DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2020.

Sobota se líně překulila v odpoledne. Přijeli do domu v ulici Kol teprve před dvěma dny a Seregil už se neskutečně nudil. Ale co naplat, bylo zase potřeba chvíli hrát šlechtice.
Alek pozoroval přítele z druhé strany pokoje a cítil jeho neklid.
"Pojďme ven, než začneš lézt po zdech."
Seregil se usmál omluvně i trochu provinile.
Oblékli si sametové kabátce a zdobené pláště. Když už je má být vidět, tak ať vypadají k světu.
"Mohli bychom navštívit Thera v Domě Orësky."
Vzali to oklikou přes Podzimní trh a vlastně to byla celkem příjemná procházka, zakončená výborným vínem a lahodnou večeří.

Vtrhl na trh,
ve zlatém hávu oblečený,
kapsu si natrh,
přesto o své dokonalosti byl přesvědčený.

Kolem se rozhlížel,
o vlastní velikosti přesvědčený,
kdyby více se prohlížel,
nebyl by pak třeba toliko roztrpčený.

Než tam vpad,
zachytil se o hák,
jak šel dál,
háv se mu potrhal.

Jo na trhu,
tam musíte být obezřetní,
chvíli měšec u boku,
pak jen nadávky a klení.

Dejte pozor, obezřetně se chovejte,
nikdy nevíte kdo kolem vás projde,
vše pečlivě schovejte,
i malé dítě vás prokoukne.

Dítě či dospělý,
jestliže má hlad,
na dobrý mrav nebude ohled brát,
když bude co do pusy dát.

Nízkotučná karanténa, říkal tomu Bill a umíral nudou.
Městu, v němž se usadil, se po ukončení turistické sezóny každý vyhýbal jako prašivému psu. Zůstali důchodci a nezajímaví muži.
Golema nechával stát týdny bez využití. Nepotřeboval dalšího posluhovače; stačil jeho nudný místní milenec.
Pasivně se potloukal od ničeho k ničemu, než mu došlo, že si někdy přeje jediné – aby Pán z Prahy zvětřil stopu a přišel si pro něj. Ten už by mu uměl dostat z hlavy jeho pitomé nápady. Rozhodně by mu je z ní uměl vymrdat.
Třeba se jednou opravdu objeví, snil Bill. Snad do té doby neumře nudou.

"Věřil jen slovům, Valdemare?"
Sladkému vábení Jarmiliných rtů, když mu šeptala do ucha.
Oplzlé pomluvě o místním mlynáři, která ho přiměla k vraždě.
Sobě samému, když oslovil obláčky, co se ve své lhostejnosti rozplynuly dříve, než mu kat sťal hlavu.
Valdemar se zadíval Hynkovi do očí. Seděli sami pod popravčím kolem, bílá lebka chrastila ve větru.
"Kdysi věřil činům. Kdysi věřil tobě. Nikdy nepřestal křičet ze spaní. Ale nikdy neuvěřil, že jsi ho zkrvaveného opustil ze své vůle. Nikdy tě nepřestal milovat. A mě... nevymlouval jsem mu to, staral jsem se o něj... ale mě za to nikdy nepřestal nenávidět."

"Tak Lois už taky napsala, že Batman je upír."

"Hmm."

"Podle ní tvoje sosáky nechávají na krku obětí stopy."

"Hmm."

"Nemyslela náhodou tesáky? Perry měl ten článek zkontrolovat."

"Hmm."

"Ty mě vůbec neposloucháš... Bruci!"

"Promiň," Batman se konečně odtáhl od práce. "Její pravopis stranou, tvoje kolegyně má pravdu. Měl bych změnit místa, kde se krmím. Ale..."

"Ale?"

"Nevím, jak se krmit odjinud," Bruce se přiznal.

Clark se usmál. "Tak to vyzkoušejme." Sundal si kalhoty. Bruce se přisál k jeho stehnu.

"Zaboř do mě svoje sosáky, Batmane," zasténal hraně Clark.

Bruce ho za trest plácl přes zadek.

Clark nevypadal příliš potrestaně.

První svatba byla tajná a rychlá. Druhá byla honosná a zdlouhavá. Ale obě byly s Brentem. Nepotřebovala žádný detektor citů, aby pochopila, že s tímto mužem chce strávit celý život. A přitom v první chvíli ho chtěla ignorovat, zesměšnit, prostě ho vymazat ze svého života.

Jenže s každou chvilkou, kterou s ním strávila, chápala víc a víc, jak jsou spříznění. Jeho pracovitost, smysl pro humor a hlavně tolerance a porozumění, to vše ji na něm přitahovalo.
Její první dojem se mýlil, ještě že mu dala šanci.

„Děkuji všem drakům, že jste mi ho přivedli,“ zašeptala a stírala slzy z tváře.

Prinz Heinrich ve žlutém kabátě se řítil prašnou cestou mezi poli. Jeho osazenstvo, soustředěná šoférka ve středních letech a tři mládežníci (dva výskající, jedna křečovitě svírající klobouk), si vyrazilo na testovací jízdu.
„Rychleji!“
„Tenhle model víc nevydrží,“ poznamenala motoristka. „Takhle kdybychom jeli Antoinettou...“
„Kdyby ji někdo nenechal v příkopu...“
„Do cesty mi vběhlo hejno husí!“ bránil se nejmladší účastník výpravy.
„Nemůžeme, prosím, zpomalit?“ zasípala Lina z prostředního sedadla.
„Jak pomalu by sis představovala?“
„Radši bych se vůbec nehýbala, děkuji.“
Nora Sternová se zasmála a letmo pohlédla na Juditu: „Tak zrychlíme.“
Karoline Sternbachová, mladá dáma, zavřela oči a začala se modlit.

Neznatelně na sebe kývli a vydali se nacvičeným manévrem ze dvou stran ke Dvoukvítkovi s Mrakoplašem.

Dvoukvítek mezitím zpoza košile vytáhl balíček ikonografií a strčil jej Mrakoplašovi před nervózně těkající oči.

"Podívej, dělám si sbírku všech tržišť a bazarů, které navštívím. Tady je třeba tržiště v Brmbrmduc, tady Velký bazar v Klači..."

Dál se nedostal, protože se mu vedle ucha ozvalo velmi distingovaným tónem "Dobrý den, dovolte mi Vám s potěšením oznámit, že máte to štěstí být dnes okraden licencovaným členem Cechu zlodějů. Odevzdejte mi prosím, samozřejmě oproti stvrzence, všechny své cennosti..."

Zvuk tisíců maličkých nožiček doprovodilo hlasité zavrzání pantů.

Sobec je každý
a bude jím navždy
všechno děláme proto, abychom se cítili líp
někteří z nás však mají jistý cit,
díky kterému jsou k druhým milí
neprahnou jen po svém vytouženém cíli
jsou tak sobci ohleduplní
na jejich sobectví nic špatného není
všichni chceme být šťastní
mít vůli svou vlastní
vesmír pak září barvami
tak jako záříme my

škoda jen, že toho narcismu dost přebývá
pochopení kolem moc nebývá
dokola viz zrcadlo vypouklé
odráží lidské ego nafouklé
je to těžké, když ti nikdo nerozumí
snažit se však za to stojí
a tak než bude úplný konec
buď ohleduplný sobec

„Metoději, to jsem rád, že jsme tě zastihli,“ přerušil rozhovor starší muž. „Tady sousedu Matějovi se líbila selata, co jsem dnes od tebe koupil, a rád by měl taky taková. Je dobrý hospodář, můžu jej doporučit.“
„Matěji, příští týden se chystám do vaší vesnice. Domluvil jsem se s jedním sousedem, že si od něj vezmu dvě kůzlata. Zastavím se i u tebe. Kolik selat budeš chtít?“
Dorotka s Vítkem udiveně hleděli na Metoděje. Hrnčíř prodává a kupuje dobytek? Zato Anna s Anežkou se na sebe chápavě podívaly. Dobře věděly, že nejde o selata, ale o zájemce o živé Boží slovo.

Většině návštěvníkům, členy Fénixova řádu nevyjímaje, naháněl ponurý, zaprášený palác Blackových hrůzu.
Ne tak pro Mundunguse Fletchera. Ten v něm spatřil zlatý důl. Tolik nevyužitých drahých, magických předmětů, včetně černokněžnických, na jednom místě se hned tak nevidí.

Proto, když všichni reptali na snahu Molly Weasleyové uklidit ten Augiášův chlív, naoko s nimi souzníval. Ve skutečnosti jásal. Vždyť se bez problémů dostane do míst běžným návštěvníkům nepřístupných, do ložnic mrtvých členů Blackových, a nepozorovaně si odnese kořist.

Svědomí ho netrápilo.
Sírius o zděděné harampádí nejevil zájem a ostatní do toho neměli co kecat. Vlastně Molly pomáhal, vždyť tím zmenšoval množství nepořádku.

Čtyři sta padesát hulákajících, poskakujících, chřestících zbraněmi, úpějících v bolesti, kterou si sami způsobili.
Odpoví jim ticho.
Jeden, který v klidu pronese jednu větu.
Odpoví mu praskání ohně z nebe a jásot zástupu.
Zazvoní meč a najednou stojí sám.
V uších mu hučí déšť, přicházející smýt ze země odpuštěný hřích.

V uších mu hučí královnina hrozba, smývající radost z triumfu.
Uteče a stojí sám na Boží hoře.
Odpovídá mu vichřice tříštící skály, zemětřesení a praskání ohně.
Ještě jednou zopakuje svou stížnost.
Odpoví mu hlas tichý a jemný.
Z budoucnosti nese chřestění zbraní dvou králů a proroka, i úpění neposlušného národa.

Měla moc měkké srdce. Tu situace by mohla přirovnat k prodavačce na trhu. Každý něco chce, ale nikoho z nich nemůže odmítnout. Přesně takhle se Nyra cítila.

A proto se dohodla se svým milým. Začaruje ji, ale nahrají to jako nehodu. Kdo ji vysvobodí jako první, prokáže tak svou chrabrost a může ji mít.

Jenže její milý žárlil. Začal zachránce zavírat, aby tak zabránil zachránění. Pak se objevil vědmák. Přinutil ho, aby ji zachránil on. Ani nevíte, jak byl šťastný, že mu to řekli!

Chtěl pro ni udělat všechno, co jí na očích viděl. A svrhnout kletbu bylo to nejmenší.

„Kam jsi pověsil ten obraz s barokní postelí?“ vyštěkl na George Fred.
„Do kuchyně.“
„Do kuchyně? Mám chodit spát do kuchyně? Zacházíte se mnou jako s kusem hadru!“
„Zacházíme s tebou jako s nejdražším plátnem, můj malovaný bratře.
Namalovala ti Lenka druhý portrét, jak jsi chtěl? Namalovala.
Pověsil ho Ron na ministerstvu, abys mohl být u té taškařice se Scamanderem? Pověsil.
Domluvila Hermiona s Minervou, aby odteď mohl viset v Bradavicích, takže máš neomezený přístup do všech obrazů na hradě? Domluvila.
Zítra se žením. Takže jediný pokoj, kam ani nepáchneš, pokud chceš být někdy strejdou, je moje a Lenčina ložnice.“

Zachovejte paniku, Mrk smrk na Sosáky. S radostí poslechli, neb z paniky vznikají ta nejlepší díla.
Dobrá rada od špatného rádce? Třikrát a dost!
Musíš to pořídit Hlavně levně! To už je Ženský úděl.
Plocha pro vaši reklamu zobrazí Kopr, bylinku vonnou i užitečnou, již vyžaduje Zdravá strava!
Jsou Malí a (ne)škodní, pokud se nepustí do Rekonstrukce. To pak Zpívá celá cela, v níž se spolu nakonec všichni sejdou a přemýšlejí, jak se to mohlo stát.
Sušenka stala se důvodem jeho Karantény. Nudil se v ní dlouho a úporně. Přesto Šifra nebyla rozluštěna a on šel Na Adama na Koncert zkázy.
„My se nedáme!“ zvolali jeho přátelé a zmátli nepřátele tak dokonale, že ani Detektor citů nezpůsobil jejich Držkopád.
Magické proužky však způsobily Splynutí uší.
Sázka na smrt nebyla dobrým Opatřením na podporu porodnosti, neb smrt ukázala se býti komplicem značně nespolehlivým.
Ačkoliv Masky vykonávaly Práci všeho druhu, nezjistily, kde je Zakopaný pes.
Jeho Prasečí tanec byl Totální krach a tak Ohleduplný sobec, aby nadále nebudil pohoršení a nedopouštěl se ohrožení mravní výchovy mládeže, začal na Trhu vyprávět Historky z podsvětí. Stejně byl Nejposlednější z posledních, neúprosný čas letošní DMD pomalu odvál do historie, legend a mýtů.
Na další DMD!