DMD č. 26. pro 26. 4. 2021. Téma: Dal bych si tu čtvrtou

Geraltovi se podařilo minout mou náruč snad o milimetry. Bláznivý mutant. Nepočká, a teď tu leží v komoře, nožky má nahoře. Potřásl jsem hlavou a odolal nutkání zatřást s těžce raněným. Vystačím si s hlasitou mluvou.
„Geralte! Kde máš nějaké ty svoje lektvary?“
Možná jsem křičel až moc, Marigold si urychleně zacpal uši a Milwa bolestivě zamrkala.
„Truhlička. A neřvi.“
Aha, tak jsem křičel až moc. Prohrabal jsem věci a našel dřevěnou truhličku. V ní, v odděleních vycpaných slámou, různé flakonky.
„Mám. Který z nich?“
„Ten čtvrtý,“ vydechl Zaklínač a omdlel.
Čtvrtý... ale z které řady? A z kterého konce?

„Dal bych si tu čtvrtou,“ zavrčel mlsně čtvrtý jezdec Apokalypsy ve vlčí kůži. A držel se stopy více pro svou chuť než rozkaz alfy. Ve svém dychtění po té tmavovlasé dívce se stal až příliš hluchým ke svým instinktům, příliš slepý ke znamením, takže neviděl, co varovalo řadu jiných. Nepostřehl bílý roh, který vždy přivolá pomoc, ani luk, který nemine cíl. Necítil stopy Vánoc, na jejichž existenci dávno zapomněl. Osudně přehlédl, že byla pod znamením Lva, jenž byl vládcem nad jejím životem i smrtí. A kde je Lev, tam ani smrt nebere, a tak hladová smrt zemřela mečem budoucího krále.

"Pojď za mnou," vyzval mě mistr zlovec. Přehodil jsem si přes hlavu dlouhý plášť a vykročil za mistrem. Ten šel evidentně najisto. Nos měl vysoko ve vzduchu a chřípí se mu chvělo, jak zuřivě vtahoval podvečerní vzduch.
Proklouzli jsme mezi cihlami polorozbořeného domu do jeho sklepení. Mistr chvíli hledal zatarasený vchod, ale trvalo to opravdu jen chviličku.
"Co tu děláte?" zalekl se majitel ono úkrytu.
"Jdeme se k vám napít," řekl s úsměvem mistr.
"Tak to jo," vykouzlil úsměv stařík. "Mám chlebový kvas, na slunci kvašené ovocné víno, metanolovou pálenku a okenu."
"Dáme si to poslední," olízl se nedočkavě mistr.

"Máte naprostou pravdu, má paní, samozřejmě, jako vždy."
Lady Catherine věnovala kurátovi jen čtvrtinu pohledu koutkem oka. Cítil se tak velmi polichocen její na světě z nejlepších radou! Samozřejmě. Dceruška nějakého pomístního sedláka není ta pravá partie, jakkoliv má jasné oči a nádherný úsměv.
"Mohl byste navštívit své příbuzné na Longbournu, myslím."
"Jistěže, jistě. Hned."

Oči slečny Jane zářily skoro stejně, jako ty Aniččiny.
"Oh, ale Jane je už prakticky zasnoubená."
Nu dobrá. Slečna Elizabeth se směje skoro tak, jako drahá Anička.
"Já jí ještě domluvím!"
Ah, tudy cesta nepovede.
Nuž tedy, slečna Lucasová byla tuhle u večeře velice pohostinná...

„A tohle je zase co?“ zeptal se Rodney u výdejového pultu překvapeně.
„Jsi nečetl zdravotnické hlášení?“ zeptal se Sheppard. „Carson je zjevně přesvědčen, že trpíme nedostatkem vitamínů, a tak Elisabeth vyhlásila ovocný den.“
„Jako že nebude žádný maso,“ upřesnil Ronon. „Kuchaři se nenechají zviklat, u mrazáků stojí ozbrojený hlídky.“
„Snad nebude tak zle,“ snažila se situaci uklidnit Teyla. „Vždyť je tu veliký výběr.“
„Pojmenovali jsme to podle toho, čemu z pozemského ovoce se to podobá nejvíc,“ poučil je kuchař. „Takže tu máme cherimoyu, salak, fejchou, kumquat, guave, kurubu, nashi, longan, pitahaju, tamarillo…
„Dal bych si tu čtvrtou,“ řekl Rodney znechuceně.

„Kolikátou už si nalejváš skleničku?“ dotazuje se Verča.
„Nevím... třetí?“ hádá Lucka.
„Vždyť já mám teprv první,“ Verča nemůže ze své kamarádky.
„Nojono, piješ pomalu.“ Lucka se už maličko klátí při pití třetí sklenky sangrie.
Je večer, chladno, ale příjemně. Únor v Portu. Nádherné, kouzelné, vtipné místo. Rozfoukaný oceán. Krásný čas. Fajn jídlo.
Němci u stolu za nimi si trochu udiveně prohlíží klátící se Lucku.
Najednou se vznítí od svíčky nedojedený talíř na prázdném stole.
„Je, hele, hoří,“ pronese s klidem Lucka.
Talíř personálem v pořádku udušen.
„Tak co, stihnu čtvrtou, než si taky doliješ?...“ sápe se Lucka po džbánu.

Netopýr je prý zvíře, které žere prakticky neustále.
To je ošklivá pomluva. Jíme pouze v pauzách mezi ranním vyspáváním, poledním šlofíkem, odpolední siestou a večerní únavou. Ty zbylé tři hodiny denně se musíme pěkně otáčet, abychom se pořádně najedli. Když je jídlo, neváháme.
Takže jsem se nenechala pobízet a fofrem slupla třetí misku červů, kterou mi krmička přisypala.
Jenže pak už se můj žaludek nezvládl dál roztahovat a prudce se smrštil.
"Blé," sdělila jsem misce a s očekáváním pohlédla na krmičku.
Místo aby mi nasypala čistou čtvrtou misku, řekla "Fakt ne" a strčila mě zpátky do boxu.
Lidi jsou divní.

„Takovou sílu zase Eliška nemá, vždyť by to bylo o strach… Nikdy jsem nezakázal ženám přístup na Karlštejn. Podívej na tu kaši, tohle by byl důsledek,“ poukázal na kouřící kotel. „Král cyperský zase nebyl takový fešák… a mezi námi, o ženy moc nestál.“

Na konci mě požádal o opětovné puštění jedné ze scén.
„Myslíš pane, jak jsi mluvil o českém národu?“
„Ne.“
„Tak tu, jak přijíždíš na hrad?“
Zavrtěl hlavou.
„Tak tedy, jak pánové obdivují krásu obrazů ve tvé kapli?“
Rozčílil se.
„Myslím tu o lásce a nemoci a ty to dobře víš!“
Zasmála jsem se.
„Jak je libo, pane.“

Vlk vešel do restaurace Babiččiny dobroty. Měl strašný hlad a takové pochoutky, jaké vaří v tomto podniku zbožňoval.

Pohodlně se usadil ve svém oblíbeném rohu a za chvilenku už k němu přiběhl číšník, také vlk.

„Co si dáte, pane?“

„Jaké máte dnešní speciality?“

„Menu 1 jsou jehněčí nožičky v bylinkovém kabátku. Menu 2 je dušené skopové s kapustou. Menu 3 je babiččin jazyk jemně nakládaný v pikantní marinádě. Menu 4 jsou Karkulčina stehýnka s kokosem. Menu 5 je klasika – myslivecký burger.“

„Dal bych si tu čtvrtou možnost.“

„Něco k pití?“

„Ne, dnes spěchám. Povinnost volá. Další Karkulka je na cestě.“

Prvorozený z dvanácti bratrů. Silný a respektovaný. Snad i milovaný.
Na jeho bedrech měla ležet budoucnost a odpovědnost.
Postavil se na stranu otce i sestry. Pevná opora, klidná síla.
Bratři jeho cit pro spravedlnost nesdíleli.
Jejich horké hlavy ho nezmění - příště je zchladí účinněji.
Tentokrát stojí po boku nenáviděného nevlastního bratra.
Protože je to tak správné. Protože otec ho miluje. Možná proto, že on jako jediný si může svou pozicí být jistý.
Mateřský stan ctí, ale z toho druhého se na něj usmívá milenka do počtu.
Otec už ji nepotřebuje.
A syn pro jednou zapomene na pravidla...
Prvorozenství připadne čtvrtému.

Odvedli zraněného do hostince ve městě. Li HuiYin odpočíval pod dohledem Lan XiChena. Wei WuXian se chtěl napít a tak zůstal s Lan WangJim a ochutnával víno.
První láhev…
„Lan Zhane.“
„Hm…“
„Li HuiYinův spolubydlící tvrdil, že ten starý dopis nosil i na Noční lovy. Když teď odcházel, nevzal si ho.“
„Hm…“
Druhý džbánek…
„Letěl do Qinghe. Ale když jsme ho našli, mířil opačným směrem.“
„Hm…“
„Pokud se vracel, možná to, proč odešel, už udělal?“
Ticho.
Třetí pálenka…
„Řekl, že už nemá smysl, aby klečel. Vše svědčí o konečnosti jeho cesty…“
„Hm…“
Wei WuXian sáhl po čtvrtém džbánku…
Nesedí to…

Bylo jasné, že uniknout se jim nepodaří. A přímý boj proti dvojnásobné přesile? Rozcupovaly by Skřivánka do poslední třísky. Zbývala jediná možnost. Skřivánek zamířil k mračnu bitvy. Bylo to riskantní. Frances doufala, že se pronásledovatelé raději stáhnou. A že sami se na dosah vřavy nezdrží příliš.

Střídavě sledovala blížící se chaos i pronásledovatele. Ten drzejší vypálil ze stíhacích děl. Koule jen neškodně lízly hladinu. Druhá salva patřila Skřivánkovi. Osádka radostně zařičela, když fregatě pocuchali lanoví. Třetí byla přesnější. Jásot ostrostřelců ztichl, když zaslechli praštění dřeva. Na okamžik.
“Tak ty chceš ještě jednu?”
Dělo zahrkalo do střílny. Čtvrtá salva už nezazněla.

Z fotografie skleníku se přesunuli do obrazu starobylé lékárny. Evelína šla rovnou k polici s řadou keramických dóz. Chvíli váhala. Pak vybrala první, označenou Meduňka, a čtvrtou, s nápisem Třezalka tečkovaná. Uvařila čaj.
Když dopili, přitáhla si brk a pergamen. „Můžete začít?“
„Jistě,“ přisvědčil Severus. „Hagride, omlouvám se za svou předchozí… nedočkavost. Tentokrát vstoupím do vašeho vědomí opatrněji.“
„No jasně, profesore Snejpe. Dyť se nic nestalo,“ mávl rukou Hagrid. „Pusťte se do toho.“
Evelína spokojeně přikývla.
V následující chvíli už pečlivě zakreslovala složitou dráhu, kterou Severus rukou opisoval přesně podle toho, co v Hagridově jednoduché, přesto přehledně srovnané mysli spatřil.

„Pánové, čekám na vaše hypotézy,“ pronesl velitel unaveným hlasem, věda, že na něco rozumného stejně čeká zbytečně.
„Neznámý pachatel,“ navrhl snaživě obrýlený nováček. „Zavražděný přišel domů, vyrušil zloděje, který rozzuřen tím, že zde nenalezl vhodný lup, zavražděného zavraždil.“
„Zavraždila ho milenka, protože se nechtěl rozvádět,“ ucedil starší hejsek marně se snažící o vzhled světáka.
„Zavraždil ho ten soused, co ho oběť obrala v kartách.“
Velitel obrátil oči v sloup.
„Řešením je samozřejmě čtvrtá možnost, na kterou jsem opět musel přijít sám. Zavraždila ho tchýně, včera jí pohaněl bramboračku. Oběť v ruce ještě drží knoflík z její blůzy. Předveďte mi ji.“

Byly časy, kdy myslela, že hrůza prší z nebe, ať se dá kamkoli.
Na krátký okamžik, když se poprvé postavila všeobecnému spiknutí pavučin, a aby zabránila prolnutí linií dvou těl, zabila nastávajícího, zatoužila uchopit otěže života do vlastních rukou. Na nárožích a v rozkopaných ulicích vzorce, geometrické vzkazy, že tudy ne: uvěřila, že vydá-li se jinudy, snižuje ohrožení.
Klikyháků a dotírajících čar a přímek přibývalo, až nahlédla, že každá křižovatka cestou k záhubě: dej se přímo, vpravo nebo vlevo, vstoupíš do sítě. Vybrala zpátečku, čtvrtou možnost.

Teď sama doma: na talíři hnije králík, ve vaně snoubenec, stěny praskají do kapradí.