DMD č. 28. pro 28. 4. 2015. Téma: Třináctý život není

Dvanáckrát povstane z nicoty a tmy, pomalu roste, sílí, dosáhne plnosti a pak slábne, než zase odejde. Poutnice, která nemůže zůstat na jednom místě, nemůže zůstat stejná, neustále sysifovsky prožívá svá zmrtvýchvstání, svůj rozkvět i svůj úpadek. Selene, paní, před jejíž krásou blednou i hvězdy. Je slepě zamilovaná, snaží se noc co noc vzbudit něžně svého milého, líbá ho, laská, ale on neodpovídá. A ona je bledne, ale přesto neztrácí naději, dohlíží nad nocí, láskou i tajemstvími, jež skrývá a jejichž kouzlo jí nebylo umožněno poznat. Třináctý život jí nebyl dán, aby její beztak smutnou nekonečnou rutinu nerušila ještě asymetrie.

Zápisky nejmenovaného herce.
1. Zasněžená krajina. Drama o jaderné válce.
2. Sníh, bahno. Měla to být romantická komedie.
3. Jarní tráva. Cizinec ve Francii.
4. Déšť. Žurnalista.
5. Pyly. Kýchl jsem na něj při natáčení polibku.
6. Horko. Chlupy všude. Aspoň mám sekeru.
7. Větší horko. Scénarista měl halucinace.
8. Pot. Lékařem v Africe.
9. Padá listí. Hraju v cizině. Nikomu nerozumím.
10. Topím se v listí. I might be Groot.
11. Vítr. Předstírám, že píšu.
12. Žádný sníh. Nemůžu darovat krev. Tvář kampaně.
Třináctý měsíc není. Tento rok si svých dvanáct rolí zahrál. A to je konec jeho kariéry.

Všichni věřili v existenci Země, třinácté kolonie. Při jejím hledáním mnoho lidí položilo život, ale bylo to ve jménu dobra a záchrany ostatních. Lidé i Cyloni se nyní museli spojit, aby našli místo, kde jejich civilizace bude moci pokračovat.
Z orbity byla Země nádherná. Modré plochy moří střídaly pásy pevniny. Ve všech se rozhostil klid. Jejich pouť je u konce. Budou moci skončit život ve vesmíru a zapustit kořeny mezi ruinami civilizace, ze které vzešli.
Krása Země byla však jen zdánlivá. Trosky architektury nevypadaly jako ty z Kobolu, neskrývaly se ve vysoké trávě. Voda byla zkalená.
Třináctá kolonie už nežila.

Koupelnu jsem vytíral hodinu.
„Proč, matko?“
„Víš moc dobře!“
Třináctý život fuč, ale bránil se.
„Kdy to skončí?“
„Až budeš zase hodný chlapec, Normane. Tvé ledví je přede mnou rozprostřeno jak lněné plátno. Zase jsi pohlédl se žádostivostí!“
Aby ne. V téhle díře je každá čárka můj typ. Natož když sem přijede takový kusanec, ty žárlivá bábo!
„Ano, byla půvabná. Ale to tě ještě neopravňuje.“
A tebe snad ano?!
„Mám pocit, že jsi vzpurný, synu!“
Za tolik zmařených životů bych nejraději zabil, máti, tebe, to si piš!
Kdyby to jen šlo.
Kdybys nebyla už třináct let mrtvá.

Jdu rozsvítit poutač.

...Ještě, že jsem takový pako, že tohle by reinkarnace znova nezkusila...

Snílka si na tohle vzpomněla, když prošla světlem na konci tunelu a objevila se v nemocničním pokoji jako novorozeně. A pak všechno z minulého života zapomněla.

Ten život se narodila jako drak ke kentauřímu Žabákovi. Pak do počítačové hry. Potom do světa, kde Rejska posednul démon a jednou byla kluk.
Pokaždé, když procházela temnotou ke světlu, vzpomněla si. Na všechno. A usmála se nad tím a těšila se, co bude dál.

Až když zemřela podvanácté - žádné světlo, nic.
Cosi chladného ji vzalo za ruku.
»Další není. Konec.«
"Nevadí." Úsměv.

Magdalena seděla pod rozkvetlou třešní. Obdivovala kontrast azurové oblohy a sněhobílých květů. Bezmyšlenkovitě hladila kocoura na svém klíně, který ovšem proti takové pozornosti nic nenamítal. Hlasitě předl.
Idylku ukončil zvuk přicházející bouře. Na Magdalenině klíně přistála vichřice. Kocour zavřeštěl. Zaťal drápy do Magdalenina stehna. Vysmekl se zpod klubka těl a prchl v dál.
"Vlacáku! Vlacáčku! Promiň, Vlacáčku!" křičely děti. Chtěly běžet za kocourem, aby mu pofoukaly bolístky.
"Dětičky moje...!" zadržela je Magdalena. "Nechte Vracáka být. Z toho se vylíže. Ten mizera má snad třináct životů."
"Babí.... Kočky maj jen devět životů!" namítal Matýsek. Julinka bráškovi přizvukovala.
"To povídej našemu Vracákovi."

Fauni se někdy mýlí.
Když tam uprostřed davu šíleného hrůzou prchal zoufale před zkázou, která jim šlapala na paty, pocítil na moment nenávist k Němu, který jen pozoroval umírající svět a nic neudělal. Mžik oka a náhle běžel do tmy.
Zastavil se.
Kam to jdu, ptal se sám sebe. Vše, co dělalo Narnii Narnií odešlo tamtěmi dveřmi! A když viděl rozpadající se domov, došlo mu, že třináctý život není. Není už ani těch předchozích dvanáct. Život tento svět právě opustil.
Jako v horečce se rozběhl zpátky ke světlu. Valící se voda ho zalila a hodila ho na práh dveří. Otevřených.

Po většinu času chodím se sluncem nad hlavou, i když je venku zataženo.
Po většinu času se snažím mít náladu úsměvnou, i když někdy bych do toho kopla.
Po většinu času své myšlenky k radosti otočím a příběhy vyprávím, až druhým úsměv vykouzlím.
Po většinu času…
Ale přijdou dny, kdy se radost schoulí a duši mou navštíví smutničky. Smutné vzpomínky na ty, kteří si už poslechnout nepřijdou.
Pak slzy na chvíli zalijí mé oči a srdce se stáhne smutkem a opuštěnou bolestí. Zrovna dnes.
Dnes by měla moje maminka narozeniny.
Třináctá komnata je zavřená a tak třináctý život se nekoná.

Když zmizela, bylo jí osm a jemu dvanáct. Byli ve věku, kdy se jako snad všichni sourozenci vzájemně nesnášeli, dělali si naschvály, zlobili se. Nedokázali spolu být v jedné místnosti déle než deset minut, aniž by se pohádali.
Když Samantha zmizela, Fox najednou přesto cítil neskutečný žal. I přes sourozeneckou nevraživost svou malou sestřičku miloval.
Zanedlouho po jejím únosu nadešly jeho třinácté narozeniny. Poprvé s nimi neslavila. Byla to jeho nejsmutnější oslava.
S úderem 13. roku přestal být dítětem. V hlavě nosil plán, jak se pomstít těm, kdo Samanthu unesli. Od té doby nechtěl nic, než poznat, jaká je pravda.

Darovat krev, plazmu, dřeň, destičky, sperma. To vše pravidelně postupoval John. Veškeré úspory rozdal charitě. Pomáhal ostatním, bral to jako svoji povinnost. Všichni ho obdivovali.
On sám sebe proklínal. Neodpustil si. Nedokázal se s tím vypořádat a žít dál spokojený život.
Bez nich.
Dával si to za vinu. Oprávněně. Místo hlubokých pohledů do manželčiných očí měl sledovat řítící se kamion.
Dvanáct obětí. Tou třináctou byl on. Chodící mrtvola.
Rozhodl se to skončit a všechny své orgány dopředu darovat těm, kteří je potřebovali.
Slepý soused měl jeho oči, dívka, která ho milovala jeho srdce, vdova jeho ledvinu, popálený kluk jeho kůži...

Netrpělivá.
Nedočkavá.
Vystrašená.

Nastal čas vše uzavřít.
Posunout se dál.

A já najednou nevím, jestli to zvládnu.
Nevím, co mám dělat.
Jak se zachovat.

"Princezno, kde jsi?"

Neozývám se.
Nechci s nikým mluvit.
Nechci, aby viděl mé slzy.

"Tady jsi."

Vždycky mě najde.
Vždycky je tam, kde ho potřebuji.

"Co ty slzy, princezno?"
"Tatínku, ona... umzela."
"Pojď sem. Neplač. Každý jednou zemřeme."
"Ploč?"
"Protože každý máme jen jeden život. Žádný třináctý život neexistuje."
"Ploč?"
"Protože takový je život. Proto ho žij naplno, holčičko moje, nikdy neváhej."

Měl pravdu.
Život máme jenom jeden.
Je třeba ho žít naplno a nikdy neváhat.

"A TEN MALÝ KONÍČEK?" zeptal se Smrť.
"Jezdec, o dvě rovně a do strany. Nebo o jednu rovně a o dvě do strany," vysvětlil Opat.
V zásvětí, nethersféře, na druhé straně, nebo jakkoli tomu chcete říkat, se šachy hrají špatně. Zejména proto, že je tu všechno tak trochu šedé.
"Šachmat," oznámil se zjevnou úlevou Opat. Na šachovnici se objevila figurka, vzala Smrťova skleslého krále za ruku a odvedla ho ze stolu.
"DOHODA JE DOHODA, MŮŽETE SE VRÁTIT ZPĚT."
"Pokolikáté že už to bylo?"
"POTŘINÁCTÉ."
Opat se vděčně usmál, a než vstal od stolu, řekl: "Příště mě třeba porazíte."
Smrť přikývl.

První život stojí za houby, tělo neposlouchá, tak jen spíte, řvete, jíte a kadíte.
Druhý je čas objevů, batolení a pádů.
Třetí strávíte otázkami. Nejčastější je „a póč?“
Ve čtvrtém se vás pokusí socializovat. Často marně.
Pátý se pronudíte ve škole. Pak toho litujete.
V šestém vás vyplivnou do reality a nestačíte zírat.
Sedmý hledáte a najdete zaměstnání.
Osmý protrpíte výběrem partnera.
Devátý si užijete a usadíte se.
V desátém přijdou děti. Následuje chaos.
V jedenáctém odejdou děti a vy začnete žít.
Dvanáctý strávíte v důchodu.
Pak naposledy vydechnete a věčnost už se jen chechtáte.
Prej že třináctý život není...

Connor měl dvanáct životů.

O ten první přišel, když ztratil matku.
O druhý, při útoku medvěda grizzly.
O třetí, když po něm šel celý Boston.
Čtvrtý nechal na útesu, když za ním vybuchovala templářská pevnost.
Pátý mu vypadl z kapsy, při výbuchu lodi.
Šestý ztratil, když po něm šel celý NY.
Sedmý ustřelili, když přebíhal bitevní pole.
Osmý mu vyrvala jeho láska ze srdce.
Devátý ztratil v sebeobraně spolu s přítelem.
Desátý zmizel, když zabil svého otce.
Jedenáctý zemřel s jeho učitelem.
Dvanáctý mu vzal jeho životní boj.

Nakonec mu všechny jeho životy vrátila ta, která mu původně jeden vzala.

„Musíme už jít, Doctore. Dvanáct životů uplynulo. Třináctý není.“
„Dovolíš mi naposledy spatřit východ slunce, Smrti?“
„Když jsi mi tak dlouho unikal, těch pár chvil si ještě počkám.“
„Děkuji.“
„Ne, já děkuji, Doctore.“
„Za co?“
„Že jsem s tebou mohla cestovat.“
„Nepamatuji si, že bys byla mou společnicí.“
„Vzpomeň na horký dech za krkem, ledový pot na zádech, srdce křičící touhou žít.“
„Tos byla ty?!“
„Kdo jiný, ty můj blázínku.“
„Co kdybych tě vzal na poslední jízdu.“
„Ale.“
„Pššš, maličká. TARDIS čeká.
„Tohle, ale nic nezmění.“
„Já vím.“
„Proč to děláš?“
„Protože jsi nejkouzelnější z žen a má nejvěrnější společnice.“