Moje články

„Můžem jít už domů?“
„Ale jistě, Žuchlíčku. Kdo ví kudy se máme vydat? Esme, Magráto?“
„Teď by se nám hodila ta vaše fanynka, Bábi,“ jen napůl v žertu pronesla Magráta.
„Já, na rozdíl od vás dvou, jsem si cestu poznačila,“ pronesla ledově Bábi a ukázala směr.
„Už tam budem?“ zeptal se po chvíli chůze lesem Žuchlík.
„Ještě ne,“ odpověděla Bábi.
„A teď?“
„Ještě ne.“
„Bolí mě nožičky, už tam budem?“
„Tady kolem pařezu k támhletomu suku a poté k sojčímu hnízdu.“
„Jsi si jistá?“
„A už tam budem?“
„Děti mají být vidět, ne slyšet. Támhle k tomu shluku oranžových květů.“

Magráta podešla k Bobísovi a jala se zkoumat houbovitou strukturu na jeho pažích.
„Dobrá zpráva je, že je to jen na povrchu. Špatná zpráva je, že neznám jednoduchý způsob, jak to odstranit.“
„Nepovídej. Co kdybychom využili magie elfů?“ pronesla Bábi a popadla Dřevomorku za paži. Trochu nešetrně s ní smýkla k Bobísovi.
„Vem si ty houby zpátky,“ přikázala.
„Nemůžu,“ zaskučela Dřevomorka
„Ale můžeš. Prostě si to hodně moc přej.“
Dřevomorka přivřela oči a položila ruku Bobísovi na paži.
Chvíli se nic nedělo, ale pak se houba začala pomalu stahovat.
Bobísovo kňučení postupně sláblo. Za nedlouho nevěřícně zkoumal svoji hladkou kůži.

Lady Nymphaea toužila po klidu. Ať si ta děcka vezmou a táhnou!
Lady Dřevomorka přešlapovala a co krok se sunula ke stromu.
Stařenka co chvíli s úsměvem mrkla na umdlévajícího lord Hrachokvěta, ale její oči se nesmály.
Magráta se s bolestným sykáním snažila vyprostit náhrdelníky z vlasů.
Bábi pozorovala Dřevomorku a čekala.
Dřevomorka se najednou vymrštila, strhla pochvu s mečem za popruh z větve, jediným plynulým pohybem tasila a ťala. Bábi byla rychlejší. Zadržela ostří holou rukou dřív než dopadlo na Bobíse. Dřevomorka ztuhla hrůzou. Hrachokvět se skácel k zemi.
„Je konec.“
Denní chleba čarodějky má občas pořádně tvrdou kůrku.

„Já ci teď, bagw, na počiči!“
„Už jsi měla dost pohádek. Teď půjdeme přebalit a spát.“
„Ne. Já neci pát. Já ci papat, topinek.“
„Topinku?“
„Ne.“
Otec si láme hlavu, co tím batole myslí, načež batole odněkud vytáhne dřevěné ovoce – meloun.
„Meloun?“
„Jo.“
„Zítra ti koupím meloun.“
„Ne, já ci teď!“
„Teď ho nemám.“
„Já ci teď,“ otočí se na matku: „Maminko, já ci teď, ven.“
„Už je pozdě, zítra půjdeme ven.“
„Já ci…“ a zakousne se do dřevěného melounu, aby zpracovalo svoji frustraci, že rodiče nedělají to, co zrovna chce.
„Já neci bauit, íta, teď hát. Di pyč maminko.“

Nymphaea se chvěla. Ten pohrabáč ji děsil, chtěla pryč, ale nemohla se ani hnout. Mělo to dopadnout úplně jinak! Ten moula měl vykvést a ona měla sklidit obdiv dvora. Měla hrozný vztek na lidi. Ještě větší než na Dřevomorku, které se nějak povedlo pokrýt to děcko houbovitou strukturou. Kdo si myslí, že je?!
A teď jsou tady čarodějky a drží je v šachu.
Nemůžeme je přece nechat jen tak jít. Nebo ano? Jak bychom si pak zachovali tvář?
Byla tak ponořená ve svých myšlenkách, že sebou při zvuku toho hlasu trhla.
„Chci jít domů,“ ozvalo se plačtivě z hlubin šlahounů.

„Ehm. zdá se, že tady máme tak trochu, ehm, patovou situaci,“ opatrně se ozvala Magráta, která doteď němě sledovala Stařenčino počínání.
„Co bys navrhovala, Magráto,“ opáčila Bábi.
„No, nejjednodušší by bylo, kdyby nám tady dámy vydaly kluky, abychom je mohly odvést jejich matkám a Stařenka propustila lorda Hrachokvěta bez ublížení na zdraví.“
„To by bylo vskutku nejjednodušší, ale vidím tady jeden háček.“
„A jaký?“ zvědavě, ale trochu nechápavě se otázala Magráta.
„Vidíš támhlety záblesky? To jsou průchody portály.“
„Aha.“
„Kdo obvykle prochází portály?“
„Elfové?“
„Správně. A kam myslíš, že jdou?“
„Ehm. na projížďku?“
„Zase správně.“
„To není dobré znamení.“
„Vskutku.“

Než Bábi stihla jakkoliv zareagovat, Stařenka zpod sukně bleskurychle vytáhla pohrabáč, přiskočila k lordu Hrachokvětovi a s pohrabáčem opřeným o jeho ohryzek ledovým hlasem pronesla: „Jen to zkus, Houbičko, a tady Hráškovi trochu upravím fasádu.“
Zbylí dosud přihlížející elfové se najednou rozprchli. Ne, že by je nějaké to mučení smrtelníků nebavilo, ale ocamcať pocamcať. Tady to začalo být až trochu moc kovové.
Lord Hrachokvět polkl. Obvykle měl u pasu meč, aby se mohl bránit, ale u nevinné zábavky ani elf nečeká nezvanou návštěvu.
Kde jsou všechny ty kytky, když je našinec potřebuje, ha? Všechno jsou to zbabělci, bublal Hrachokvět vzteky.

Bábi šla první, za ní Stařenka s Magrátou. Skrz studenou mlhu viděly siluety stromů.
„Kam teď?“
„Magráto, jsi čarodějka, použij hlavu,“ odsekla Stařenka.
Bábi přistoupila ke stromu a zaťukala. Chvíli se nic nedělo, ale pak něco zašustilo. Z kůry se odlepila maličká postava.
„Neviděl jste tudy projíždět dva kluky? Asi takhle vysoké a k smrti vyděšené.“
Stvoření na ni jen poulilo oči. Bábi vyčkávala, pak ustoupila.
„Ne!“ vykřiklo najednou. „Nechoďte pryč! Viděla jsem je projíždět, vím kde hledat družinu lorda Hrachokvěta. Jen… vy jste Bábi Zlopočasná, žejo? Jsem vaše největší fanynka!“
Ticho by se dalo krájet. „Gyto Oggová, ty mlč.“

Lady Nymphaea zuřila. Ten její moula prostě nerozkvetl, ale ten druhý byl už skoro celý pokrytý houbovitou strukturou. Dřevomorka se téměř vznášela pýchou. Spíš nadutostí, pomyslela si trpce Nymphaea.

„Dobrý den.“

V tom pozdravu byl cítit pach kovu.

Nymphaea sebou trhla a nevěřícně koukala před sebe. Kde se tady vzaly Čarodějky? Zmateně se otočila na lorda Hrachokvěta, ale ten si zrovna zaujatě prohlížel Bobísova záda a o něčem si špital s Dřevomorkou.

Bábi Zlopočasná si prohlédla Žuchlíka, pak se otočila ke druhé skupince a zúženýma očima si prohlížela toho zrzka.

Nymphaea byla najednou velice ráda, že ten její moula nevykvetl.

Bobís tančil. Žuchlík se smál. Oba měli v očích slzy.

Ještě včera bylo všechno jinak. Bohužel v zápalu hry zapomněli na Stařenčino varování, když v tom Bobís zakopl a strhl Žuchlíka sebou do podivného kruhu malých hub. Celý svět se s nimi zatočil. Když se Žuchlík probral, Bobíse drželi za ruce dva elfové a přetahovali se o něj.
„Tenhle je můj, ty si vem toho druhého.“
„Ne, já chci toho zrzka, je s nimi větší zábava.“
„A co když je ten druhý mrtvý? Chceš mě obrat o zábavu. Budu si stěžovat lordu Hrachokvětovi!“
„To teda nebudeš!"
Žuchlík se začal bát.