Autorův výběr 2019

Pootevřeným oknem zalétl do místnosti zvuk radničních hodin. To už je deset? Zvedla hlavu od rozečteného časopisu. Barevné zdi s kalendářovými obrázky i petrklíče na stolku sestřiček, prostě všechno v čekárně onkologického pavilonu asi mělo působit přívětivě, ale Evě bylo dost neveselo. Nedokázala se soustředit na recept na jablečný koláč. Hlavou jí šly děje posledních pár týdnů. Vyhazov z práce a následná ztráta vlastního bydlení, nepochopení rodičů, dočasný azyl u milované tety.
Konečně teta trochu rozklepaně vyšla z ozařovacího sálku.
Eva si uvědomila její nejistotu. Vstala a šla jí vstříc.
A najednou byla ráda, že tu může být s ní.

„Já myslela, že chceš kočku, ne tohle,“ řekla Irena při pohledu na kotě, které Ryko přinesl ze vsi.
„To je kočka. Kocourek.“ Ryko jí strčil do náruče mourovaté usmolené cosi.
„Jsi si jistý?“
Mělo to dlouhé uši, připomínající spíš zajíce, křivé nožičky a chundelatý kožich, místy tak slepený, že se zdálo, že mu raší alespoň čtyři další končetiny.
Pak ale z té změti chlupů vykoukly dvě zelené oči a zadívaly se na Irenu.
„Dobře,“ povzdechla si. „Vyhrál jsi. Tenhle patvar velikosti obyčejného ušatého králíka je náš.“
Nikoho, kdo Ryka a Irenu Nimanovy znal, později nepřekvapilo, že mají kočku jménem PaVOUK.

Harry bral svou kmotrovskou roli vážně. Kdykoli mu to bystrozorské povinnosti dovolovaly, našel si chvilku, aby se Teddymu Lupinovi věnoval. Dokonce mu v domě na Grimmauldově náměstí zřídil přespávací pokojíček plný autíček, panáčků a plyšových zvířátek. Speciálně dvě z nich, šedobílá vlčata, měl Teddy nejraději. Snad mu připomínaly jeho osud sirotka.

Zrovna dnes měl chlapec přespat u kmotra. Krb zeleně zaplápolal, ale místo aby z něj vystoupil Teddy s babičkou, vykoukla pouze Andromeda.
„Harry, omlouvám se, ale Teddy nepřijde, má horečku,“ oznámila.
Z dálky se ozval dětský hlásek: „Harry, řekni vlkům, že jsem doma a že hrát si budem příště.“

Stojí tam, v pozoru, připravení, muži hotoví jít do války, ač dosud jen ve svých představách. Tělem jsou stále chlapci, byť utužení pravidelným výcvikem. Stojí stranou - stále stranou, jen pozorujíce skutečný boj, dýchajíce pach bitevního pole, na kterém jim dosud nebylo dáno stanout.

Jen tam tak stál s očima doširoka rozevřenýma a hltal tu krásu. Těla se přelévala jedno přes druhé, barvy vířily a z třesku zbraní mu vřela krev v žilách. Dnes poprvé cítil divokou radost. Touha utéct zmizela. Ten, kdo ho po minulé bitvě sevřel v náručí a vášnivě políbil, padl před jeho očima, rozsekán protivníkem. Byl volný.

Prsty si pohrávaly s látkou zakrývající magický artefakt, který měl v úmyslu prostudovat.
„Koho tam vidíš?“ ozvalo se za ním.
Nejmocnějšímu čaroději své generace se stáhlo hrdlo.
„Přišel sem si promluvit o studentech, co mi minulý týden udělali z hospody kůlničku na dříví. Ale nechci tě okrádat o čas s tvým drahocenným… přítelem,“ pokračoval mladší bratr nemilosrdně.
„Aberforthe,“ začal Albus.
„Jeho nebo ji?!“
Mlčel. Aberforth vztekle hodil kus pergamenu na zem a vyrazil z místnosti.
„Neměl jsem odvahu se podívat,“ přiznal učitel prázdnému kabinetu.
Jaký člověk by toužil vidět svou zesnulou sestřičku méně než jednoho z jejích vrahů?

Strhl závěs.

Když potkáte jiné letadlo a přečtete značku na ocase, máte problém plynoucí z následků přílišné tulivosti a rychlosti strojů.
Já měl problém a to jsem na ocas neviděl a ani jsem nestihl vzletět.
Na zemi se totiž vyhýbáte dost blbě. Asi jako když tramvaják potká tramvaj v protisměru. Pokud se to teda může stát.
Potkali jsme se ne u Kolína, ale na téčku, tedy křižovatce tří cest. Tři. Z každé strany jeden.
Proklel jsem to pako v řídící věži střevními problémy. Nic jiného jsem dělat nemoh.
Pak mezi čumáky letadel naběhl osamělý človíček s praporky.
A přijely nás vysvobodit tahače.

„To máš kaktusy úplne na každom okne?“ opýtal sa návštevník, keď v kuchyni objavil sukulent rodu Adromischus.
„Samozrejme že nie,“ zaškľabil sa kaktusár. „Obyčajne tu nebývajú. Toto je karanténa.“
Návštevník sa súcitne prizrel starému rozkonárenému sukulentu. „Čo sa mu stalo?“
Kaktusár nadvihol kvetináč a ukázal drobné biele chumáčiky v miske. „To sú vlnatky. Malé beštie, čo sajú živiny z koreňov. Minulý rok som použil systémové insekticídy, čo prejdú do celej rastliny. Vlnatky zmizli... lenže na jar sa vyrojili znova.“
„Tak čo s ním teraz urobíš?“
„Už som zasadil zdravé odrezky.“ Kaktusár pohladil sukulent pohľadom. „Keď sa zakorenia, vyhodím ho... niekedy.“

K ostré výměně názorů mezi sportovci došlo na atletickém mistrovství světa.

Slavná klokaní skokanka nařkla bezsrsté kočičí sprintery, že při běhu záměrně pohoršují diváky, když závodí nazí.

Kočky na oplátku obvinily skokanku, že při tréninku vždy nosí v kapse na břiše některého ze svých potomků, čímž je může ohrozit.

„Je to speciální tréninková metodu,“ brání se sportovkyně. „Když nacvičuji se zátěží, na závodech pak doskočím mnohém dál.“

I to, že obvinila zrovna bezsrsté kočky, a ne například morčata, však může mít jednoduché vysvětlení. Kdysi totiž v doskočišti dopadla do míst, které jeden z kočičích sportovců omylem zaměnil za veřejnou toaletu.

„Mama!“
To je sama, na rozdíl od mami, což je maminka.
„Nemůžeš jít sama z kopce, sletíš!“
Prásk.
„Vidíš, vstávej, šup!“
„Mama!“
„Jasně, že sama.“
„Mami hajá,“ oznamuje moje nejzářivější hvězdička kolemjdoucí paní.
„Ano, hajá, je nemocná,“ snažím se zjemnit řečené. Paní se usměje a jde dál.
„Mamí hajá,“ oznamuje hvězdička sousedovi. Starší pán je evidentně dobře naložen, takže vesele odpoví: „Ta se má, ta tvoje maminka. A tatínek taky hajá?“
„Hajá,“ přisvědčí hvězdička. „Na mami,“ dodá důležitě.
Pán vyprskne, já popadnu hvězdičku do náruče a mažeme domů.
Rodičům posléze dlouho vrtalo hlavou, proč na ně sousedi tak šibalsky pomrkávají…

Posledního večera svého dekadentního výletu si vyšly na lov hvězd. Seděly na pochybných sedátkách, protože „země je vlhká, drahá, nebudeme se na ní válet jako kobyly“, a předstíraly dojetí nad vznešeností přírody.
„Miluji komáry, vy ne?“
„K sežrání.“
Ticho. Bzučení v tichu.
„Je zataženo.“
„Vaše pozorovací schopnosti jsou fantastické. Není divu, že máte doktorský titul.“
Nora vylétla ze sedátka a jala se rázovat po palouku.
„Hvězdy,“ řekla hraběnka náhle.
Nora zvedla hlavu a pohlédla do očí vesmíru. Usmála se.
„Jestli mi hodláte říci, že ta nejzářivější hvězda jsem já...“
„Chtěla jsem říct, že si postavím automobil.“
Její drahá se rozesmála.

Dým zastínil oblohu. Plameny šlehaly vysoko do nebes. Ohnivé jazyky nenasytně stravovaly jejich rodný statek.
Proč? Protože jejich otec Ivan nevládl magii. Snažil se vést obyčejný život s křesťanskou ženou…
K čertu s tím vším!
Nikola Radičevič stál na kopci. Sledoval tu zkázu. Jeho bratři tu byli s ním. Andrija, Sava a Tihomir.
Všichni čtyři cítili, že od dnešního dne se věci mění. Přestanou se skrývat.

O měsíc později dorazili na vinici. Hledali svého strýce, hlavu jejich rodu. Ať už si pošetilí lidé mysleli cokoli, oni věděli, že Jadran Radičevič, byť vystupoval jako obyčejný sklepmistr, hýčkal ve svých sudech smrt.

Hledala jsem čarodějku, která podle pověstí,
nabídne mi kromě kouzel také recept na štěstí.
Našla jsem ji, nebojte se,
bydlí tady u nás v lese.
Má vlasy dost nepodddajné
a postupy přísně tajné.
Tenhle ale svěřila mi bezvýhradně do rukou,
pro dlouhý a krásný život je prý jasnou zárukou:

"Nečekej až skončí liják, tancuj v dešti bos,
vločky sněhu ochutnávej, zaboř do nich nos.
Nehleď, kdo tě slyší, vidí, zpívej si a s hudbou vlň,
všechny tajné sny a přání neodkladně si vždy plň.
Práci dělej pro radost a ne výplatní pásku,
nechej srdce milovat a přijmi do něj lásku."

První den a už jsou spolu
vrážejí hlavou do stolu
jak se nahlas řehtají
vesele se chechtají

Šest set dní a ještě spolu
teď se smějí hlavou dolů
zezdola je všechno snažší
v hlavě mají jenom kaši

Pár let přešlo, furt se smějí
strasti, ty se vždycky dějí
ve dvou se to lépe táhne
úsměv se jim nezatáhne

Bolesti už přešlo hodně
úvahy jsou občas sporné
zda to všechno stojí za to
někdy bída, někdy zlato

Jsou chvíle,
kdy tu nechci být
ušla jsem míle
chci mít klid

Šestnáct let
a pořád to za to stojí
s tebou přijímat podobojí

Byl čas večeře. Olympa rozvážně nalévala polévku.
Hagrid bezradně těkal očima mezi třemi prázdnými židlemi, na kterých obvykle sedávala jejich trojčata, Puklík, Kuklík a Dudlinka, a dveřmi, za kterými se ozývaly duté rány a trojhlasý řev. „Já bysem už děcka zavolal k jídlu. Nevíš, proč tam dělají takovej kravál?“
„Samozřřejmě vím, a volat je rrozhodně nebudeme. Zase se strrašlivě poprrali kvůli nějakému hrroznému nesmyslu. Nedalo se to rrozsoudit. Tak jsem je zavřřela do pokoje a řřekla, že je ven nepustím dřřív, dokud si nesednou, a v klidu si o tom svém prroblému neprromluví. I kdyby měli jít spát bez večeřře.

Dívala se, jak asistent vstoupil do pitevny s miskou v ruce. „Dobrý den, dnes se podíváme na smyslové orgány. Každému dám několik očí, můžete si je prohlédnout a pak i rozpitvat.“ Před každého z nich položil hrst očí, které nabral z misky. „Dostali jsme čerstvou várku z prasečích jatek, takže materiálu je dost.“
Stála u pitevního stolu a prohlížela si těch několik očí, které před ní ležely. Rohovky se už začínaly zakalovat. Ale co má být tohle?
Pitevnou se rozlehl její jekot. Asistent přiběhl a překvapením ztuhl. Mezi šesti očima leželo jedno, ze kterého se právě odloupla modrá kontaktní čočka.