DMD č. 18. pro 18. 4. 2018. Téma: Terno

Jakub jediným plynulým pohybem odkrojí krajíc chleba a podá ho Jiříkovi. V tom naučeném, tisíckrát zopakovaném pohybu je něco uklidňujícího.

Zítra mají jet k oddavkám. Lepší ženu by těžko našel, Nany je dříč a má laskavé srdce. A... líbí se mu. Moc. Až moc na to, jak miloval Márinku. Někdy si už ani nemůže vybavit její tvář. A jindy zas se přistihne, že mluví s Nany a vidí Marii. Dopouští se křivdy na obou.

Snad se dopouští křivdy i na vlastním synovi. Dobře ví o žáru, který Jeníka sžírá.

Jakub se snaží dělat věci správně. Tak proč má pocit viny?

,,Zítra jedu pro toho novýho koníka." ,,A kam?" ,,Na Šumavu. Ještě neobsednutý valášek, z takovýho polodivokýho stádečka. Jsou mu teprve dva roky," trenérce nadšením svítí oči. ,,Bude s ním plno práce," zapochybuju. ,,Ale má to tu výhodu, že ho ještě lidi nezkazili. Můžu si ho přijezdit a vychovat hezky od začátku." ,,Já vím no... ale stejně... jsem na něj zvědavá."

,,Co se stalo?" ,,Jack se mi včera vytrhl... Eliška se mu postavila, ale on jí normálně převálcoval... vlítnul do stáje, pak skočil do žlabu, zaklínil se předníma, zkusil prokopnout okno... úplnej blázen," vydechne trenérka nevěřícně. ,,Co to do něj vjelo...!"

Pro obyčejnou šlechtičnu, byť i s nelegitimními královskými předky, je mimořádný úspěch získat srdce následníka trůnu. Princ nedbá žádných domluv. Když ovdoví, chce za ženu jedině ji.
Jenže král synovo nezodpovědné jednání nehodlá trpět. Děti z takového svazku nesmějí zdědit trůn. A šlechtu pobuřuje rostoucí vliv milenčiny rodiny.
Inés je vyhnána, vztah ale trvá. Nezbývá než rázně zasáhnout.
Do kláštera v Coimbře vtrhne trojice mužů. Naleznou Inés, přečtou jí rozsudek smrti a před očima jejího dítěte jí srazí hlavu.
Dva vrahy to později stojí život
Zdrcený milenec má nakonec poslední slovo. Před celým dvorem nechá korunovat mrtvé tělo své vyvolené.

Před spaním chci ještě nakouknout, nemám-li nějaké další reakce a nacházím sosácké stránky spadlé. Chválabohu jsem drabble napsal zavčas.
Ráno porucha trvá. Nahlédnu na sosácký obličejovník, ještěže tam mohu i nejsa uživatelem tohoto vynálezu Marka Cukrohory. Naštěstí sosáci už o poruše vědí a pracují na odstranění.
To naši předchůdci za národního obrození řešit nemuseli. Těm stačil husí brk, kalamář inkoustu a arch papíru.
Ale nebudu si stěžovat. Vždyť moci se svými spoluspisovateli takto rychle komunikovat je terno. Mimochodem, kdyby se do dnešních dnů udržely hry Lotynka, Terno, Lambo a Tambo, třeba bychom z nich jako součást kultury také něco získali.

Na to musím odpovědět trochu zeširoka.
V žhavém jádře slunce se slučují atomy vodíku na hélium. Díky této reakci slunce hřeje a svítí.
Jádro je obaleno dalšími vrstvami. Poslední, fotosféra, tvoří sluneční kotouč, jak ho vidíme ze Země.
Následují plynové obaly, především korona. Do ní probublávají zevnitř erupce a protuberance, které jsem chtěl odjakživa studovat.
Toužíte-li uvidět koronu, musíte ji pozorovat tak, aby ji nepřezářila fotosféra. Máme na to přístroj, koronograf. Zakryje sluneční kotouč, ale stačí jen na pozorování vnitřní korony. Abyste mohli pozorovat koronu vnější, potřebujete vyhrát terno.
Být na správném místě ve správný čas. Při úplném slunečním zatmění.

Ten rozhovor bylo třeba dlouze promyslet. Přímý hlas vědomí se snažil umlčet. Ne, nic neztrácí. Nic si nenalhává. Takto je třeba jednat.
Je přece zjevné, že ho Shirley má ráda. Neradila by se s ním tak otevřeně, kdyby tomu tak nebylo. Jeho zkušenosti pro ni mohou být pokladem.
Její majetek by naopak byl výhrou Robertovi. Fabrika to nutně potřebuje. Je to loterie, je to i obchod. Jen nedat nic znát.
Až její smích, pláč a zlost ho probere. Její vztek bude jejich společnou výhrou. Budou děkovat nebesům, že s chlapeckým jménem získala i kuráž a mysl, kterou nelze obelhat cukrováním.

Zbytek oběda proběhl nadstandardně. Aneta sestrvala v tichu, po Noře jen pokradmu vrhala zkoumavé pohledy, jež jí jmenovaná s potěšením vítěze bitvy vracela. Alexandr se přestal svíjet rozpaky. Wilhelm se usmíval takřka mocnářsky. Nejmladší členka domácnosti dělala spokojené zvuky za pootevřenými dveřmi.
Po čaji a kávě soudce povstal do své soudcovské role, dítě líbl na čelo, manželku na tvář, Noře vzdušně políbil ruku („Paní Sternová, bylo mi potěšením.“). Svatá trojice matky, dcery a nepříliš svaté byla pozdravena.
Než otevřel vchodové dveře, s úsměvem počkal, až do předsíně nenápadně vstoupí Alexandr.
„Chyběl jsi mi,“ vydechne a políbí ho jako tehdy poprvé.

Bratři z Legií Tadeášovi nevěstu docela nepokrytě záviděli.
“Uděláš terno!” poplácal jej po rameni Houska. “Děvče z bohaté rodiny. Můžeš počítat se slušným věnem.”
Věno se samozřejmě hodilo - ačkoli Tadeáš nemajetný nebyl: měl skromné úspory, nedávno navíc dědil po strýci. Pro peníze si Poldýnu každopádně nebral.
“Jasně, věno,” ozval se Jirsa. “A viděls ji, Františku?”
“Viděl. Krasavice!”
“Právě. Bohatá a ještě tak fešná.” Jirsa upil piva. “Má to někdo štěstí!”
“A ta postava, pánové!” přisadil si Caletka.
“Tak prr, Tondo!” usměrnil jej Tadeáš. Doopravdy se však nezlobil. Věděl, že jeho nastávající je výjimečná.
Jak neobyčejná je doopravdy, však zatím netušil…

"No a ta slečna, která bydlela ve vedlejším domě asi před rokem, ta se potom odstěhovala do Ameriky. Myslela si, že se tam uchytí jako herečka na Brodwayi. Ale slyšela jsem, že jí první konkurz nevyšel, tak začala pracovat v kavárně. No a nedařilo se jí ani potom. Myslela si, kdovíjaké tam neudělá terno a sotva tam s tim mizerným platem vyžije. Chudák holka. Jak by jí bylo lépe tady," lamentovala paní Hudsonová, zatímco chystala nádobí.
John se nuceně usmál: "Ehm, paní Hudsonová, bude už ten čaj?"
Stařenka energicky zvedla obrovský tác a podala ho Watsonovi.
"Naposledy! Nejsem vaše hospodyně!"

Jakmile otevřel oči, kocovina do něj narazila jako vlak. Byla monumentální - taková, co vám prosolí játra, odšťavní mozek a plivne vám do ksichtu. Zasténal a opatrně ohledal tělesnou schránku. Vyjímečně svou vlastní. Měl naražený bok. Někde na něj musel upadnout mamut. Spíš v tom hrála roli sklenička.
("Z Moravy, vod tetičky Boženy!")
Láhev. A - panebože! - lezení po žebříku...
Vedle gauče stál modrý kýbl. Naštěstí. V hlavě se začínalo rozsvěcet.
"Ty, Maruš, a nejsem pro ni moc starej?"
"Ty!? Starej? V nejlepších letech! Inteligentní krasavec! Si vem - taková bláznivá holka a DOKTOR, takový terno!"
Mudr. Karel Kroupa pochopil.
Bude se ženit.

Demänovská dolina, horný koniec, obchodík s potravinami.
Wandrika: Aha, špekáčky! Mohli by sme si ich opiecť v tom altánku, čo sme objavili minule.
Galahad: Ale sú už po záruke, pozri!
Wandrika: Hm... tak skúsime iný obchod.

O hodinu neskôr a osem kilometrov nižšie.
Dolný koniec, stánok s potravinami.
Wandrika: Tu majú len sladkosti a minerálky. Skúsme to inde.
Galahad: Iný obchod tu už nie je.
Wandrika: A čo vo vedľajšej dedine?

O pol hodiny neskôr a dva kilometre ďalej.
Pavčina Lehota, Terno:
Wandrika: Dobrý deň, máte špekáčky?
Predavačka: Máme tu už len tento grilovací set.
Wandrika a Galahad (nadšene): Berieme!

Místo černých skal zeje v lese obrovská jáma.
Na dně leží František a Natálie, potrhaní, potlučení. Kolem nich skupinka koboldů.

"Hloupé děti," šťouchne jejich mluvčí do Františka, v očích se mu zablýskne, "život riskují pro opelichané skřety."
"Hloupí koboldi," oplatí mu to Natálie, "shodí si střechu nad hlavou pro nešikovné kouzelníky. Doufám, že ona je pryč."
"Pryč. Odešlé divoženky jsou tráva, květy, motýli. Ona je teď v bodláku, kopřivách, křoví."
"A co bude s vaším dolem?"
"Obr zbořil, obr postaví. Je teď volný!"

Lesem zazní chór hlasů.
Natáliin smích zvoní, v koboldím se sype štěrk.
Obrův duní jako měděný zvon.

David byl něco neuvěřitelného.
Nedotknutelného.

Školní uniformu měl vždy čerstvě vyžehlenou a když se Bartoloměj náhodou naklonil dost blízko, voněl aviváží a nasládlou kolínskou. Prsty mu dennodenně hbitě tančily po klávesách. Měl sice stydlivý, ale zářivý úsměv, který nutil ledy tát.

Po kumbále Bartoloměj zjistil, že není úžasný jen z dálky. Zlehka se Bartoloměje dotkl, když se nad jejich situací příliš vystresoval. Držel ho pevně za ruku, když se Bartoloměj snažil všechno přelíčit Janě. Bez přestávky hledal způsob, jak je oba vyléčit.
Bez váhání Bartolomějovi pomohl roztřískat to zatracené piáno (své oblíbené), o které se při polibku opřeli.

Byl úžasný.

Bídák po delší době přišel s novou zábavou. Mohli jste vyhrát večeři a deset piv zdarma. Samozřejmě, že si to nikdo nenechal ujít.

Pravidla byla jednoduchá. Každý, kdo se chtěl zúčastnit, obdržel kartičku obsahující náhodná čísla. Stačilo jediné. Být přítomný u losování a nechat si Bídákem potvrdit, že opravdu na kartičce to číslo máte. Komu se podařilo nasbírat tři čísla, ten vyhrál.

Mělo to jediný zádrhel. Bídák nikdy dopředu neřekl, který den a v jakou hodinu bude losovat. Někdy uplynul den, jindy dva týdny. A jediné, jak si zajistit výhru, bylo neustále vysedávat v hospodě. A rozhodně ne na suchu.

„Evansová, Lily.“

„NEBELVÍR!“ vykřikl Moudrý klobouk, který v Bradavicích studentům určoval jejich budoucí kolej, a Severusovo srdce na okamžik přestalo bít.

Přece chtěli s Lily společně do Zmijozelu…

„Snape, Severus.“

Moudrý klobouk váhal. „Kam s tebou?“

„Zařaď mě stejně jako Lily.“

„Hmmm, Nebelvír by pro tebe nebyl žádnou velkou výhrou. Co Havraspár?“

„Můžeš tam přeřadit i Lily?“

„Ne.“

„Tak chci Nebelvír.“

„Nemů–“

„Ty jsi z vlny, že jo?“ přerušil ho Severus.

„Jak to souvisí?“

„Víš, co s vlnou udělá horká voda?“

Krempa se mírně zachvěla.

„Nebo žvýkačka?“ stupňoval nátlak Severus.

„Zmijozel!“ zaječel klobouk s přídechem hysterie. „Jednoznačně a nezvratně ZMIJOZEL!“