DMD č. 3. pro 3. 4. 2021. Téma: Rozkaz zněl jasně

"Guys, good, you’re here. So, get this, I fixed the laptop and I've got some new info on the werewolf case-"
"What did you fix again?" smirked Charlie. "Because there’s no such thing as a 'laptop' in my Moondoor."
"Really?" sighed Sam. "Charlie, Dean, this is serious."
Dean shrugged and didn't even try to hide his grin. "She's the queen, dude, I don't make the rules."
Something about running around with fake swords instead of fake FBI badges was so satisfying. And if he can occasionally mock his little brother with all this nerd stuff? That's certainly a nice bonus.

Vál studený vítr a padaly sněhové hromady jako koberce pro příchod krále. V Domě u ševcovského mistra, neboli Čaroděje v oboru vzdálenosti se konal výběr učňů.

"Ten je moc hubený..."
"Ten je moc malý..."
"Ten až moc dobře čte... "
"Ten zase křídu a tabuli nikdy neviděl, koho mi to sem vodíte?" protestoval Mistr.

Křivý a Hrbatý nevěděli, co si počít. Podle gesta dali po motyce, hrábích nebo po rukavicích na pečeních.
"A s tady tím vyrazte dveře." Zařval naštvaný čaroprav. No rozkaz, když zní jasně... tak jej prohodili dveřmi.
"Mizerové, kouzlo na opravu dveří nemám, hned je spravte," lomozil mistr.

Elánius netrpělivě přecházel sem a tam. Chůze směry semými a tamými byla prokládána pohledy z okna, na hodiny, hodinky, strop, dveře a podlahu, jejíž koberec začínal jevit známky nadměrného užívání. Elánius si nervózně zapálil doutník. Co jim tak dlouho trvá? Neřekl jim to dost jasně? Je možné, že to nepochopili? Křičel přece dost hlasitě:
„Dostaňte mě odtamtud před půl pátou! Je jedno, co si vymyslíte!“
Elánius neklidně dýmal z doutníku, ve tváři výraz nenaložené sopky.
Hodiny odbily půl.
„Same,“ zazněl zdola Sibylin hlas, „oblékat!“
„Ale...“
„Nikdo nepřijde, Same. Do té Opery se mnou půjdeš.“

Rozkazy jsou marné, když nemáte velení.

Strážmistr Houba vytřeštil oči. Je tady zas, baba princmetálová!
„Copak se děje, paní Kovandová?“
Anna mrskla o stůl fosforeskující parukou.
„Byli u nás, vandalové! Zničili plot! Zůstalo tam tohle!“
Strážmistr opatrně šťouchl do chumlu tužkou. „Není to vtip?“
Anna se nadechla.
Houba vyděšeně popadl pero.
Vandalyi zničilyi plod paní Kovandové. Zajištěn předměd dotyčný. Zelená paruka. Bude přendaná ke skoumání na obvod. Strm. Kryšpín Houba.
„Nekoukejte a podepište!“ nařídil.
Anna přejela očima text, zavrtěla hlavou, ale beze slova podepsala. Snad na to někdo kompetentní koukne…

Sotva zavřela dveře, letěl protokol do koše. Velitel přece jasně řekl, že pitomostma se zabývat nebudeme!

Nesnášel kuřata! Vůbec netušil, co ho to napadlo, když souhlasil, že je ve svém novém domově budou chovat! (Nikdy by nepřiznal, že to byl jeho nápad. Ale to tenkrát byla kuřata nová, zajímavá, magická...) Blbý mudlovský dobytek!
Draco seděl na zemi a žužlal zmasakrovaný palec. Kolem něj se válela prkýnka, kladívko a hřebíky. Ginny byla velitel po Molly a rozkaz zněl jasně: postavit kuřatům přístřešek...
Jasně! Už to má! Draco se odplížil na kraj zahrady a s prásknutím zmizel. Za půl hodiny byl zpět i s dřevěnou konstrukcí. Úhledně ji postavil doprostřed výběhu. Jen ať si mu zkusí něco říct!

Jejich trojice byla poněkud neobvyklá. Jistě, Geralt s Marigoldem cestoval často, ale Yennefer dávala přednost portálům.
Marigold od rána žvanil, jako kdyby ho platili od slova. Odpoledne už sténal zoufalstvím nejen Geralt, ale i Yenn ztrácela svou ledovou vyrovnanost.
„A pak ten běs zaútočil, já jsem seskočil z koně a vytáhl...“
„Sklapni, barde, nebo tě umlčím na dobro,“ zavrčela čarodějka.
„No dobře,“ hlesl Marigold. „Ale nejdřív vám to dopovím, určitě vás zajímá...“
Geralt barda propaloval pohledem. „Nezajímá.“
„Rozkaz zněl jasně, už mlčím jako ryba,“ zakoulel očima Marigold. Věděl, že dráždit Yennu se nevyplácí.
O tom by koneckonců zaklínač mohl vyprávět.

Hagrid se může zlobit, jak chce, ale co je moc, je moc. V ZAKÁZANÉM LESE v noci hlídat prváky? Kdo to kdy viděl.
Proto jsem byl celý večer jak na trní, zvláště když jsem doprovázel Malfoye s Potterem, ti dva tak zaujatí rozmíškami mezi sebou, by si nevšimli nebezpečí, ani kdyby je kouslo do zadní části těla.
Vím, že jsem větší než ti mrňousi a měl bych je chránit, ale to neznamená, že musím čelit zhmotnělé hrůze, co pije krev jednorožců.
A přestože prvotní psí rozkaz zní jasně bránit člověka, v tomto případě, kdo uteče, vyhraje. Jakože se Tesák jmenuju.

„Copak jsem to neřekl dost jasně?“ rozléhal se chodbou hlas královského rádce. Paull nadzvedl obočí, ale přece jen přidal do kroku. Zastavil se u bočního vchodu pro služebnictvo.
„Měli jste jednoduchý úkol. To tady člověk musí dělat všechno sám?“ pokračoval rádce. „Měli jste přivést kouzelníky!“
Vojáci něco zamumlali, příliš potichu na to, aby jim Paull rozuměl. Proč ale měli přivést kouzelníky? To zavánělo něčím hodně, hodně podezřelým.
Paull se odvážil povystoupit ze svého úkrytu, a měl co dělat, aby se neprozradil výkřikem. Vězeň měl obličej potřísněný krví a potrhanou košili. Nebylo ovšem pochyb, že před ním v poutech stojí Kasandr.

"Nemyslím, že tam stojí: Nakonec spalte," poznamenal Alexander Hamilton a listoval předmětem doličným. Vypadal jako neškodná kniha návodů na účesy. Věnování bylo vepsané povědomým písmem, přesto nepoznal, kdo tak záludně zaútočil na jeho klientku.
Theodosia se nuceně usmála, ale nejraději by ho praštila kulmovacími kleštěmi, kdyby jedno obvinění z vraždy nebylo dost zlé.
"Stejně vypadáte skvěle," pokusil se napravit svou reputaci komplimentem, zatímco Theodosia maskovala spálené vlasy umělými květy.
"Všechno bylo tak jednoduché a jasné," povzdechla si Theodosia. "Až k bodu šest..."
Hamilton rychle nalistoval inkriminovanou pasáž: Nakadeřte přední část vlasů obvyklým způsobem.
Theodosiin "obvyklý způsob" byl, zdá se, improvizovat...

Pěšák imperiální armády, věděl ZT1985, má být v první řadě poslušný. Disciplinovaný. Následovat rozkazy. Neklást pitomé otázky. Každá informace navíc je totiž co? ZBYTEČNÁ informace.
Měl ale vážně divný pocit a nemohl se ho zbavit.
Důstojník zachytil jeho zaváhání a vzhlédl.
"Co zas!?" houkl rozmrzele. ZT1985 v tom jasně zaslechl nevyslovené Do prdele, takže zaváhal ještě víc. V brnění měl písek a horko na nich leželo jako drtivý příkrov.
"Promiňte, pane, ale VÁŽNĚ chtěli tohle?"
"Rozkaz je rozkaz. Nemelte a pokračujte!"
V duchu zasténal.
"Pročesat poušť," znělo rozumně. Ale fakt si nebyl jistý, jestli si na to měli brát hřeben.

Na Levepeše vládla hluboká noc a téměř všichni spali. Jen kapitán byl vzhůru a sahal na zadek svému podporučíkovi. Kapitán byl Jiřík a podporučík Sněhurka, a ještě v tom moc neuměli chodit.
Sněhurka zvedla tužku a hodila si ji do výstřihu – viděla to v jakési divadelní hře. Chvíli sice bojovala s upnutým rolákem uniformy (který v divadle zjevně neměli), ale podařilo se.
„Hledej, šmudlo,“ zašeptala svůdně.
Kapitán pozvedl obočí.
„Teda,“ improvizovala Sněhurka, „hledej, šmudlo… pane… kapitáne… pokud by vám to nevadilo…“
Pomyslnou korunu jejich romantickému večeru nasadil opravdový Šmudla, který přisupěl do Sněhurčiny kajuty a jal se plnit její rozkaz.

Srdce ho ze žalu a strachu bolelo až k smrti. Byla v tom špetka ironie.
Prosil Otce, aby ho nenutil to dělat. Ptal se, jestli je nějaká jiná cesta. Pak kalich přijal.
I když se podvolil, i když ho vedli jako zločince, i když ho bičovali, i když klesal pod tíhou kříže, pořád v něm byla jiskřička nesouhlasu. Ta vytrvalá touha po životě, která doufala, že by se mohl přece jen vzepřít rozkazům.
Ta jiskřička pohasínala s každým hřebem, s každým usilovným nádechem, až zhasla docela. Splnil svůj úkol.
Ježíš Kristus zemřel na kříži. Tak, jak mu uložil jeho Otec.

Nehet na sklenici skoro skřípal, ale usazenina vodního kamene nechtěla dolů.
V hostinci bylo rušno, dělníci se hlasitě dohadovali o stávce. Jiní se smáli.
Jeho stůl byl tichý a kromě něj prázdný.
Do uší se zařízl jek poplašeného koně zvenku.
Byl zpátky.
Nekřičeli opilci, ale zpívala polnice.
Nedržel sklínku, ale šavli.
Neseděl na vrzavé lavici, ale na zpoceném šedáku Partridgovi.
A před ním jel Charles, který se ještě držel na koni. Ale už ne celý.
Už ne celý.
První roky přinesly přípitky a recitace.
Pak lítostivé pohledy.
Zbylo zapomnění a ticho.
Gin na palci studil. Ta usazenina byla uvnitř pohárku.

"Sáčky? A gumičky zavařovačky?" kroutila mamka hlavu nad školním zápisníčkem.
Pláštěnka nebyl problém, i když brácha remcal, že není mimino a neví proč by jí nosil, že není z cukru. Na to chytil pohlavek, protože máma řekla a máma pak nebude lítat s aspirínem.
A tak jsem druhý den napochodovala na branné cvičení poctivě vybavena plátěným pytlíkem s pitím, sváčou, pláštěnkou, gumičkami i sáčky.
Plynovou masku velikost 3 jsem nafasovala u tělocvičny.
"Ochranné prostředky nasadit a zaujmout pozici od epicentra!" zařval tělocvikář.
"Rozkaz, soudruhu učiteli!" odpovědělo sborové zapištění třídy a jako jeden muž jsme sebou plácli vzorně zaigelitovaní do bláta.

Myslím, že nejsem úplně despotická matka. Jako, nemáme demokracii, to nejde. Zvlášť když se někam jde. To se musí jít, kam chce dítě, jelikož jinak je vzteklý... Ale obyčejně doma vládnu pevnou, ale laskavou rukou. Většinou pravou, tou to prej víc bolí.
Dávám jasný rozkazy. "Pomalu!" "Dívej se, kam jdeš!" "Mazání na prdel nepapej!"
Jsem velký širý rodný lány a moje rozkazy taky. U toho dítěte se to ještě dá pochopit. A taky ho v případě potřeby zvládnu přeprat. Zatím.
Horší jsou dospělí. "Nedávej mu cukr." Boom! "Nenech ho plivat vodu." Boom!
"Veď ho pevně, ještě vrávorá." Do prdele, zuby!