DMD č. 26. pro 26. 4. 2021. Téma: Dal bych si tu čtvrtou

Můj švagříček, samý šprým.
Není dne, aby jeho očička nezazářila nějakým tím nápadíčkem, jak nás ostatní potěšit a náladu nám žertíkem vylepšit.
Takhle pravidelně učíval děti naše i děti našich kamarádů a známých kouzelné slovíčko "Naval!"
Caparti se učili rychle a rodiče bledli při rodinných sešlostech, kdy děti vyjádřily požadavek na babičky a jiné přítomné.
Až jednou...
"Denisko, ale to už je čtvrtá kostička slaninky, to je moc." povídá švagřík své rozkošné cácorce.
"Jedna je málo, jenom tři nic. Čtyři jsou akorát, víš tati." odpověděla Deniska.
Pak se zatvářila vážně a z plna plic odpálila:
"A vůbec. Naval! Potřebuju to!"

"Vyložím studentům Maxwellovy rovnice. Bez použití matematiky."
"Cože???"
"Připravil jsem čtyři pokusy."
Pustil proud do drátu a magnetka se pohnula.
"Magnetické pole vzniká kolem vodičů s proudem. Anebo tam, kde se mění pole elektrické."
Zasunul magnet do cívky.
"Elektrické napětí vzniká tam, kde se mění magnetické pole."
Otřel ebonitovou tyč liščím ocasem a přejel s ní přes držák chocholu. Chochol se naježil.
"Siločáry elektrického pole vycházejí z náboje. Kladný a záporný náboj mohou existovat samostatně."
"Co čtvrtá rovnice? Tu jde demonstrovat?"
Zlomil magnet, kousky oddálil a posypal pilinami.
"Magnetické pole má vždy severní a jižní pól. Magnetické monopóly neexistují. Doufejme."

Verifikace lokálních elektronických náhrobků vtáhly do válečné vřavy třetí generaci pravdobijců. Pěšáci reagující na první rázně nehorázná předposmrtná selfsívíčka spíše černí od sazí, jak jim bouchly, než krvelační; husité i křižáci, sešikovaní již do komand, lesknoocí, rudého pohledu: svatá válka nehodna zkoumání, kdože z ní tyje; žoldáci Druhé války hřbitovní, přesunuvší se do nee-terénu, modrošedí a šedomodří, aby jednoduše měnili strany: dobrodruhům nešlo o vyhlazení nepřítele, ale podojení zadavatele.
Obsloužit nicméně třeba i bytostně terciumdaturovou klientelu, která se hrozila spojení s buď, nebo s nebo: čtvrtá armáda duhová, bez uniforem; nezávislí příštipkáři, jednou a dost adrenalinisté a nesmrtelní pankáči, bordelmilci.

Štamgasti v zadní místnosti popíjejí a hrají karty. O kibice není nouze.
To ale hosty v popředí vůbec nezajímá. Muž v bílé košili právě dorazil, odložil čepici na opěradlo židle a snaží si zapálit dýmku. Za ním kamarád se pokouší o totéž. Třetí v lehkém záklonu s blaženým výrazem právě vyfukuje kouř.
„Pánové, to je slast! Dal bych si čtvrtou.“ Dým se vlní a razí cestu k oknu, ve kterém trojici pozoruje soused.
„Co koukáš? Pojď si taky dát,“ zve ho kuřák labužník.
„Ne, díky. Nemám tabák. Stačí mně vdechovat kouř, který se valí ven a ještě ušetřím,“ lišácky mrkne.

Avram dopije třetí šálek čaje a upře pohled na Aleksandra.
"Dovolal ses těm policajtům?"
"Vůbec nevěděli, o čem mluvím. Prý to prověří."
"Na to nemáme čas."
Olena přijde tichá a bledá jako duch a nalije si čaj. "Chcete taky?"
"Ano," odpoví oba unisono.
"Kdo myslíte, že to byl?" naváže Avram. "Máme tady mafiánského bratra, milenku..."
"... jejího manžílka."
"Pak sestru, švagra a švagrovou."
"Vy dva jste byli v kontaktu s ochrannými bariérami. Viděli jste něco?"
Oba Avramovi žáci zavrtí hlavou.
"Napadá vás něco?"
"Taras. Ten manžel," řekne Olena zamyšleně. "Něco se mi na něm nezdálo."
"Co myslíš?"
"Nemůžu si teď vzpomenout."

Obžalovaná zadržena při návratu z Brna, neprodleně internována, souzena pro městozradu. Po kapsách zabaveny následující materiály:

- informační letáček z katedrály Petra a Pavla, 1 ks
- fotografie Červeného kostela, 2 ks
- pohled, kostel sv. Jakuba, 1 ks
- účtenka ze Zmrzlinové kavárny, Líšeň, 4 ks

Obžalovaná u soudu vypověděla: „Jsem hrdá Pražačka, ale každý někdy udělá chybu. Pokorně přiznávám, že metropoli bez metra jsem propadla. Jenže Petrov ve svitu zapadajícího slunce je krásný a ta zmrzlina prostě nemá chybu, tři příchutě nestačily, musela jsem mít i čtvrtou! Vím, o jak závažném zločinu mluvíme, prosím jen o trochu lidského pochopení. Suďte mne spravedlivě.“

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji nikdo, krom čtyř pochrupujících sourozenců a hromady kamarádů pod postýlkou. Otřením tvářičky o tátův nos vybrala ranní obsluhu.
"Ale, Viktorko, je hluboké ráno!"
"Vstávat a cvičit!" odpověděla, "Já mám hlad."
"Dáš si..."
"Kuličky s mlíkem a panáka!"
"Džusu nebo kofoly?"
"Kofoly!"
Sobě nalil dvojitýho, co dvojitýho, stakana.
"Ještě do druhý nohy?"
"Ještě, táto!"
Pomalounku se probíral.
"A do třetí?"
"Do tžetí!"
"Píše co?"
"Píše, ale už jsem napitá! Ty si dáš do čtvltý nohy?"
"Ne, holčičko, tenhle už bude zase do první! Člověk nemá čtyři nohy, víš."
Viktorka a tatínek se kamarádili odnepaměti.