DMD č. 25. pro 25. 4. 2022. Téma: Pravda

Viděl, jak zbledla, a lekl se, jestli neomdlí. Slečna Lydie Treschlová však nepatřila k omdlévajícímu typu dam. Výraz v její tváři se rychle změnil.
„Pane Bože! Člověk znalý,“ vydechla. „To ne!“
V tu chvíli pochopil, že je svým způsobem zle. Bezpochyby něco věděla. O čarodějích. Zjevně i tu horší část pravdy. Možná jenom tu horší část... „Lydie.“ Poprvé ji oslovil jen takto. Nejspíš až příliš odvážné.
Odtáhla se. „Nepoužívejte. Moje. Jméno!“
„Protože jméno má moc,“ doplnil ji.
„Protože jméno má moc, ano!“
„Moc se omlouvám,“ řekl tiše. „Nikdy bych vám neublížil.“

V nepříliš vzdálené budoucnosti jí ublíží.
Jí i sobě.

S nečekanými problémy se museli potýkat pořadatelé klokaního gymnastického závodu. Před zahájením disciplíny kůň našíř se zjistilo, že všechny koně kamsi zmizely.

Naštěstí se podařilo najít náhradu – jeden z koní v hledišti se nabídl, že za ztracené nářadí zaskočí. Nebyla to sázka na špatného koně. Náhradník vydržel celé závody, nového koníčka však nejspíš nenašel.
„Bolí mě záda,“ postěžoval si. „Příště vyzkouším raději šachy.“

Organizátoři předpokládali, že nářadí někdo ukradl, pravda však byla poetičtější. Koně byly později nalezeny ve vedlejší hale, kde probíhaly závody koňských sprinterů. Celý život dřely pro sport jako koně, takže si pravděpodobně chtěly sportu užít jako diváci.

Vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, říká apoštol Pavel.
Někdy není tak jednoduché odhalit, co vlastně je přímo před námi.
Někteří proto mají zato, že není jen jedna, ultimátní pravda.
Ale možná je to tak, že je, a skládá se ze spousty fazet, jako drahokam... a záleží jen na tom, ze které strany na ni nahlížíme.
A možná, když tu "svoji" dáme dohromady s pravdou někoho jiného, dojdeme k nějaké hlubší.
Písmo představuje Pravdu ztělesněnou, kráčející po zemi a vyzývající k následování.
Pravdu, která se nechá přibít na kříž, aby ukázala, že jsou věci, které prostě nemohou být relativní.

Než jsem začal usilovat o nesmrtelnost, prahl jsem po vědění. Měsíce a roky jsem strávil cvičením koncentrace na nejhlubší proudy Síly, které mi umožnily vidět skryté, slyšet nevyslovené a dobrat se pravdy. Dostával jsem se hlouběji a svět kolem mě se stával stále temnějším. Jídlo již zdaleka nechutná tak dobře, když víte, jak se vyrábí. Ženy nejsou tak krásné jako dříve, když nahlédnete pod pečlivě upravenou fasádu. Zábava mezi společenskou smetánkou se stane téměř nesnesitelnou, když skrze pozlátko prohlédnete tupou prázdnotu. Uvědomil jsem si zásadní pravdu: Svět touží a potřebuje být klamán, pravda by ho zahubila.

Darth Plagueis, Deník poznání

"A dědo?" přerušila moje vyprávění.
Zmlknul jsem a pohlédl na ní. Seděla na koberci už hodinu a nezdálo se, že by ji můj životní příběh nudil.
"Co se stalo s Káčkem?"
"To je každému záhadou," snažil jsem se neznít moc dramaticky.
"Jak to myslíš?" nechápala.
"V SÚPKNu si myslí, že utekl ze zóny. A další pak, že prostě umřel. Tak jako ostatní vojáci."
Zamyslela se.
"A co si myslíš ty, dědo?"
Mám jí říct pravdu?
Mám jí říct, kde vzala Oriigiinála všechny tajné informace o rozmístění jednotek?
Jak vezme malé dítě fakt, že vládkyně strojů pohltila nejlepšího přítele jejího dědečka?

Pravda? Pravda je takova, ze se letos potacim. Proste vsude. Plavu, placam se, potapim se do mozkove mlhy, mozna ve mne ten nas novodoby mor zanechal nejake to poskozeni mozku, neni energie, neni motivace se kamkoliv pohnout, jen tak prokluzuju tydnem za tydnem, a barvy jsou jak vyhled z kancelare za destivyho dne, A az v pulce jsem si vsimnul, ze pisu bez diakritiky. A neni to jedno, Antone Pavlovici? Ani nevim, jestli je takovyhle psani vubec koser. Popravde nevim, proc pisu dal. Mel bych psat hlavne pro sebe, ale stejne porad koukam, jestli nahodou nekdo neco nekam nekdy nepripise.

Alecto Carrowová nebyla dobrá učitelka, co jí scházelo na znalostech doháněla nadšením. Studium mudlů v jejím podání bylo pro většinu žáků nestravitelné, učila, že mudlové jsou zlí a špinaví a touží kouzelníky připravit o život.

Po čtvrthodinovém výkladu toho měl Neville plné zuby, a přestože Alectiny hodiny byly povinné, rozhodl se odejít.

„Co si myslíte, že děláte, Longbottome!?“
„Evidentně odcházím!“
„Sedněte si!“
„Tuhle snůšku lží už nebudu poslouchat ani minutu!“
Neville vyrazil ke dveřím, ale v půli cesty ho zastavila kletba: „Impérius! Sednout!“
Zakázanému prokletí nedokázal vzdorovat.

„Pán Zla rozhoduje o tom, co je pravda a co se budete učit!“

Ve svícnu hořela jediná svíčka, venku už byla úplná tma. Lydie přestala hrát o chvíli dříve než on. Hrál se zavřenýma očima, po paměti, plně ponořený do hudby. Nechal doznít poslední tón, teprve pak se na ni podíval.
„Proč jste přestala?“ tázal se polohlasem.
„Protože přišel čas pokládat otázky. A chtít odpovědi. Bez lhaní a vytáček. Dlužíte mi to.“
„Nejspíš máte pravdu,“ uznal.
„Riskuji kvůli vám dobrou pověst. Den za dnem čekám, kdy se po městě začnou šířit klepy.“
Jemně se pousmál. „Už mnohokrát jsem vám říkal, že se nemusíte bát. Nikdo nás neviděl a nikdo nás spolu samotné neuvidí.“

Přecházel takhle jednou odpoledne pan Pravda přes ulici a spokojeně se rozhlížel. Sluníčko svítilo a hřálo, obloha modrala, větřík čechral vlasy.
Jenomže hned za rohem potkal tetku Lež, chovající malou Nenávist. Když se jí zeptal, jak se má, žlučovitě odvětila, že jak by se asi tak mohla mít, když je tak ošklivé počasí, zima a lezavo. Pan Pravda se rozhodl, že v této konverzaci nebude dál pokračovat, a odkráčel svižným krokem, maje schůzku s Láskou. Čekala na něj.

O čem je tenhle příběh? O tom, že některé alegorie jsou úplně obyčejné, některé jevy úplně jasné, a některá rozhodnutí úplně snadná.

Sedm dní a sedm let nevyřčených slov vytryskne jak řeka z protržené přehrady.

Nevyslovené výčitky. Zastíraný hněv.

"Zrazuješ Sychravo."

"Sychravo zradilo první."

"Skrývala ses mi."

"Opustil jsi mě."

"Obětovala bys mého syna."

"Ty svou dceru. Nakonec jste obětovali mě."

"Tak proč je nezachráníš?" zakřičí Martin.
Odpovědět nedokážu.

Protože jsem selhala. Protože nejsem dost dobrá.

Poslední nevyřčená pravda, bez které nepochopí, oč žádá.

Obracím se k Markétě - ona ví. Ona pochopí - musí!

Jenže Markéta zmizela - a moje hůl též.

Než se vzpamatuji, podává mi Martin šípkový věnec sňatý z hřebíku, tvář poznamenanou stejným odhodláním jako já.
"Připrav se. Já osedlám koně."

„Mistře Weii, proč jim prostě neřekneš pravdu?“ zeptal se jednoho dne čtvrtý strýc.

Wei Wuxian se zastavil vprostřed kroku a otočil se na patě. Jeho výraz byl směsicí šoku, strachu a odporu.

Čtvrtý strýc nechápal, proč se tomu tolik brání. Proč všem kultivačním sektám prostě neřekne, co přesně se před několika lety stalo?

Někteří by určitě svůj názor na něj nezměnili, to je pravda. Ale čtvrtý strýc si byl jistý, že většina by pochopila, proč se Wei Wuxian musel spolehnout na démonickou kultivaci.

Wei Wuxian si jen povzdechl a zašeptal: „Jiang Cheng.“

Jeho rodina. Víc říkat nemusel, čtvrtý strýc pochopil.

„Ty, Esme, co budeme dělat s tady Hráškem, Houbičkou a Kytkou?“
„Co myslíš, Gyto?“
„No, jako, aby už za náma nelozili, víš jak.“
„Myslíš něco jako uvrhnout na ně kletbu?“
„To bychom asi mohly, co? Magráto, máš sebou tu knihu?“
Dřevomorka sice nevěděla o jako kletbu se mělo jednat, ale nehodlala čekat až na to dojde. Ne u těchhle čarodějek. Spolu s Nymphaeou popadly bezvědomého Hrachokvěta a odtáhly ho pryč.
„Proč jste vlastně chtěly můj grimoár? Vždyť v něm žádné kletby nejsou,“ podivovala se Magráta.
„To je pravda. Elfům však nemá smysl říkat pravdu, stejně jí nerozumí,“ pousmála se Bábi.

Kat zapálil poslední hranici. Na útesu teď plálo sedm popravčích ohňů. Kardinál je soustředěně pozoroval.
„Další dobře odvedená práce, inkvizitore,“ podotkl „už nebudou šířit ty svoje bludy o kulaté Zemi.“
„Jistě pane.“
„Necháme je tu hezky propéct,“ pokračoval kardinál a přešel ke kraji útesu. Inkvizitor ho následoval.
„Ten západ Slunce nad mořem je opravdu úžasný, není-liž pravda?“ pronesl, pak zamyšleně naklonil hlavu na stranu.
„Víte, že odtud to skoro vypadá, jako by Země byla skutečně kulatá? Jedna obří koule...“
„Pane?“ ozval se nejistě inkvizitor.
Kardinál se k němu otočil s pobaveným úsměvem.
„My, ale víme, kde je Boží pravda, že?“

„Jste podvodník a lhář!“ křičel nespokojený zákazník.
„Služebníček, přijďte zas,“ usměje se široce a ukloní se.
Zákazník vykulí oči, pak mu flusne k nohám.

„Prodává šmejdy! Viděli jste někdy tak hnusný bronz?!“ hřímá před krámem drobný obchodník.
„Pozor, pane,“ usměje se šibalsky a s otcovským výrazem složí ruce do smířlivého gesta (hle, i gesta mohou lhát!). „Nechcete přece zažalovat za pomluvu?“

Ea-Nasir věděl moc dobře, kde je pravda. Šmelil a podváděl, kupoval pod cenou, prodával draho. Na rozdíl od jiných obchodníků své doby si ale nechával všechny nenávistné dopisy, kletby a reklamace. A ty, bylyť z kamene, překročily propast věků.

Andy přišel domů a našel Adeline zhroucenou na židli Na stole před ní ležel sežmoulaný dopis.
„Co se stalo?" zeptal se starostlivě.
„Charles. Chce po mně, abych nechodila ven s tebou a s tvými kamarády Škodí to jeho pověsti," vzlykala. „Já mu tak ubližuju! Jsem sobecká."
„Ne, to nejsi. Charles je jako had. Ví, kde je tvé slabé místo a zaútočí. Jste rozvedeni. Nic mu nedlužíš. A on k tobě takové ohledy nikdy neměl. Kdykoli o tobě prohlašoval, jak jsi slabá. A ještě tě pan uznávaný psychiatr podváděl se svými pacientkami."
Adeline mu sevřela ruku a přes slzy se usmála.