil bych ho pro Vás sám, ale... však víte. Tak jsem ho koupil na pokoutním trhu."

Prstýnek s nápisem po obvodu: S vděčností a láskou.
Mínka má pocit, že její srdce je jako ty jeřabiny.

Mínka má strach. Bojí se jeho a bojí se o něj.

On se tváří jakoby nic, s nikým nemluví, celé hodiny čmárá do svého notesu. Dnes Mínka zahlédla jednu stránku: pečlivá kresba s mnoha detaily, vtipná a přitom znepokojivě krutá.

Dvojice prasat v ošetřovatelských uniformách krouží v komickém tanci po dvou nohách mezi nemocničními postelemi. Zdá se, jako by svými rypáčky hledala tučná sousta mezi pacienty, všetečná očka se jim lesknou dychtivostí, z mordy jen jen ukápnout slina.

Laloky na krku připomínající dvojitou bradu, křivozubé úsměvy, není pochyb, koho mají zvířata představovat.

Mínka z té kresby vůbec nemá dobrý pocit.

"Poď se podivat, Liduno, tamdle to je ten Rusák, ten jak sem ti řikala."
"Ten divnej?"
"Dyť se koukni, ten chlap něco tají, jako že se Máří jmenuju."
"Nojo, ale co?"
"To zatim nevim. Zatim!"
"Ale je to fešák! Možná je to ruskej šlechtic, a jenom se vydává za vobyčejnýho vojáka."
"Proč by to dělal," zakroutí Máří očima.
"Třeba... třeba je to carskej špión! Zamaskovanej."
"Co by tu špionoval, prosim Tebe? Liduno, nečti už ty šestákový romány, dyk z toho dočista zblbneš!
Ne, počkej, víš že máš možná pravdu? Von tady nejspíš má nějaký inco gnýto."
"???"
"Liduno, já mám plán!"

Myslela, že už si zvykla. Že se zatvrdila. Rány plné červů, hnijící pahýly, nic ji nemůže zaskočit. A přece.
Šéfarc sundá tomu novému z hlavy obvazy.
Muž bez tváře. Místo obličeje změť masa a kostí, a zoufalé, napůl šílené oči.

Při vizitě udrží klidnou tvář. Pak už ne. Zalyká se křečí vzlyků.

Když se konečně uklidní, šéfarc jí podá skleničku: "Žije, to je hlavní."
Ucítí alkohol, ale pije. Málem ji to zadusí. "Lépe kdyby nežil."

Šéfarz jí útěšně poplácá po rameni: "Stále má naději."

"Leda na zázrak."

"Někteří kolegové umí i zázraky. Třeba vyrobit nový obličej. Z proužků kůže pacienta."

"Sestro Máří," začne opatrně Mína, když spolu pijí odpolední kávu, "vy víte, komu chlapci říkají červeno-bílý?"

"Bodejď bych nevěděla." Máří pečlivě krájí chleba na malé kousky. "Toho pečiva dávaj čím dál míň."

Mína sleduje, jak se chlebová kačenka pomalu noří do cikorky. "Komu?"

"Jak komu? Nám přece. Nejspíš máme být živy jen z falešnýho kafe."

"Komu tak říkají."

"Jo tohle. To jsou dezertéři. Zrádci, co přeběhli k Rusku a teď zabíjej naše chlapce."

Míně zaskočí kůrka v krku.

"Tebe to, holka, nějak vzalo," uštědří jí Máří herdu do zad. "Neboj, takovýho když chytěj, oprátka ho nemine, to se můžeš vsadit."

Sedíme v zákopu a čekáme na ofensívu. Artilérie duni od šírání a teď už bude devět.
Už aby to začlo. Všechno je lepší než to hrozné čekání. Mlčky kouříme. Nemusíme mluvit, všichni myslíme na totéž.
Jsme tu sami za sebe. Na Rusy není spolehnutí. Prý: "Svobóda, ničevó něnádo." Svoloč jedna! Klidně by nás v tom nechali. Ale ať, to zvládnem, Slávku. To zvládnem! Hlavně, aby tě nedostali Rakušáci, jinak budeš viset za dezerci.
Eh, je to divný pocit, že jsem loni tohle dobou byl na druhé straně.

Najednou je ticho. Ticho? Zdá se mi to nebo...

Bratři, do útoku!

"Huráá!"

Sestra Mína předříkává modlitbu.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes,

ještě je teplý a voní kvasem.
Zavřu oči a jsem zpátky doma,
tatík živ a máma u plotny v bílé zástěře.

Odpusť nám viny naše.

Protože jsou k neunesení.
Je vůbec možné něco tak strašlivého odpustit?

Jakož i my odpouštíme viníkům našim,

bolševikům zatraceným, odpusť, Bože, rouhání,
to že mi v noze cuká jako čert.

A neuveď nás v pokušení

s očima tatarských krasavic,
s něžnýma rukama a srdcem anděla.

Ale zbav nás od zlého,

od fronty a od šibenice. To hlavně.

Amen.

Zvednu oči: anděl se na mě dívá.

Blíží se půlnoc, na střechu bubnuje déšť. Mínka v kaluži světla naposledy kontroluje oddělení.

Průstřel chrápe s hubou dokořán, až se chvějí okenní tabulky. Hezký Karel ze spaní tichounce naříká.

Mína se zastaví u lůžka Bohatýra. Ten člověk ji znepokojuje. Je na něm cosi... neupřímného. Nic konkrétního, jen neškodné, zdánlivě nevýznamné maličkosti. Aura tajemna, kterou si zřejmě úmyslně pěstuje.

Rus křečovitě zatíná prsty do prostěradla, tiše, nesrozumitelně něco drmolí v horečce. Mína odloží petrolejku a zlehka mu položí dlaň na čelo.
Vystřelí ruka, sevře Míně zápěstí: bolí to.
Rus třeští oči do tmy.

"Maminko, to jsi ty?"

Mína polekaně ucukne.

Mína neví, kdo začal, ale teď už zpívá celá cimra. Všichni se nechali strhnout, i Turek nesměle pobrukuje. Nevadí, že neznají slova.

Pak Tetanus začne jednu z těch svých, kdyby to tak teta slyšela! A není mu to málo, rozparáděný Míniným ruměncem spustí:

Sestřička z lazaretu
s plavými vlásky,
za jednu cigaretu
spoustu dá lásky.

Někteří se přidali, ale jeden po druhém rozpačitě umlkají, popěvek dokončí Tetanus sám.

"Ty durag!" ozve se do náhlého ticha.
Všichni se překvapeně otočí, je to poprvé, co Bohatýra slyší mluvit.

"Ty durag," blýskne Rus divoce očima, "ty viděl angela. A ty krylja jevo rveš?"

DrAma! LíTě, myš u T. Vel.mož leč. Prim.Ky. dal nad! Do nás.
Mínka dopíše text inzerátu, Zraněná paže spokojeně přikývne.

"Drama kvůli lítým myším," směje se Průstřel břicha ze sousedního kavalce. "A budou je lovit ňáký šlechtici s prýmkama. Co to je za šifru?! Pozor na cenzuru, hochu, ať kvůli inzerátu nemáš voplejtačky."

Mínka se na Průstřel zamračí: "Však adresátka bude jistě rozumět."

Paže jí tiskne do dlaně hrstičku pětníků: "Dvacet halířů za řádek, sestřičko."

Vzkaz otisknou hned pod reklamou bia Illusion.

Drahá Amálko! Líbám Tě, myšlenkami u Tebe. Velká možnost léčby. Primář Kyncl dal naději! Dopis následuje.

Mínka pospíchá za sestrou Máří, srdce jí tluče vzrušením a trémou. A rozpaky. Takhle si svou nadřízenou nepředstavovala. Ta ženská vypadá spíš jako... řeznice než ošetřovatelka.

Podpadky klapou po dřevěné podlaze. Dvě nekonečně dlouhé řady postelí a oči, oči, oči, z každého kavalce ji sleduje jeden pár, cítí ty pohledy lepkavě na sobě: dychtivé, troufalé, horečnaté. Zoufalé. Mínka si popotáhne zástěru, připadá si skoro nahá.

"Zvykneš si," vycení sestra Máří zkažené zuby. "Hlavně bacha, ať se ti nedostanou pod kůži. Pamatuj si," praští se dlaní do hrudi, obří poprsí se měkce zavlní. "Jako kámen!"

Mínka se vzmůže sotva na přikývnutí.

"Dítě, nemáš horečku?" Teta si utře ruce do zástěry a užuž jí sahá vlhkou dlaní na čelo.

Mínka cukne. "Cožpak to není ženský úděl, pomáhat trpícím?"

"Baže. Ale ty vůbec nevíš, o čem mluvíš. Do špitálu by slušná ženská nepáchla. Leda..."

Když už Sochorka ruce utřela, podepře si jimi bolavá záda. V kříži jí hlasitě lupne.

"Leda?" připomene se Mínka.

"Leda vdova! A to ty nejsi, že ne?! Kdepak, slíbila jsem nebožce tvé matce, že tě vychovám ve vší počestnosti! A s tím se ošmatávání nahatých muských neslučuje!"

Mína vzdorně semkne rty.
Bože, proč jen je ta holka tak umíněná?!

"No to je výborný!" Sochorová rozmrzele mrskne vyždímanou spodničkou do lavóru. "No to je výborný! Nestačí, že dragouny vodveleli! Nestačí, že naše vlastní muský povolali. Teď tu budou eště stavět vojenskej špitál!"

"Ale tetičko," špitne Mínka, "co je špatného na lazaretu?"

"Jédinej světe," spráskne ruce vdova, "neni to zřejmý? Natáhnou sem všechny choroby z celýho širýho světa! Mor a choleru, tyfus, platfus!"

Mínka vyleje špinavou vodu do kanálku a zamyšleně pozoruje tvořící se vír. "Prý to bude největší špitál v celé říši. Dřevěné město."

"Zrovinka o tom celou dobu mluvim. Všichni tu pochcípáme, dej na má slova."

Kanálek souhlasně zachrochtá.