DMD č. 21. pro 21. 4. 2022. Téma: Chtíč

Věděla, co se o ní šuškalo.
Dělala si z toho jen málo.
Ať si šeptají, jen když se bojí.
Dokud ona drží v rukou královo... srdce... nezmůžou nic.
Její krása se střetla s jeho touhou v ten pravý okamžik, aby ji vynesla na výsluní.
Co chtít víc?
Jenže pak se objevil on - prorok pouště.
A ten nešeptal. Nebál se.
Právě naopak, kdyby mohl, byl by svůj názor a obvinění vykřišel ze střech.
Její vnady nestačily na to, se ho zbavit.
Naštěstí je tu ještě její dcera.
Zdědila po ní leccos a ještě stále svou matku poslouchala.
Král se nemohl vynadívat.

Slavná gekoní tenistka obvinila ze stalkingu jednoho z chameleoních podavačů míčků. Ten podle všeho nechal přerůst obdiv k úspěšné sportovkyni v naprostou posedlost.

„Zpočátku se na mě jenom díval,“ vypráví tenistka. „Pořád mě pozoroval minimálně jedním okem.“

Jen u zamilovaných pohledů však nezůstalo. Při sbírání míčků pomocí svého jazyka chameleon tenistku několikrát jakoby omylem olízl. Jednou ji dokonce téměř ulovil, ačkoliv ne tak, jak si představoval.

„Když zjistil, že mě nepřitahuje, pokusil se mě přitáhnout aspoň jazykem,“ uzavírá tenistka.

„To bylo až poté, co začala dělat mrtvého brouka,“ obhajuje se chameleon. „A já, když vidím hmyz, tak se jednoduše neovládnu.“

"I think it's time to give her a break," Eagle came into the room and offered Lioness a hand: "I'd like to see what you can do now."
She actually smiled.
"How?"
"Can you still identify people the way you did when we first met?"
He led her into the HQ cantina. It was full of people she has probably seen couple times before.
"Tell me, what do you remember about them?"
She looked around and pointed at a young agent:
"Lust. Not surprising, he's about nineteen... maybe younger. Tried to convince you he's older so you'd take him in."

Pískle se zvolna sunul městem. Když vzduchem zavalila příjemná vůně, přišla jeho chvíle.
Uměl v tom chodit.
Na jeho sotva ochmýřeném obličeji s upřímným výrazem bylo něco... co nutilo ženy, aby ho krmily.
Jen některá vyndá sušenky na parapet, už se setká s nadějeplným pohledem. A neodolá.
Nakrmte mě!
Tak dokáže navázat kontakty a sbírat informace.
Dneska už sebral dvě ovesné sušenky, hrst hnědáčků... a co to voní tady? To snad nikdy necítil...
O čtvrt hodiny později konzumoval svou novou lásku s nevídaným zápalem, zamilovaný až po uši.
A opatlaný taky.
Tak tomuhle se říká slanina!
Musí být má! Všechna!

Ze všech smrtelných hříchů se vždy nejméně obávala chtíče. Nebyl pro ni přirozený, to si alespoň myslela. Pak potkala doktora Turnera a její svět se otřásl v základech.
Zasvětila život Bohu, službě potřebným, modlitbám a rozjímání, řádu sester, které jí byly stejně blízké jako pokrevní. Nikdy si ani nepředstavovala, že by se mohla rozhodnout jinak.
Úsměvy, drobné doteky, dlouhé rozhovory a výmluvné pohledy byly plné čisté lásky, ale také něčeho mnohem lidštějšího. Touhy poznat, jaké by to bylo, kdyby se jí dotýkal všude.
Sestra Bernadette odložila hábit a věřila, že jí Bůh odpustí. Že chtíč provázený láskou nemůže být hřích.

Spánku můj milovaný, vysněný, kýžený, v myšlenkách hýčkaný a opěvovaný, jak intenzivně po tobě toužím. Jak nejsem schopná myslet na nic jiného než na to, že až doskládám to prádlo, dopacifikuju ten bordel v kuchyni, dopřekládám poslední z těch otravných popisků a na záchodě a v koupelně radši nerozsvítím, abych tam náhodou nezačala uklízet, že pak si konečně v půl druhé ráno doopravdy lehnu. Složím hlavu na polštář, tak konejšivě měkký, zmatená změť myšlenek se pozvolna promění v počínající sen a já...
... se okamžitě vzbudím, když se mi hned u hlavy ozve zachrchlání a temný hlas z hlubin pronese:
"MÍKO?"

„Pane řídící, to je hrozně těžké," vykládal rozšafně farář, statný třicátník s neméně statným břichem, které sutana zakrývala jen nedokonale. „Ta blízká příležitost ke hříchu. Pokušení tu číhá na každém rohu. U každé farnice!“
Daniel jen zvedl obočí, mlčel však a čekal, jak bude velebný pan pokračovat.
„Ony jsou to hodné ženské, to zase ano,“ potřásl kněz hlavou. „Ony to myslí dobře, prý že jsem tak sám, zvlášť od doby co mi farská kuchařka vloni umřela. Je těžké se tomu pokušení bránit... Selhávám často. Kdepak tělesné mámení, pane řídící, celibát v ohrožení není. Největší pokušení je v téhle farnosti obžerství!“

Harry musel během rande několikrát odtrhávat zrak od Dracovy bledé kůže. Toužil ji zlíbat, ochutnat, strhat z ní oblečení. Netušil, kdy se tohle stalo, ale bylo to tu a bylo to zatraceně intenzivní.

O hodinu později už se plně soustředil na pátou oběť, kterou byla významná mudlovská lékařka. Harry tak intenzivně toužil, najít nějaké důkazy, že strávil celou noc se zapůjčeným forenzním týmem ze Scotland Yardu. Zdálo se, že tentokrát budou mít úspěch.

V devět ráno se jeho tužby omezily na cokoliv měkkého, kde by se stočil a upadl do kómatu. Služební gauč, kam ho Draco nekompromisně odtáhl, posloužil dobře.

Mám kontrolu nad svými emocemi, říkal si často Spock.

Jenže to se změnilo v okamžiku, kdy do jeho života vstoupil James T. Kirk.

Drzý, lehkomyslný a nezodpovědný Kirk. Ale později také Jim - inteligentní, odvážný, se smyslem pro humor a s úsměvem, kvůli kterému Spockovo srdce provádělo podivné veletoče.

Protože podobné pocity nikdy předtím nezažil, Spockovi trvalo dlouho, než si uvědomil, co znamenají.

Chtěl Jima. Palčivě po něm toužil každičkou vteřinu svého života. Nedokázal si představit, že už by se ho nikdy nedotkl.

Jenže Spock... byl vždycky zbabělec.

A tak nikdy Jimovi neřekl, co k němu cítí, dokud je smrt nerozdělila.

Skryl jsem se, abych nebyl vidět. Chtěl jsem si ten okamžik vychutnat. I když se na mě Originál snažil poštvat své nohsledy, stroje se ještě stále nevzpamatovaly z té katastrofické exploze.
Odvíjel jsem zápalnou šňůru k rozmístěným výbušninám.
Ach, ten krásný pocit, jak se mi hrubá šňůra třela o prsty. Už už jsem chtěl roztočit dynamo, abych do výbušnin poslal trochu toho proudu.
Ale ještě ne. Ještě chvilku si budu hýčkat tu rozkošnou myšlenku, jak se Originál rozletí na malinké kousky.
Cítil jsem to vzrušení až v konečcích prstů.
Och, Bože, jak moc chci pustit ten výboj.
Výboj.
Výboj!
Výýýboooooj!

Chtěla úplně obyčejné objetí.
Chtěla se líbat.
Chtěla se milovat.
Chtěla se vedle něj probouzet.
Chtěla cítit jeho dech na krku a šeptat Dobré ráno, miláčku...
Chtěla se s ním smát.
Chtěla s ním mluvit. Řešit vše důležité.
Chtěla s ním jen tak mlčet.
Chtěla s ním jít na večeři. Do kina. Na procházku.
Chtěla ho držet za ruku a jen tak být.
Chtěla se o něj opřít. Zavřít oči.
Chtěla ho vyslechnout, být tu pro něj.
Chtěla jet na dovolenou. S ním. Chtěla taky jednou zažít, jaké to je, říct ,,Byli jsme s přítelem u moře..."

Chtěla tak moc?

Sedne si k posteli a podívá se na Viktora. Čekal bych smutek, ale v očích má odpor. Mám milion nezodpovězených otázek, na než chci odpověď. A přesto mlčím.
"Viktora jsem poznala první den školy. Skoro celou základku jsme byli nerozluční. To se stává, když najdeš někoho magického, znáš to ne?"
Přikývnu, ale ona se na mě stejně nedívá.
"Myslím, že se do mě zamiloval ve chvíli, kdy cítil mou magii. Viktor byl hrozně nadaný, ale pak se v něm něco zlomilo. Byl... Najednou krutý? Nechtěla jsem s ním nic mít. A čím víc jsem ho odmítala, tím víc mě chtěl."

Začalo to romanticky. Postavil se mu, už když si jí poprvé všiml. Hrála si na netýkavku, pak z ní vypadlo, že je lesba. Každej ale ví, že lesba jenom čeká na pořádnýho chlapa.

Příležitost přišla o pár let později. Byl zástupce ředitele azkabanské věznice a Marlene zavřeli za pokus o atentát. Bránila se mu, ale tak dlouho na ni posílal mozkomory, až řekla ano.

Šukal ji pět let – věděl, že teď už se jí to líbí. Prasák se zamiloval a doporučil významnou vězenkyni do programu Pramen. Těšil se, že za ní bude chodit do hezčího. Přepočítal se. Dostali ji jiní.

Šál lehce omotaný kolem těla nezakrývá vůbec nic, průsvitná látka, odstíny rudé, není co skrývat, není za co se stydět. Tóny tanga plní místnost, dnes večer se bude tančit.

Med do čaje, čokoláda na jazyk, hedvábí kolem ramen, víno do krve - všichni se něčím opíjíme, snad abychom zapomněli, snad abychom pochopili svět mimo nás. Nebo možná jen proto, abychom se naučili tančit.

Rudé boty, pásky přes nárty, světlo se odráží od nahých lýtek. Dva lidé, odvěký němý dialog, první byl boj, pak přišel tanec, teprve poté lidství. Toužím, toužíš, toužíme a hudebníci ladí struny.

Plný sál. Malý pokojík.
Tanec. Život.

Divizna došla.

Ve snu jdu blaty k doutnajícímu ohni.

Jako první cítím bolest. Bodnutí v jizvě, která nás spojuje.

Martin spí. Nedovoluji mu otevřít oči. Dokud mě nespatří, není vše ztracené - čarodějka má jistou moc i ve vlastním snu.

Prohlížím si ho. Zestárl, vlasy mu prokvetly. Kde dřív byl jako mladý vlk, dnes připomíná spíše rysa zabijáka, posetého jizvami.

Bezděky se dotýkám té nad zápěstím, klikaté a nové. Jeho dlaň hřeje a mě zaplaví vzpomínka na mozolnaté ruce v mých vlasech, na mém krku, na mých ňadrech...

Vyruší mě ostrý nádech a pronikavý pohled černých očí.

Jasným tahem sen utínám.