DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2012

Sice vím, že už je dávno konec, ale chtěl bych ještě poslat jeden kousek.
Jako malé poděkování za DMD 2012 a všechno okolo.
Všem kdo si to zaslouží...

Slunce lehounce hmatalo,
paprsky nesměle hladilo,
za oknem žlutý tulipán.

Dál cesta slunci zavřená,
závěsy místnost ztemělá,
téměř úplně tichá.

Lehkým tlukotem kláves,
nesmělý psací stroj,
nádherná slova sázel.

Malinké střípky vzpomínek,
bystřily psavci mysl,
dávaly stiskům smysl.

Přes okolité ztemění,
v duši hromadu nadšení,
před sebou jasný cíl.

Stroj konečně dozpíval,
možná se trochu usmíval,
každičké slovo znal.

Zbývalo obálky šustění,
snad skrývalo nadšení,
určitě touhy kus.

Ujít kroků pár,
možná o kousek dál,
pouť ke schránce poštovní.

Pokoj ztichlý osiřel,
muž pomalu odcházel,
kroků zvuk dozníval.

Domem znělo dál,
bílé hůlky volání,
trošičku smutné ťukání.

Dnes znělo nadějí...

(Žlutý tulipán)
(Jedno pozdní, protože jsem téma objevila až ve vašich drabblátcích při prvomájovém pročítání. Kde bylo zadání?)

Vetkl jsem si ten zvadlý květ do knoflíkové dírky a rozhlédl se dokola. Támhle vlaje zástava s kalichem, pod ní se ježí les cepů, kůs a sudlic. Opodál staví vozovou hradbu. Nad ohništěm ještě visí hrnec; vaří se v něm polévka, smůla, anebo obvazy? Ale už se ze tří stran řítí křižácká jízda s tasenými meči. Vzduch se plní prachem a stříkanci krve. Zpěv chorálů vystřídalo řinčení zbraní o přílbice, chropot, ržání, křik a šťavnaté středověké kletby.
Nejsem z patnáctého století. Založil jsem pás do kulometu a jal se to kosit, křižák nebo husita.
Nezlobte se, já mám kytky rád.

Pozdě, ale přece (ostuda já vim, budiž mi omluvou, že jsem v pondělí ráno zabalila hobok a zamířila směr Sázava)... jako poděkování pro Katužku a Nifredil
téma: žlutý tulipán
----
Stařičká kanoe se nechává líně snášet proudem. Znavený kotrčník jen malátně udržuje směr a háček už dávno přestal pádlovat. Nezvykle ostré, květnové slunce odráží se od zčeřelé hladiny. Oslepuje je. Nevidí čápa kroužícího nad údolím. Nevidí norka vykukujícího z houští ani užovku, co se jim mihla před přídí. Před očima se jim míhají jen stříbrné a zlaté šošolky vln.

Až veselé „Ahoj!“ probere ospalou posádku k životu.
„Ahój!“ odpovídají. Ze břehu jim mává skupinka dětí. Holčička v červených šatečkách sedí na rozpáleném kameni. V ručkách drží poslední žlutý tulipán, který slunce ještě nespálilo.

Pošle ho po vodě loďce na pozdrav.

Pozn.: Mimosoutěžní žlutý tulipán pro Katužku a Nifredil. Děkuji z celého srdce!

Kvetly tulipány. Na Jakubově zahradě rostou jen žluté, protože Jakub má rád žlutou. Barva Slunce a tepla.
Vnoučata pobíhala kolem zavlažovače. Za plotem na chodníku stála mladá dvojice. Žena zády k Jakubovi. Muž vypadá unaveně a Jakubovi je nejasně povědomý.
Žena se otočila.
„Katko?“ vypadlo z Jakuba. „Nevěděl jsem...“
Nezvěstná od roku 1998. Tehdy prostě zmizela. Jakub má najednou řešení před očima. Prošla dírou.
Malá Hanička přiběhla k plotu, stydlivě podala Katčině průvodci žlutý tulipán a utekla. On se usmál a Jakub si vzpomněl, že ho viděl na fotografii z pohřbu jednoho hlídkaře.
„Jen jsem tě chtěla vidět,“ řekla Katka.

(Bonus č. 7, Židle)

„Čekán, nezván, přichází můj templářský přítel. Nevím, jak tobě, ale mně se nestýskalo, Cullene. Přišels mě zatknout?“
„Bohužel nesmím.“
„Takže jen rozhovor. Zřejmě se budeš chtít pochlubit, jak sis tenhle nablýskaný pancíř vrchního mágobijce zasloužil.“
Cullen neodpověděl. Do slovních válek nemělo cenu se s Andersem pouštět. Ani tehdy, a nejspíš ani teď. Vstoupil. V místnosti, kterou Anders zařídil jako ošetřovnu, stálo lůžko, truhla a jediná židle.
Anders na ni ukázal a nenuceně usedl na kamennou zem.
„Jako doma, Cullene.“
V očích měl stejný vyzývavý vzdor. Co Cullen neznal, byly vrásky únavy a starostí. Nepatrný záchvěv sympatií zahnal stisknutím rukojeti meče.

PS: nezabije ho, a není to slash.

žlutý tulipán pro KaTužku a Nifredil

Antropomorfní personifikace jednoděložné rostliny rodu Tulipa mužského pohlaví a antropomorfní personifikace téže jednoděložné rostliny rodu Tulipa opačného pohlaví (tedy ženského) vykonávají po dobu jednoho oběhu naší planety kolem nejbližší hvězdy, klíčové pro naši soustavu, kývavou činnost, obvykle spojenou s projevováním úcty. Tuto úctu si projevují vzájemně. Množina prvků mimo dvě výše zmíněné antropomorfní personifikace jednoděložné rostliny rodu Tulipa (které mají tak mimochodem barvu zralého banánu) vyjadřuje údiv nad faktem, že ony dvě výše zmíněné antropomorfní personifikace nepociťují nepříjemné vjemy v oblasti svých odlehlých okrajů.
Tulipán a tulipaní
celý den se sobě klaní
Až se diví okolí,
že je záda nebolí.

pozn.: tak já tu celý večer usínám nad Trumfem, a když ve 23:46 objevím žluté tulipány, náhle záhadně ožívám a valím, jako jsem za celé DMD nevalila

Poznámka: Snad nevadí, že využívám prostoru, i když si téma nahradit nechci, kdyžtak pardon :)
Takže nesoutěžní drabble na téma: Otrocká práce.
_________________________________________

„Ano, slečno.“
„Ne, slečno.“
„Samozřejmě, slečno.“
„Už to bude, slečno.“

Že já se do toho nechala zatáhnout…
Šlechtic uměl lidi přemlouvat, jen co je pravda. A tři tisíce liber se zdály jako sen.
Ale všechna ta práce… nikdy jsem nic podobného nedělala. Oblékat židli nebylo ani zdaleka tak obtížné. A těch šatů…

„Už to máme v kapse,“ zaradovala jsem se v duchu, když Maud přistoupila na Šlechticovu nabídku k sňatku.

Ale pak přišla noc a s ní i nejobtížnější ze všech úkolů.
„Sue, řekni, co musí udělat manželka o svatební noci?“ zeptala se vyplašeně.
A tak jsem jí to ukázala.

Téma: Žlutý tulipán (zadáno ioanninou)
Věnováno KaTužce a Nifredil, jako další květ do kytice žlutých tulipánů. Za Vaši obětavost a péči.

Žlutý.
Slovo bloudilo myslí Artura Denta a hledalo, s čím se spojit. S barvou jeho zubů? Jazyka? S obrovským bagrem, který se výhrůžně tyčil na příjezdové cestě k jeho domu?
Žlutý.
Slovo se zafixovalo ve většině mozkových buněk a znehybnělo je. Zbytek kapacity mozek vynaložil na představu gumové kačenky, o které mu kdosi vykládal, že je zdrojem inspirace. Plula Arturovým mozkomíšním mokem.
Žlutý.
Pohled jeho očí, jejichž bělmo rychle získávalo nažloutlou barvu, bloudil nepřítomně po okolí domu. Nakonec utkvěl na skupince neduživých květin pod oknem.
Žlutý.
Adjektivum se spojilo se substantivem.
„Flower power!“ zařval Artur a vrhl se pod kola bagru se žlutým tulipánem v ruce.

Pro letošek se tímhle drabble loučím, ale doufám, že není letošní poslední :) Děkuji organizátorkám, KaTužce a nifredil, které jsou nepřekonatelné a vůbec všem, co napsali tolik úžasných drabble. Hodlám teď dospat duben, dohnat úkoly do školy, přečíst knihy, co se mi hromadí na stole. Také se těším na pročítání všech témat, připomenout si některé drabble a jiné přečíst premiérově.

Téma č. 18: Poslední petrklíč

„ Co to žereš, potvoro! Pustíš to!“ z huby ji vytáhl poslední zežvaný petrklíč. Taková to byla milá kytička. Mělo se to stát. Ennis by o ni jistě nestál.

Petrklíč přilepený na pohlednici se odlepil, spadl na dno poštovní schránky. Pošták nevěděl, ke kterému patřil.

Točil mezi prsty posledním petrklíčem toho jara. Má mu ho dát? Požádat jej, aby žil s ním? Nedá mu ho, je to moc…divné… romantické…sentimentální.

Vylisovaný petrklíč, ten poslední toho jara, co tenkrát utrhl. Ztratil svou cenu. Nikdy mu ho nedal, teď je pozdě, rozhodl se. Pozůstatek nezdaru podávaný s bankovkou ve velkém městě Mexiko.

A/N: Jack je romantický, ale přinucen žít v drsné zemi drsným životem.

Téma č. 1. - Konec

Těm, kdo jsou z konců smutní:
- I Frodo si myslel, že už nepůjde dál, když donesl Prsten do Roklinky
- Aragorn se domníval, že jeho láska ztroskotala na Elrondových požadavcích
- Společenstvo bylo přesvědčeno, že Gandalf umřel
- Éowyn v Šeré Brázdě ztratila důvod žít dál
- Faramira hodlal upálit jeho otec
- Enti si přáli v klidu zestromovatět
- Galadriel nedoufala, že se kdy vrátí do Valinoru
- Glum si zoufal, že Miláška ztratil navždy
Některé konce jsou prostě jen nové začátky.
(A kdyby snad došlo s dalším psaním na nejhorší: DMD 2012, tolik krásných textů, tu zůstane s námi – stále se máme k čemu vracet)

AN: Děkuji! Organizátorkám, těm, kdo četli moje drabble, těm, kdo je komentovali, vám všem patří můj obrovský dík! Bylo to krásné, děkuji!

Poznámka: nahrazuji téma Konec.

Až do poslední chvíle nebylo jasné, co vlastně chtějí udělat, ani jestli se jim to podaří.

Když osvobodili Icefyra, draka, který byl celé věky uvězněný v ledu, a ukázalo se, že je živý, svět se změnil. Objevil se dračí pár. Icefyre a Tintaglia odletěli tančit svůj vzdušný zásnubní tanec... u draků je to spíš souboj. Výsledkem bude za čas snůška. Za další desítky let se draci znovu stanou realitou oblohy.

Někteří říkají, že to je dobře, že lidé potřebují soupeře, aby příliš nezpychli.

Jiní se toho obávají, protože draci jsou silní, hladoví a panovační.

Staré časy jsou však definitivně pryč.

DMD č. 11. pro 11. 4. 2012. Téma: Danajský dar
----
Předešlá kapitola: Myšlení je dřina
----

Na nádražních záchodcích si Mirek napustil umyvadlo a připojil se ke studni svého bratrance Hugona.
„Potřebuju radu. Sejmuli Jirku…,“ kdo vlastně? Rusové? …Nebo vyšehradští? To se asi dá zjistit jen jediným způsobem. „Zkrátka, dostal jsem po něm černý zrcadlo. …Z onyxu,“ upřesnil.

„…To vím taky, nejsem blbej!“

„Netuším, jak se to* stalo,“ řekl Mirek. „Víš, že jsem nikdy nevyvěštil ani zítřejší počasí… Ty jsi tady krystalomant, tak mi poraď.“
„Jestli, jak říkáš, jeho původní pán zemřel, považuje tě teď možná kámen za pěstouna.“
„Ten šutr mi byl čert dlužen!“
„Hlavně pozor na dymeje… V probuzeném stavu je schopen i zabít.“

----
Následující kapitola Trumf na Živsu

----
* Řeší se stále tatáž část Provolání, které Mirek zaslechl o několik dní dřív, než bylo odvysíláno (viz Zlatá šedesátá). Stalo se tak v den, co u něj Jirka schoval černé zrcadlo a posléze byl zabit. Ten den, co se Mirek poprvé neuhlídal a silným magickým výbojem rozbil maminčino rádio.

Edit: Diemej (staročeský název pro dymeje)

Poznámka: Doplněno na téma Až na konec světa...

* * *

Seděl tam. Svíral mi ruku v dlani a já si plnými doušky užívala, že je tu se mnou. Nechtěla jsem, aby tato chvíle skončila. Slunce zapadalo za obzor a my dva pozorovaly klidnící se vlnky.

„Miluješ mě?“ zeptala jsem se lehce.

„Tebe? Za tebou bych šel až na konec světa.“ prohlásil láskyplně a za chvíli se naše rty vpily do sebe. Nehynoucí polibek byl pro mě jako tma na konci tunelu… Bum!

~~~

Severus razantně zavřel knihu a protočil znechuceně očima.
Nikdy jsem netušil, že taková chytrá studentka bude číst takové kýče. Nehynoucí láska… Pche. Hermiono, encyklopedii bych pochopil, ale TOHLE?!

Náhrada za téma Ledová voda (drabble o 200 slovech)
ÁÁáááá.. počítám jako jedno slovo.

„Ta voda je tak ledová.", řekla. „Brrrrr. Její krahové sevření z tebe vymáčkne dech. A když se jí líbíš, sevře i tvé srdce a vezme si tě k sobě."
„Divné řeči vede.", pomyslel si, ale mlčel.

Stála na kraji útesu, fascinována hloubkou pod sebou, pohledem na moře. Temné, tajemné dunění vln narážejících na skálu. Popošla pár kroků až na samotný okraj srázu. Opatrně se předklonila. Dole vířila a kolotala voda.

„Dej pozor!", chtěl ji chytit za ruku.
Vytrhla se mu. S úzkostí v hlase řekla: „To je divné…...... Útes naříká a úpí."
„To je jen příboj, má dnes sílu." Moře s pěnou u huby se vzpínalo. Stála nepohnutě.

Obloha ztemněla, dostala zlověstnou barvu. Od vody vzlínal chlad. Přejela si dlaní paži. Zachvěla se. „Pojď, je zima. Půjdeme domů.", řekl starostlivě.
Nechtěla jít. Začínal foukat silný vítr. Otřásla se. Její dlouhé vlasy vlály jako závoj, zakryly celý její obličej.
Vlny vlasů.
Mořské vlny dole.
Voda zběsile stříkala. Na chocholu vln se vypínala zpupnost. Pak přišel velký, silný poryv větru. Strhl mu čepici. Chňapl po ní. Ale vítr ji držel pevně a byl rychlejší.

ÁÁÁÁááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá….

Hrůza mu zakryla oči. Už tam nebyla.

Dodnes, kdykoli je na útesech, slyší její dlouhý nekončící výkřik.

(Židle)
(protože jsem si přála na tohle téma napsat právě tenhle fandom)

Stojím tu. Všichni na mne hledí v očekávání. I když je řečnictví mým posláním, před touto velkou zvěstí dostávám trému. Tak úžasné poselství jsem ještě nesděloval, ani nikdy nebudu, a nikdo po mně.
Hledí na mne císař, novináři, děti, dámy, pánové, advokáti, biskupové, chemici, kováři, houslisté, delegáti, presidenti, policisté, kupci, budovy, kalamáře, chromosomy.
Nadechnu se, pozvednu ruce a začnu svůj projev.
Hledí na mne prázdnými pohledy. Nerozumí mi? Snažím se, seč mi síly stačí. Pronesl jsem starcovo poselství v úplnosti.
Porozuměli?
Odcházejí.
Čluny postupně odvážejí účastníky dnešního setkání.
Kromě dvou.
Zůstávají za nimi jen prázdné židle.
Pod okny šplouchá moře.