DMD č. 28. pro 28. 4. 2015. Téma: Třináctý život není

Název hry: Učitel střední školy
Žánr: multiplatform, crossover, nejčastěji thriller
Délka: neomezená, lze hrát doživotně

Nejčastější ztráty na životech:

1. Přesvědčení dětí ze základek, že už jsou jinde
2. Jednání s nechápavými rodiči
3. Poslední týden v červnu
4. Školní výlet - nedej bože s přespáním
5. Výběr jídla ve školní jídelně - když žáci přijdou na Vaše heslo
6. Nulté hodiny
7. Hodnocení - letos 1524 písemných prací
8. Dohadování s matikářkami
9. Jaro - 'nuff said
10. Boj se čvrťáky - "Klídééék, to bude v pohoďééé!"
11. Dokopání k maturitě i těch, co se brání
12. Maturitní zkoušky - učitelé si také dělají starosti!

Ležíš sama v nemocničním pokoji a cítíš jehlu ve svojí paži.
Je ti teprve třináct a říkáš si, že život není fér.

Jako by ti něco ukradlo kus tvého života. Jeden rok si pamatuješ pouze slzy, bolest a strach. Z nemocnice tě pustili poškozenou, jeden kousek tebe chybí. Doslova.

O pár let později si říkáš, jak tě to vůbec mohlo napadnout. Po třináctém roce zbývá v tvém srdci jenom černá díra, ale budoucnost nevypadá tak zle.
Kdo tvrdí, že musíš být celá, abys mohla být šťastná, ten lže.
Zvedáme se a jdeme dál. Nic není ztraceno.
Na tváři máš úsměv.

„Víc než slova – krev, když teče,“
otec řek‘ a koval meče.
„Fëanore, dílo špatné!“
slzy matky málo platné.
Začaly nám těžké časy,
zbroje odít, zkrátit vlasy,
od soumraku do úsvitu,
chop se meče, chop se štítu.
První, druhá, sek a kryt,
jdem se, bratři, jdem se bít.
Na nádvoří cedule,
na ní stojí regule:
Ruce, nohy – jeden bod,
hlava, přijdeš o život,
schytáš dvanáct zásahů,
smrti stojíš na prahu.
Na nervy mi bratři hrají,
jak životy počítají.
„Macalaurë, ty jsi debil,
tohle žádný zásah nebyl!“
„Jak chceš, volím jistotu,
když máš třináct životů!“
Za dvacet se počítá
huba hruškou rozbitá.

První. Čas dětství a smíchu.
Druhý. Čas studia.
Třetí. Čas pilné práce, dnů a nocí v laboratoři.
Čtvrtý. Čas vítězství, splnění snu.
Pátý. Čas pro lásku, spříznění duší.
Šestý. Čas vrátit to, co dostal – chudým, potřebným.
Sedmý. Čas katedrály.
Osmý. Čas mračen. Atomová bomba, Grindelwald. Nutno je varovat před obojím.
Devátý. Čas, kdy je nebezpečí zažehnáno. Nakratičko.
Desátý. Čas nového domova. Devon a rodinný krb.
Jedenáctý. Čas Voldemorta, první únavy, zjištění, že nic netrvá věčně.
Dvanáctý. Poslední čas, čas pro konečné uspořádání.
Nicolas Flamel vezme Perenellu za ruku a usměje se. Třináctý čas už nepřijde. Vše je, jak má být.

Zdržení bylo způsobeno urputným odporem rytíře Hynka z Michle (nakonec ho Šlupka zneškodnil kalamářem) a mylnou zajížďkou na Malou Stranu. Na Staroměstské náměstí tedy toho rána vjeli až ve chvíli, když kat odhazoval do koše třináctou hlavu. Hlavu Jana Jesenia.
“Zadrž, kate Mydláři!” Hromový hlas Veverky z Bitýšky přehlušil i víření bubnů. Truchlící dav i pyšní páni se prudce otočili a spatřili blanické rytíře, jejichž zbroj jiskřila v v ranním slunci.
Po schodech na popraviště právě stoupal jako čtrnáctý Kryštof Kober z Koberšperku, ctihodný měšťan pražský. Až do své smrti v jednadevadesáti letech slavil 21. červen jako den svého znovuzrození.

Mně klepne pepka. Jak tu bandu zešílevších trpaslíků dokáže jedna křehká učitelská sněhurka zvládnout?? Celé zkrotlé a zmáčené přívalovým lijákem jsem je potkal a zavedl k blízkému nocovišti, aby se vzpamatovali, usušili a přečkali to nejhorší.
Probrali se setsakra rychle. Mají hlad. Ukážu na odpařovací bednu s pohotovostními zásobami. Vdechli je.
Pomoc!
Potřebuji specialisty nebo to tady zboří! Je tu jen učitelka a potřebuji ještě: krotitele, dezinfektora, desinsektora, deratizátora, 7 samurajů a ideologa, kvůli povzbuzení (svému). To je 12 lidí. Ta třináctá se mi střídavě omlouvá a střídavě na ně bezvýsledně řve. Jakoby tu nebyla. Nejsem učitel, uleví se mi.

„Takže, máme jich zatím dvanáct,“ oznámím shromážděným. „Turista, účetní, no name manažer, archivář – půvabné - realitní makléř, profesor, programátor – zákeřné - spisovatel s tvůrčí krizí, sociální pracovník, potulný dostihový sázkař, specialista na aljašské ptačí kolonie – díky, Eve – a sběratel starožitností. Dáme ještě alespoň jednu?“
Přihlásí se bublající Tanner. „Obchodník s dámským prádlem!“
Eve zakoulí očima.
„To je náhodou hezké povolání,“ brání se Tanner. „Kdyby to navíc bylo prádlo XXL, dalo by se v nouzi použít jako padák!“
„Tannere, za dveře!“
Tanner zabručí cosi o nepochopeném kreativci a sklapne.
„Asi tu třináctou nebudeme hrotit,“ prohlásím.
Vymýšlení krycích identit pro dvounulky je vždycky zábava.

Zastavil se na břehu Černého jezera a kufr postavil do trávy. Rozhlédl se. Chtěl si ten pohled uložit hluboko do paměti. Dnes, třináctý den poté, konečně rozhodli. Zlomili mu hůlku a vyloučili ho ze školy.
Nevěděl, kam půjde. Neměl rodinu, žádný domov ani přátele. Aragoga, jediného opravdového kamaráda, kterého si vypiplal od vajíčka, včera s těžkým srdcem vypustil do Zakázaného lesa. S povzdechem se zase shýbnul pro zavazadlo…

"Rubeusi Hagride, počkej!"
Obrovitý mladík se otočil, podíval se na ředitele své bývalé koleje a zalila ho hřejivá vlna naděje. Albus Brumbál, který se k němu rychle blížil, se totiž zeširoka usmíval.

Vrána se vznáší nad tichou ulicí.
Třináct. Třináct těch lahviček bylo, on to dobře ví. Omlazovací elixír. Osobně se postaral o nejdůležitější přísadu. Krev mladých panen. Ať si lišák říká, co chce, dělal svou práci. Nezabíjel. Jeho úkolem bylo jen sledovat a mlčet.
Pozoroval i ji, neviděn, maskován jako vždycky. Kupovala ten elixír. Prodávala ho dál. Poslední lahvičku si schovala pro sebe.
Že ji potkal zrovna v době, kdy nevěděl kudy kam po vší té odporné hrůze, to bylo pekelné štěstí.
Teď má třináctou lahvičku on.
Z temného stínu vylétl kámen.
Vrána poplašeně odlétá.
Černá pírka se snášejí na dlažbu.

Neměl je rád, oni neměli rádi jeho; kluka, který vyrostl mezi lidmi pojídajícími – považte – vlaštovky.
Neměl chuť vykládat zhýčkaným čarodějnickým učňům o hladovění. A už vůbec neměl chuť před nimi cokoliv předvádět.
Jenže mu nic jiného nezbývalo.
„Začněte, Matyáši,“ zavelel profesor Vidor.
Ponořil ruce do misky. Kouzlo ho strhlo. Příjemný chlad, hra kapek. Voda se poddávala obratným prstům. Vymodeloval mlžný květ, duhovou fontánu, stříbřitou lišku poslal jako poděkování za povzbudivý úsměv spolužačce.
Dvanáct živoucích zázraků. A třináctý: vodní šíp, který se prudce rozprskl ve Vráťově úšklebku.
Třída se rozesmála.
„Potřebujete zpevnit prsty, Matyáši,“ řekl profesor Vidor suše. „Nebo možná nervy.“