DMD č. 16. pro 16. 4. 2022. Téma: A není to málo?

"Jestli to chápu správně, po kasovním trháku, kterým byla jednička, nás studio žádá o celou filmovou sérii? Chcete rovnou trilogii?" zeptal se scénárista.
"Dnes jsou již běžné tetralogie," odvětil zástupce studia.
"Nemáme dost materiálu," oponoval scénárista.
"Film s takovým finančním úspěchem musíme využít na maximum. Co takhle příběh o tom, jak to začalo? Lidé zbožňují prequely."
Scénárista zakroutil hlavou:
"Podívejte, buď máte solidní příběh s myšlenkou, nebo nemáte. Mimoto, nehodlám točit nějaké hollywoodské telenovely, kde ve třetím díle už ani nejsou původní herci."
"Alternativní obsazení, výborně, to výrazně sníží náklady. Nebo rovnou spinoff, lidé milují spinoffy!" rozzářil se zástupce studia.

Tohle tedy Hondo Ohnaka nečekal. Většinou to byl on, kdo podrazil svého obchodního partnera, ne naopak. A s Aurrou je navíc pojilo víc než jen obchodní partnerství.
Prý že stará láska nerezaví… Povídejte to někomu, kdo se po večeru, stráveném zapíjením úspěšného byznysu a vzpomínkami na staré časy, probudil spoutaný na cestě k chlupatým.
„Tohle mi zlomilo srdce,“ vyčetl té proradné mrše svým typicky teatrálním tónem. „Těch kšeftů, co jsme spolu mohli udělat…“
Sklonila se k němu a políbila ho. „Nic osobního, Hondo, je na tebe vypsaná odměna pět tisíc kreditů.“
„Jenom pět tisíc? Tak teď jsem se fakt urazil!“

Seth hopped off his antigrav bike and began assembling the emitter. His work drew the curiosity of a creature he was certain he'd seen before.
[If you set the frequency too high, bad stuff could happen]
"I actually have some food this time, see?" Seth offered the animal half a ration bar. If he didn't know better, he would say the creature sighed in exasperation.
"I don't know, the frequency seems too low. What do you think?"
[Any higher, and it's gonna trigger a resonance cascade when the solar flare hits. Boom.]
"So I guess you don't like the food?"

Často přemýšlel, kde leží hranice mezi láskou a tvrdohlavostí. Přesněji řečeno, mezi láskou a tvrdohlavým odhodláním být tu pro druhého, i když mu zrovna máte chuť vrazit hůlku do nosu.
Takové tvrdohlavosti byl ostatně poblíž Siriuse potřeba celý kotlík. Nenadešel týden, aniž by Remus tahal svého kamaráda z nějaké bryndy ("Říkal si o to, Náměsíčníku." – "Říkal si o to, abys izolepu, kterou mu James přičaroval přes pusu, proměnil v slimáka?"). Remus nebyl odborník přes práci s kotlíky, ale Siriusův nos dlouho zůstával v celku.
Když Remus procitl po oné osudné noci, poprvé ho napadlo, jestli toho v kotlíku nemá málo.

When Maddie finally came home, she was exhausted beyond belief.
"Mommy! You're back!" little tornado flew into her arms with a crushing hug. She smiled, hugged her daughter tight and set her down.
"Are you hungry?" she asked, racking her brain for the right "protocol" for coming home.
"Ummm..."
"Or do you want to play? Or..."
There was a trickle of dread, as she realized she has no idea how to relate to her child.
"How have you been, little bug?" she asked finally, feeling lame.
Fortunately, the toddler started to chatter excitedly.
That was at least something.
What's next?

Pozdní večery, naplněné hlubokými debatami. Po vynikající večeři a spoustě skleniček vína.
Ale není to málo?
Známe se věčnost. A nespočetněkrát jsme jeden druhému zachránili život.
Ale není to málo?
Porušili jsme tolik pravidel, jen abychom mohli být spolu. Abychom jeden druhému vždy pomohli.
Ale není to málo?
Věřím ti víc, než komukoliv jinému.
Ale není to málo?
Miluji tě.
Ale není to málo?
Když se na tebe podívám, bolí mě u srdce. Chci vědět na co myslíš. Chci, abys věděl, co k tobě cítím. Nechci tě ztratit, ale tohle už mi nestačí. Nádech. Výdech. Sklenička vína.
"Miluji tě," zašeptám.

Vítáme vás u nově zrekonstruovaného Trojského mostu. Vynikal poměrem rozpětí a vzepětí rovným deseti, což z něj činilo nejplošší síťový oblouk světa.

Deset? A není to trochu málo?!

Dnešní optikou zajisté. Musíme si ale uvědomit, že tato stavba vznikala na samém počátku jedenadvacátého století, kdy cesta z Evropy do Japonska trvala i půl dne a kdy se rakovina léčila chemoterapií a ozařováním s v podstatě náhodnými výsledky. Náročnost života v té době si myslím ani neumíme představit. Ostatně o složitosti rekonstrukce, která využívala dobové vybavení, vám víc řekne jedna z našich stavařek.

Přistoupí slečna v bosobotách, koktejlkách a reflexní vestě...

„Mladíku, podívejte se tady na ten součet,“ zabodla madam Dvorak prst do inkriminovaného dokumentu. Konstantin se díval, čísla se mu ale před očima sypala jako cukr z cukřenky. „Není to čistou náhodou poněkud málo?“
„Já...“
„No je,“ odpověděla si sama a přísně se na něj zadívala přes cvikr přišpendlený na nose. „Máte tu špatně desetinnou čárku. To bychom dopadli, kdybych vám ve zkušební době nekontrolovala práci. Co mi na to řeknete?“
Že pořád myslím jen na svého teoretického milence? proběhla mu hlavou špatná odpověď.
„Vidím na vás, že vás něco trápí,“ zjemnila tón a zatvářila se starostlivě. „Vezměte si rozinku.“

Deset večer, nad zahradou krouží netopýři, a já pořád sedím u Františky. Františka funí. Já funím. Chci tu velmi intenzivně nebejt, v těchhle situacích je Ondra daleko klidnější než já, ale vaří kafe, takže jsme na to sami. Františka a já. Jsem nervózní, ona vůbec, jen mě sleduje laskavým, zeleným pohledem. Františka není naše, ale nejspíš tu zůstane. Asi milionkrát jsme sousedovi říkali, ať ji sakra nechá kastrovat. Očividně to nestihl. Františka si olizuje srst, vrní a je jí to fuk. Už je profík.
"Jedenáct koček," spočítá ode dveří Ondra, "Není to málo?"
Miluju ho, ale občas bych ho praštil.

„…a pak… pak jsme se drželi za ruce,“ Xie Lian konečně dokončil svoji větu. Po několika neúspěšných pokusech.

Mu Qing se na něj díval poněkud znuděným pohledem. Když za ním Xie Lian přišel a tvrdil, že mu musí říct něco, s čím se nikomu jinému svěřit nemůže, Mu Qing očekával něco víc. Třeba že už se s Hua Chengem alespoň políbili.

„Takže…,“ zeptal, když bylo jasné, že Xie Lian nic víc nedodá, „jste se drželi za ruce. Chtěl jsi po mně radu, jak pokračovat, ale vy jste ještě ani nezačali! Co bych ti měl říct? Dobrá práce, jen tak dál?“

„Moony?“
„Ne, Tichošlápku,“ ujistí ho.
„Vždyť nevíš, na co se ptám! Kdybys někoho chtěl pozvat na rande...“
„Přestaň jamesovat. Nepotřebuju dohazovačku.“
„Jistě. Takže kdybys k někomu cítil, hhhhm, náklonnost...“
Remus si uvědomí, že Sirius působí... nervózně.
„Hm?“ v očích se mu objeví nebezpečné jiskřičky.
„Valentýn. Přijde ti Valentýn... romantickej?“ Sirius to slovo téměř zašeptá.
„Možná,“ Remus potlačuje smích.
„Takže... je valentýnka romantická?“
„Jistě... ale není to na tebe málo?“ popíchne ho Remus.
Později si tu škodolibost vyčítá – Sirius vypadá jako nejisté štěně.

*

Remuse probudí zvláštní šustění papíru.
„Jedna ti přišla málo,“ usmívá se Sirius.
Kolem poletují stovky třepotajících se valentýnek.

,,Je potřeba naložit ledový čaj, ať je zásoba na víkend..." ,,Joo klidně," mávnu rukou. ,,A jak se to dělá?" ,,Vezmeš v kuchyni hrnec, ten největší, a dáš vařit 7 litrů vody." Už tahle představa, pro mě jakožto člověka NEVAŘÍCÍHO, nebyla úplně lákavá. Co víc si přát než po večerech hlídat obří kotel bublající vroucí vody... ,,Pak nasypeš černý čaj. Jedna odměrka je zhruba na půl litru, tak si to spočítej..." Po chvíli násobení jsem došla k počtu 14 odměrek. ,,No a nakonec cukr. Dávali jsme tuším 120 gramů na půl litru..." ,,A není to málo?" ,,Já nevím, musíš to ochutnat."

„Říkala jsi, že prodává hrnce? Jsou dobré?“ zeptala se Esciel niany, zatímco v zádech cítila obchodníkův pohled.
„Ano, a levné, ty nejmenší za dva měďáky.“
„Za dva? To něco vydělá?“
„Taky je mi to divné, ale z nějakého důvodu to dělat musí. A to má některé hezké zboží, až z Ollienu.“
Při zmínce o sousedním království se Esciel v hlavě rozezněl varovný gong, i když nevěděla proč.
„Prosím tebe, pošli mi tu diviznu do paláce, já si musím ještě něco zařídit.“
Otočila se na patě a běžela najít Geriána, aby mu všechno vypověděla. Něco tady nehrálo, jen kdyby věděla, co.

Obyčejný příběh, který se odehrál už tisíckrát.
Na začátku byla malá jiskra inspirace. Chytila ji do dlaní, chránila a rozdmýchávala.
Dalo to práci změnit jiskru v plamen. Tolik nocí beze spánku, tolik uspěchaných dní.
Chtěla svůj plamen sdílet. Zvala k němu všechny, které by mohl zahřát.
Přicházeli. Někteří vztáhli ruce, jiní jen prošli kolem.
Oheň hořel a ona se o něj starala. Udržovala jeho plamen jasný a čistý.
Při pohledu na jeho mihotavou nádheru nelitovala svých rozhodnutí.
Obětovala péči o něj svou krev, svůj pot i své slzy.
A pak přišla realita, zasmála se a utrousila: “A není to málo?”

Podlahu obýváku zcela pokrývaly schnoucí sítototisky. Andy už stál úplně v rohu a prohlížel své dílo. Nicky mezi sítotisky protančil k baru.
„Já mám pocit, že na tu výstavu toho mám pořád málo," postěžoval si Andy.
„Myslím, že je toho až až," odpověděl Nicky, na kterého vypadlo několik šablon z otevřeného baru.
„Opravdu? Já bych možná přidal ještě nějakou menší sérii," zauvažoval Andy.
„Co třeba tohle?" Nicky zamával banánem.
„To je nápad!" vykřikl Andy a přeskákal minové pole. Rovnou se vrhl na skicování, aby mohl vytvořit další šablony.
Nicky si nalil štědrého panáka rumu a rezignovaně se svalil na gauč.