Moje články

Probral se ve sluncem zalitém pokoji. Záclony povlávaly ve slabém vánku. Za oknem bzučel hmyz a švitořili ptáčkové. Adama obklopovaly nadýchané bělostné polštáře a peřiny. Noční stolek zdobila bělostná krajková dečka a na ní stála křišťálová váza s kyticí lučního kvítí.
Jsem snad v nebi? podivil se.
Po chvíli začal rozeznávat i jiné zvuky. Slunce zastřel mrak a pokoj najednou vypadal úplně normálně.
Anatéma, vzpomněl si.
„… a ta nová holka říkala, že Johnson je určitě bastard. Prý vypadá jako by tomu řezníkovi z oka vypadl.“ vyprávěl Brian vzrušeným hlasem.
„Briane,“ zaskřípal Adam. Odkašlal si a pokračoval: „kráčíš po tenkém ledě.“

O hodinu později, po další lahvi vína, Newton pospával s hlavou v Anatémině klíně a Anatéma už jen stěží držela oči otevřené. Azirafal je doprovodil k sofa a vrátil se ke krbu.
„Cítím, že si potřebuji odložit,“ pohlédl na krb a začal se soustředit. Lahve bílého na stole znovu získávaly svůj obsah.
„Dobrý nápad,“ přidal se Crowley a naplnil lahve červeného.
Anděl si protáhl ramena: „Takhle je to lepší.“
Otočil se k démonovi a s přísně staženým obočím zvedl ukazovák: „Pokud ses nudil, mohli jsme jít třeba do divadla nebo na koncert. Na některé večírky začínám být už moc starý.“

Po andělově malém zázraku se Crowley malinko uklidnil, nazul boty a bez slova opustil knihkupectví. Důrazně za sebou práskl dveřmi, až se zvonek bláznivě rozcinkal.
Azirafal s úsměvem přešel do kuchyně a začal chystat snídani.
…
Večer, poté, co otočili ceduli na dveřích na zavřeno, si Anatéma, Newton a Azirafal sedli na gauč ke krbu a spokojeně si dál povídali. Trojlístek magických bytostí vyprovodili už ráno, ale ve vzduchu pořád viselo zvláštní napětí.
Přesně v devět cinkl zvonek. Rázné kroky zaduněly na podlaze.
Všichni tři zvedli hlavu.
„Mám tu Merlot, výběr z hroznů,“ pozvedl Azirafal lahev.
Crowley s úšklebkem nastavil skleničku.

Adam měl rád tohle deštivé počasí, kdy byli všichni zalezlí vevnitř a svět patřil jen jemu. Na kole nazdařbůh vyjel z Dolního Tadfieldu a užíval si rychlost pohybu.
Najednou se rychlost změnila v bolest nárazu.
Skláněly se nad ním tři siluety. Pískalo mu v uších, viděl rozmazaně, motala se mu hlava.
Další rána, tentokrát zboku.
On do mě kopnul! uvědomil si Adam.
Další rána přišla odzadu a pak seshora.
Už moc nevnímal, když k němu dolehl její hlas: „Uličníci, grobiani, okamžitě ho nechte. Ještě jednou se ho dotkneš a ta ruka ti do tří dnů zčerná a odpadne.“
Anatéma.
Omdlel.

Venku pršelo. Oni se sešli u Wensleyho doma.
Brian seděl v křesle s učebnicí biologie v klíně: „Párové orgány jsou... játra, ledviny, varlata, plíce, srdce –“
Pepřenka ho zarazila: „Počkej, srdce není párový orgán, je jen jedno.“
„Má dvě komory a dvě předsíně, to jsou páry “ Brian na ni otočil učebnici s obrázkem: „Koukej, tady.“
„Takhle to přece...“ se zvednutým obočím, které říkalo ty to vyřeš, hodila zmačkaný papír po Wensleym.
Dotčený zvedl hlavu od psacího stolu: „Ehm. Párové orgány jsou jen ty, které jsou v páru jako celek,“ přisvědčil.
Brian se poškrábal na hlavě: „Ňák se mi to pořád nezdá...“

Brian dorazil do bunkru první. S otevřenou pusou hleděl na značku, která se zjevila v ohybu cesty.
Záhy dorazila i Pepřenka. Na značku koukla se zdviženým obočím, ale nic neřekla. Sedla si na pařez a rozbalila svačinu.
„Máma už zas peče,“ prohodila k Brianovi v otevřeném pozvání.
Brian jen mávl rukou a dál pozoroval ceduli.
Adam a Wensleydale dorazili spolu, v družném rozhovoru.
Wensley se zarazil uprostřed slova: „Tak tady je. Říkal jsem si, že by bylo zvláštní, kdyby ten úsek přehodnotili.“
Adam vytáhl z brašny čerstvý výtisk Timesů. Na titulce se skvěla fotka zatáčky.
„Třeba to zábradlí konečně opraví.“

Vyjeli až za šera, kola osvětlená jen bludičkami odrazek v posledních paprscích zapadajícího slunce. Svištěli z kopce, nabírali rychlost. Do vesnice vjeli na volnoběh, rozesmátí, s tvářemi zrudlými námahou a větrem.
Shutzi začala hystericky štěkat. Pan Tyler hrozil pěstí a křičel: „Uličníci, chuligáni, až někoho srazíte, půjdete do polepšovny!“
Pepřenka na něj vyplázla jazyk, Adam se zachechtal, Brian zahrozil zpátky v parodii dospělého gesta, Wensleydale jen protočil panenky.
„To je ta moderní výchova,“ brblal si pan Tyler pod vousy.
Když pak na rohu míjel nic netušící Pepřenčinu mámu, do obličeje jí zařval: „Respektu se musí naučit! Bez přísnosti to nejde!“

Zkoušeli celé odpoledne, až jim všem vyhládlo. Svačinu si vzali do bunkru.
Když se Wensley postavil, aby dál něco deklamoval, Brian vyskočil a rozeběhl se proti němu. V předklonu, s rukama nataženýma, nabral Wensleyho pod ramenem a prohodil ho okýnkem ven z bunkru.
„Co blbneš?“ zaječela Pepřenka.
Adam nevzrušeně dál žvýkal sendvič.
Brian se škrábal se ukazovákem po hlavě: „Mluvili o tom na dějepise, myslím o vyhazování lidí z oken.“
„Ale ne z okýnka půl metru nad zemí,“ zaťukala si Pepřenka na čelo: „Na to bys ho musel vyhodit minimálně z vodárenské věže.“
„Hej, nedávej mu nápady!“ ohradil se Wensley.

„…a pak Regina vsadila otrávené jablko, Rampelník vytáhl seznam pravých jmen sedmi trpaslíků, Jama nabídl černé váhy, támhle Crowley svého Bentleyho a tím mě přesvědčil, abych vsadil čtecí pultík.“ vyprávěl keř.
„Vytříbená společnost,“ poznamenala Anatéma.
Keř nevzrušeně pokračoval: „Když pak vysázel na stůl straight flush, bylo mi všechno jasné, ale neměl jsem v ruce důkazy, než se ke mně přimotal takový tlustý cherub a půjčil mi jedno své oko, které to všechno vidělo. Zaplatil jsem si ochranku a šel vymáhat.“ Pokrčil větvičkami na znamení, že je to vlastně hrozně jednoduché.
Crowley si v koupelně mumlal něco, co znělo jako „Zrádce.“

Ještě než stihl Newton zazvonit, dveře knihkupectví se otevřely a vytančil z nich medvěd v baletní sukýnce. Newton s Anatémou se na sebe podívali a pak opatrně vkročili dovnitř.
Na jedné straně pokoje stál Crowley s rukami založenými na hrudi a naštvaným výrazem. Na druhé straně stál Minotaurus a v prackách držel květináč s keřem, který byl uprostřed dlouhého seznamu urážek. Ve dveřích do kuchyně se objevil Azirafal s hrnkem čaje v rukách a tvářil se zmateně.
Crowley zaječel: „Ty jsi taky užitečný jak gumička na poušti.“ a zavřel se v koupelně.
„Nejdeme nevhod?“ Anatéma se odvážila přerušit nastalé ticho.

Madam Tracy tiše telefonovala: „Ještě dokončím poslední seanci a začnu připravovat večeři.“
„Neobtěžuj se, jezabélie, dnes jdu na večeři s mladýma.“ odpověděl seržant Shadwell vesele.
Madam Tracy si nebyla úplně jistá, koho tím myslí, ale popřála mu hezký večer a položila telefon.
Po seanci si připravila malou večeři, sedla si k televizi a usnula v křesle.
O půlnoci ji vzbudilo třísknutí dveří: „Kdo je?“ vykřikla.
„Promiňte. Jen vedeme seržanta. Nemáte pytlík mraženého hrášku?“ ozval se Newt ode dveří.
„Ne-“ zajíkla se okultistka: „Co prováděl?“
„Jako obvykle.“ odtušila Anatéma.
„Takže na pěst.“
„Do týdne to zmizí.“ ujistil ji mladík s úsměvem.

Azirafal pokojně nalil další šálek čaje a položil ho na prostírání naproti sobě. Automaticky přidal do čaje dvě kostky cukru a kapku smetany. Crowley tiše pozoroval jak mu připravuje nápoj jistými pohyby rukou.
V tu chvíli medvědice shodila plechovku z poličky. Ta s rámusem dopadla na zem, víčko odskočilo a malé sušenky s barevným sypáním se rozkutálely po celé kuchyni.
Crowley se naježil: „Víš ty co? Nechci čaj, chci koňak. Chci sedět v křesle u krbu, zabalený v dece. A taky chci ty malé koláčky s posypkou, po kterých se vrhá támhle medvědice.“
Nasupeně oddusal z kuchyně a práskl dveřmi.

Medvěd odtančil k lince a pokusil se dosáhnout na plechovku se sušenkami. Azirafal, Minotaurus a keř seděli spokojeně dál u stolu v družném rozhovoru. Crowley se zachmuřeně opíral o druhý konec linky a okázale trucoval.
Medvěd poskakoval a pokoušel se sundat plechovku bez toho, aby ji shodil. Démon ho po očku pozoroval a po chvíli se začal sunout podél linky blíž a blíž. Po dalším nepovedeném poskoku nabídl: „Já ti to podám, chceš?“
„Já sama!“ zavrčela na něj medvědice.
Démon zůstal jako opařený, zvedl ruce v obranném gestu a zas se odsunul.
„Nechceš radši trochu čaje?“ Nabídl mu Azirafal mile.

„UÁÁÁ!“ Crowley se s řevem probudil.
Za okamžik se ozvalo dusání na schodech „Co se stalo?“ zeptal se Azirafal, který měl déja vu, jak sbíhal po schodech, zatímco si zavazoval župan.
„Fuj, to byl ale hrozný sen.“ Odplivl si démon na podlahu. „Co tady vlastně dělám?“
Než Azirafal stihl odpovědět, ve vzduchu se otevřel portál a vyskákali z něj mluvící keř, tancující medvěd a minotaurus.
„To je ten podvodník!“ zaječel keř a ukázal na Crowleyho.
„Tak to nebyl sen,“ prohlásil démon.
Minotaurus a medvěd vypadali, že se na něj každou chvíli vrhnou.
Pak se ozval Azirafal: „Dá si někdo čaj?“

Někdo se dlouze opíral o zvonek. Ve tři ráno! Azirafal si naštvaně zavazoval pásek županu, když supěl ze schodů, aby nezvanému hostu otevřel. Odemkl, prudce zatáhl za dveře a zůstal stát jako opařený.
„Crowley?“
Futra držela démona s kravatou uvázanou okolo čela zhruba vertikálně.
„Azi!“ žoviálně vykřikl démon: „Přinesl jsem ti artefakt.“
O dva nereálné pohyby později byl Crowley ve stejné pozici, jen najednou brčkem srkal barevný obsah z poháru ozdobeného ovocem a paraplíčkem a před Azirafalem stál alabastrový čtenářský pultík včetně čtecí ručičky na řetízku.
Azirafal oněměl překvapením, pak si změřil Crowleyho pohledem: „Už zas jsi chlastal s Dionýsem?“

Někdo vzal za kliku, zvonek se nadechl k cinknutí, když tu ho umlčela hbitá dlaň. Crowley strčil hlavu do dveří knihkupectví, začichal a když ve vzduchu nezachytil charakteristický pach, spokojeně pustil zvonek, který se hned rozezněl, a vešel.
Azirafal se zjevil prakticky okamžitě: „To jsou k nám hosté. Škoda, žes nepřišel o půl hodinky dřív, minul jsi madam Tracy.“
„Och, to je tak strašná škoda, že jsem tady nebyl na vašem nepravidelném slepičím dýchánku, ale ty mi určitě shrneš ty nejdůležitější drby ze života seržanta Shadwella,“ pronesl démon a otřásl se při myšlence, že by zrovna dnes přišel moc brzy.

„A co když to nevyjde?“ odvážila se zeptat Pepřenka, když stáli před bránou vojenské základny.
„Vyjde to,“ řekl s jistotou v hlase Adam.
„Ale nemusí to vyjít. Oni jsou Jezdci Apokalypsy a my jen děti,“ namítl Wensleydale.
„Kdyby to nevyšlo, měl jsem vás fakt rád,“ odtušil pohřebním hlasem Brian.
„Ale huš, určitě to vyjde,“ nenechal se zviklat Adam.
„A kdyby ne, tak vězte, že jste byli nejlepší parta, ve kterém jsem mohla být,“ slavnostně pronesla Pepřenka.
„Ale ono to vyjde. Protože my to tu máme fakt rádi a nechceme, aby svět skončil.“
S těmi slovy se rozjel vstříc otevřené bráně.

Pan Tyler přisupěl k Adamovi. Něco mu na něm nesedělo, ale nemohl přijít na to, co bylo jinak.
Adam se sípavě nadechl. Oči mu pořád žhnuly rudým světlem, i když to už nebyla sytá barva plamene, spíš tlumené řeřavé uhlíky. Brian a Wensley zesílili stisk na jeho pažích.
„Za mých mladých let by vám nikdo tohle bláznění netoleroval,“ zasyčel pan Tyler.
„Proč? Vždyť si jen hrajeme venku?“ namítla Pepřenka
Pan Tyler zamával volnou rukou ve vzduchu. „Takové, jako jste vy, já znám, ale zapište si za uši, že barevné čočky už nejsou žádná známka punku. To za mých mladých let…“

„Proč je tady všechno posypané tím žlutým svinstvem?“
„To ty kočičky.“
„Jaké kočky?“ nechápal Crowley.
„Paní Hoang se připravovala na Velikonoce a poslala vnuka nařezat kočičky.“
Crowley zvedl pravé obočí a zamrmlal: „Proti gustu…“
„A mladý Daniel donesl pořádnou náruč čerstvě nařezaných kočiček. Bohužel už po pěti minutách doma museli pořádně vyvětrat a ta nebožátka skončila na ulici. Alergie. Tak jsem se jich ujal.“
„Alergie na kočky je běžná, ale proč by je někdo chtěl řezat?“ Crowley to pořád nějak nechápal: „A jak to souvisí s tím žlutým popraškem?“
„Ale ne zvířata!“ zhrozil se Azirafal: „To jsou přece vrbové větvičky.“