DMD č. 26. pro 26. 4. 2021. Téma: Dal bych si tu čtvrtou

Nikdo nemá rád čtvrtá místa. Je jedno, jestli se jedná o mistrovství světa v hokeji, o matematického klokánka ve škole nebo o malou holčičku s jejím karnevalovým kostýmem. Nejhorší je brát tu čtvrtou příčku.
Možná jste nad tím nikdy nepřemýšleli, ale i místo páté je mnohem lepší než to ďábelské místo pod stupínkem vítězů.
Miluju soutěžení, ale umístit se na čtvrtém místě? Fu, to bych raději byla poslední.
Mým snem je jednou potkat člověka, co čtvrtá místa má rád. Člověka, co si řekne: ,,Jo, bral bych tu čtvrtou příčku, tu bramborovou medaili."
Protože nikdo nemá rád čtvrtá místa, opravdu nikdo.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či sa neschováme. Predseda sem zasa mieri. Určite sa bude na všetko vypytovať.
- Neboj, Jarík, zahovorím to nejako. Dobrého zdravia, predseda. A čože nového nám nesiete?
- Ja vám dám, že čo vám nesiem, ja vám donesiem. Ako to, že žinčicu nevaríte, oštiepky nechystáte, bryndzu nepripravujete? Čo budete turistom predávať?
- Jáj predseda, keď len o to ide, tak štvrtú možnosť sme pre nich prichystali. A všetci chcú len tú.
- Veru predseda, ako Pištík hovorí. Keď slivovicu vytiahneme, nikoho už nič iné nezaujíma.

Když hlídka procházela přes nádvoří, Paull téměř nedýchal. Stráže naštěstí ani nenapadlo, že by se měli koukat jinam než přímo před sebe, a monotónně pokračovali dál.
„Jdeme,“ zavelel šeptem Gerel, když oba vojáci zmizeli za hradem. Co nejtišeji se ve stínu stromů přesunuli ke dveřím kasáren.
„Jak se dostaneme dovnitř?“ zeptal se kdosi.
„Můžem vyrazit dveře.“
„Jseš normální? To by vzbudilo i mrtvýho.“
„Ale jo porád. A nemá Paull třeba klíče?“
„Na co klíče, pusťte mně k tomu,“ tlačil se dopředu jeden z kouzelníků.
V té chvíli se zpoza dveří ozval šramot a tiché cvaknutí. Pak se pomalu začaly otevírat.

"Neopeřené ptáče, sotva z venkova přilétlé, potřebovalo by vychování."
"Vy snad mě chcete vychovávat, pane?"
"Kdy si smluvíme lekci? V poledne?"
D'Artagnan pohlédl na soka zpříma, aby dal znát, že nehledá výmluv: "Bohužel, tou dobou nemohu vám posloužit."
"Ve dvě?"
"Pro jistou nepříjemnost budu též zaneprázdněn."
"O čtvrté?"
"Čtvrtou beru," zvolal D'Artagnan. "Nedostavím-li se, vězte, že jsem mrtev."
Cizinec se podivil, ale záhy vyslechl celou historii, jak se našemu hrdinovi přihodilo mít čtvrtý souboj v jednom dni.
"Nebudeme se bít, mladíku. Pokud přežijete odpoledne, dáme si souboj v popíjení portského. Musím slyšet, jak se vám z té šlamastiky podaří dostat."

Dal bych si tu pátou sklenku, ve víně je pravda,
kdo ji chce znát ze všech úhlů, ať si řádně zavdá.

Dal bych si tu čtvrtou sklenku, ale mám dost strach,
aby na dně nebyl spoiler, že soused je vrah.

Dal bych si tu třetí sklenku, jenže mě dost děsí,
v deliriu, že se potkám s nejhoršími běsy.

Dal bych si tu druhou sklenku, nevědět však čí su?!
Mít okno a procitnu-li okmotřovat mísu?!

Dal bych si tu první sklenku, opilí maj štěstí,
snad nespáchám harakiri, či útoky pěstí.

Zbabělý abstinent do ticha praví:
Sami se napijte na moje zdraví!

Konečně bylo jaro! Psát esej venku byl skvělý nápad. Venku u toho mohla totiž jíst (z knihovny by ji madame Pinceová vynesla v zubech).
Celofán šustil a řádky na pergamenu utěšeně přibývaly.
Obal od čokolády spadl pod zídku.
Hbité prsty roztrhly další obal a odlomily si hned celou řadu bílých kostiček.
Brk se míhal sem a tam.
Třetí čokoláda zmizela brzy za dvěma předchozími.
Profesor Binns bude mít z tak dlouhé a podrobné eseje jistě radost.
„Nejsi už trochu přeslazená?“ ozval se za ní chlapecký hlas.
„Ani náhodou. Dala bych si ještě čtvrtou, kdybych ji měla. Čokoláda mi pomáhá myslet.“

„Dnes jsem tu soukromě!“ halekal Geralt u vchodu do krčmy, aby po něm hostinský nežebral vystoupení.
„Jen pivo a jídlo!“ přisadil si Marigold. „A možná nějakou ženskou,“ dodal potměšile.
„Ehm.“ Yenna zpražila Marigolda pohledem, až byl Geralt vděčný, že není ve své kůži.
Nic naplat, lehké koběty kroužily jako hladové dryády a bylo nutné se trochu obětovat.
„Ty vzadu,“ kývl Geralt na hlouček čtyř dívek. „Jakou příšeru máš nejraději? Zazpívám ti o ní píseň,“ pokusil se zaklínač o bardův laškovný tón.
Když s dívkou odcházel, cítil na zádech čarodějčin pohled. Ale když se otočil, zjistil, že visí očima na Marigoldovi.

Pitigliano vyrostlo na podlouhlé skalní plošině. Řada kamenných domečků nalepených na sebe vytváří nezapomenutelný profil.
Tady se vstupuje do pradávné historie. Etruskové tu vyhloubili neuvěřitelné chodby přímo do skal.
Jedna začíná hned pod městečkem. Vysoké skalní stěny po stranách, fantastický výtvor lidských rukou. Dole navazuje polní cesta do Sovany, líbezné kamenné vesnice s překvapivě velkým chrámem. Etruskové tu zanechali mohutné skalní hrobky.
Kousek za Pitiglianem se dvě další skalní cesty zanořují kamsi do lesů.
Čtvrtou najdeme v archeologickém parku. A stojí za to. Po dně vede řádka jakýchsi prohlubní, vypadají jako stopy nějakého obra. Asi toho, který ji kdysi vyhloubil.

Monumentální ouvertura začíná zvukem připomínajícím ledva se vysypavší náklaďák plný stavební suti.
„Kdo si to tady krásně vyprázdnil bříško? Přebalíme malého lotříka.“
Následuje rachot, jako kdyby se sesypal regál ve šroubárně.
„A heleme, kdo má plínu plnou splínu. Přebalíme lumpíka.“
Téma je rozvíjeno salvou, která by přehlušila borodinskou kanonádu.
„Podívejme na toho šibala, jak se řehtá. No to víš, že tě v tom nenecháme sedět.“
Ve finále se ozve apokalyptická erupce, která musela rozervat zemskou kůru pod našima nohama.
„Sakra matko, když už konečně pochopíš, že nestojím o tu plínu s krtečkem. Dnes bych si dal tu s ježkem. Muhehe.“

"Křišťálová koule, rci mi, kde je poslední čtvrtina Džediho duše," kouzlil faraon Chufu.

"Podrápala páže jménem Íšjěblbaýblb na hlavě, pane," odpověděli sluhové Eitsirhcyhtagaeldopydžarv a Toriopelucreh.

"Sami jste na hlavu," odsekl Chufu, "já vím, kde je. Jenom jsem se ptal koule, abych zjistil, jestli funguje, vy pitomci. A ptal jsem se koule, ne vás."

"Aha," odpověděli sluhové.

"Bohyně Bastet rozeslala části Džediho duše do čtyř světových stran a ty části se převtělily do čtyř koček. Teď už je mám všechny shromážděné, a zbývá mi podat si ty čarodějky, kterým jsem unesl tu čtvrtou. Už sem jedou," řekl na to Chufu spokojeně.

Vřítili se dovnitř jako velká voda.
Prvnímu podrazil Geralt nohy, druhému uhnul piruetou a třetímu narazil hlavu na stůl. Poháry, lahve s vínem a kořalkou se s cinkáním rozletěly. Čtvrtého praštila Elzee zezadu půllitrem, pátý se svíjel po jejím kopanci do genitálií.
Druhého trefil Geralt pohárem do čela, chlap nadával a krev z něj jen crčela. První, než se stačil zvednout, dostal lahví vína. Stráže jen hekaly a ty co mohly, přemýšlely, co se jim to přihodilo.

„Dal bych si tu čtvrtou," ukázal Geralt na zbylé lahve kořalky. Elzee ji rychle popadla a počastovala kopancem vstávajícího bojovníka.
„Půjdeme, mám vyřízeno."

„Elementární, Watsone,“ pravil Holmes, „kdyby se Lestrade oprostil od svých pomýlených teoriích, musel by postřehnout zjevný rozpor mezi drahým oblečením, na míru šitou obuví a absurdně nevkusným a levným snubním prstenem. Když k tomu přičteme tik v levém oku a směšně vykartáčovaný klobouk, musíme dojít k tomu, že ten muž je sňatkový podvodník. Podvedených žen nebude málo, žádný div, že je začal eliminovat. Bohužel, tři z nich již stihl zabít.
Banální vraždičky… Snad bude tento chemický pokus zajímavější, podejte mi, prosím, tu čtvrtou zkumavku zleva. Opatrně, nachází se v ní prudký jed. Nemyslím, že byste chtěl být dnešní další mrtvolou.“

"Andulky, půjdeme koupit zrní," řekl jsem.
Přišli jsme do obchodu.
Paní řekla: "Máme tu směsi ptačího zrní, andulky si můžou vybrat." ​
​"Souhlasím," řekl jsem.

​ "Dveře zamknu, nemusíte se o andulky bát," řekla paní.
​ Andulky jsme vypustili, a začaly lítat všude možně.
​ Dvě andulčata šla ochutnávat směsi.
​ Zbylé dělaly pořádné andulkoviny -
​ lítaly do mouky, rozhazovaly zrní a podobně.
​ Naštval jsem se a všechny je nastrkal zpátky do klece.
​ ...
​ "Tak kterou směs jste si vybraly, andulky?" zeptal jsem se.
​ "Dal bych si tu čtvrtou," pípl Monclík.
​ "Já taky," pípla Pepinka.
​ "Prosím pět kilogramů té čtvrté směsi," řekl jsem a šli jsme domů.

Tvůj medailon je mnohem starší než ty královské. Kdysi dávno byl vyroben pro člověka, který byl dračím přítelem.
Pomůže ti ve třech oblastech.
Zlepší ti schopnost telepaticky se domlouvat s Brandy, nyní dosáhneš dál. Emoce se přenášejí snáz než řeč, okamžik smrti dosáhne nejdál.
Pomůže ti zvládat schopnosti, které jsi s Brandy získala, můžeš od ní čerpat sílu. S jeho pomocí se snáz ubráníš proti černé magii.
Za třetí je to symbol. Do jisté míry ti zajistí ochranu – jako příteli draků.
Za čtvrté… chraň svoji lidskost. Už není samozřejmá.
Alžběta ztuhla.
Ta poslední rada… Bože, nebyl by k ní návod?

"Je to špatný, nechytli jsme ho po cestě, budem muset do Häuschenu." lezl z tanku Jenda. "A s jednou neúplnou posádkou. Počítejte se mnou. Nikdo nemůže obstarávat dvě pozice. Jeden řidič, to bude Gustlík. Jeden radista, musíme se při tom domlouvat, ne? To zvládne Boguslaw. A jeden střelec, nejspíš Veverka. A tu čtvrtou pozici šetříme pro navigátora. Jenže on by se nám někdo hodil už teď." dumal Jenda.
Gustlík rozložil mapu.
"Oběd!" přerušil poradu Jacek.
"Koukněte, co mám!" vytáhl Tomáš tři konzervy. "Mám kompoty. Meruňkový, třešňový a broskvový! Ty první, Jendo, jakou chceš příchuť?"
"Hm, dal bych si tu čtvrtou..."