DMD Bonus č. 6 pro 22. 4. 2022. Téma: Povinná postava - Zosobnění

Po břehu kráčí muž, oděný v kožešinách. Dech se mu sráží v mrazu a mění se na bělostná sněhová peříčka. Řeka ztichla, zpomalila, větve chrastí seschlým listím.
Muž, bezvěký a bělovlasý, sleduje hranici písku a vody na pláži a v každé jeho stopě vyklíčí ledové krystaly.
Nad jezerem najde cestičku do kopců. Vrásčitýma rukama hladí polehlou zežloutlou trávu a přikrývá ji jinovatkou.
Když spatří tmavou prohlubeň ve stráni, usměje se. Tiše, tak tiše jako plynutí času, se vkrade ústím tunelu dovnitř, do tepla.
Sehne se k chundelatým kuličkám oddechujícím v náručí medvědice.
Pěkně spěte, moji maličcí, zašeptá. Než přijde jaro.

Ve dveřích baru se objevil muž se vzhledem manažera. V ruce měl lejstro a na prsou jmenovku s číslem 2022. “Tak, jdeme na to,” oznámil do místnosti.
“Ty,” ukázal na vyzáblého muže s nezdravou barvou ve tváři. “Už víš jak to chodí.”
Muž se ve dveřích kuckavě rozkašlal.
“Ty.”
Druhý, obtloustý ve špinavém tílku a černě čadící cigaretou v puse se odšoural ze dveří. Zůstalo po něm několik mastných šlápot.
“A budeme potřebovat i tebe.”
“A co On?” zeptal se na odchodu třetí s puškou přes rameno a ukázal do prázdného potemnělého rohu.
Manažer pokrčil rameny: “On má službu pořád.”

"Už mám po krk těch jejich antibiotik, vakcín a pokrokové medicíny! Je to děsná otrava," brblal Mor nad prťavým šálkem nechutně drahého espressa.
"Říkám ti to pořád, musíš jít s dobou. A nebát se udělat z toho byznys. Podívej, jak mě to sype," poučoval bělovlasý elegán Znečištění a odložil prázdný šálek plný usazenin.
"Mě štvou akorát tyhleti... ekologičtí aktivisti a zelená energie. Hnus! Ale stačilo postrašit je nemocí a jak rádi se zase obalují plastem a hromadí odpad," pokračoval.
"Možná potřebuješ kurz moderního podnikání. A já bych to mohl učit, to by vynášelo," blaženě fantazíroval Znečištění.
"Hmm," přikyvoval otráveně Mor.

Paradoxně, stres se zásadně při výkonu svého povolání nestresuje. Když mu děcka u přijímaček zasednou všechny židle, on si klidně sedne na zem. Někdy vesele obíhá lavice a šťouchá trochu do každého. Do někoho víc, do někoho míň. A to čekání na výsledky si fakt užívá. Pozve se k nim domů a objímá je, zatímco oni bezútěšně mačkají F5. Někdy je jen tak pozoruje a žvýká u toho popcorn.
Jenže jak mu skončí směna, to už je jiná story. Všude ho znají. Nikde ho nemají rádi. A tak sedí u telky a čeká, až ho navštíví jeho jediná kamarádka. Deprese.

V malém, temném pokoji vrže postel. Vedle ní sedí žena v laboratorním plášti a pozoruje snažení dvojice na posteli.

„Úspěch není pravděpodobný, a to ještě buďte rádi. Při tomhle stupni příbuznosti se vám nemůže narodit nic životaschopného. Vážně, nechcete toho nechat?“

Je ignorována, a tak se rozhodne omrknout další pokoje. A sklep.

Tam probíhá „výzkum“. Kotlíky bublají téměř nepřetržitě a jede se stylem pokus omyl. Nějaká ta nepřizpůsobivá laboratorní krysa, na které by vyzkoušeli nejnovější lektvar, se najde vždycky.

Seriózní věda nemá proti fanatickým zastáncům eugeniky šanci.

Georgina Moodyová popadne Genetiku za límec a vyhodí ji z budovy Pramene ven.

Seděla diskrétně stranou, čmárala cosi na kus papíru a ze všeho nejvíc připomínala šedou myšku.

"Prý královna," ušklíbl se kulturní antropolog, "leda tak královna fachidiotů."

"No tak určitě," odkašlal si hokejista.

"Já jsem se stala herečkou," svěřila se muzikálová hvězda, "jen abych se s ní nepotkala."

"Prosím vás," rozohnil se politolog, "vám nevadí ten její dogmatismus? Kdo v dnešní době může tvrdit, že jen jedno jediné řešení je správné?! Kde je pluralita názorů? Kde je tolerance?"

Řečená dáma zvedla hlavu od lejster a přelétla společnost zamyšleným pohledem.
Věděla své.
Usmála se, sundala z hlavy tiáru... a obkreslila podle ní kružnici.

Ahoj, já jsem Láska.

Brýtro, Netrpělivost.

Ránko, Nesnášenlivost. Je krásně, co?

Jojo.

Jenom celkem zima.

Aspoň se otužíme.

Nebo se nachladíme a nebudeme muset na rozcvičku.

Taky pravda.

Hele, kdo to sem jde?

Čau, Zpodobnění.

To jsme tu všichni, tak už nás nenapínej.

Nenapínám, jsem zpodobnění.

Radši nás moc neštvi.

Náhodou, to jeho šprýmování je sladký.

Já ale nešprýmuju, jsem zpodobnění zpodobnění.

Jé, a jak se to projevuje? Prosím povídej, přeháněj.

Spíš táhni k čertu, než mě fakt vytočíš!

Nevím, mám jen diagnózu od doktora a nikdy jsem si ničeho nevšimnul. Ale radši už teda půjdu.

Jasně, pojďme na rande.

Zjevuje se mi ospalá dívka opírající se o osla a praví:
"Nech už té práce, vykašli se na ni!"
Avšak dívka s přízí, úlem a kohoutem varuje:
"Nedojdeš úspěchu, zanecháš-li svého díla!"
Tlustá žena s mísou plnou lahůdek mne láká:
"Nesuš ústa svá a dej si!"
Ovšem dívka s naplněným pohárem dí:
"Znej svou míru!"
Vtančí rozesmátá dívka:
"Nedělej si žádné starosti!"
I ta má oponentku, dívku s beránkem:
"Jdi vstříc překážkám a vytrvej!"
Probouzím se v křesle v pracovně diplomantů, venku svítá. Vycházím na čerstvý vzduch. Sochy před areálem jsou všechny na svém místě. Rady si musím vyhodnotit sám.

Mezi tančícími páry se proplétala pěkně stavěná dáma ve zlatě vyšívaných šatech. Přitočila se ke slečně Bingleyové těsně před tou hloupou poznámkou o lovu na selátka. Přistrčila sklenku panu Collinsovi, než se vydal pohovořit s panem Darcym. Mihla se kolem ovíněné Lydie, aby svým vějířem zchladila čelo její matinky. Postála po boku spokojeného Sira Williama, ale přiměla ho jen ke spokojenému úsměvu.
Susan měla za to, že má bál na Netherfieldu v malíku. Sledovala ji přivřenýma očima.
"Taky ji vidím," kývla jí po boku Gwen.
"Zdá se mi to, nebo se vznáší deset čísel nad zemí? Kdo to je?"
"Snobismus."

Mezi davy volajícími slávu, nastoupenými vojáky zpívajícími sprosté písně a kořistními sochami projížděl vůz náramně pomalu.
Jeho kola tak na dláždění nedrkotala a jelo se jim pohodlně. Jádrem toho všeho byl proplešatělý vojevůdce středního věku, který hrdě zdravil lid.
"Tolikrát se ke mně modlil. O mě se modlil! Myslel jen na mě," řekla se sebeslavným úsměvem, "na ni skoro nikdy. O ní jen mluvil."
Victoriina ruka ukázala k velké soše Romy.
Druhá žena jedoucí na voze se na ni podívala s vážnou tváří, věděla, že je s ním už od jeho narození. Naklonila se k mužovu uchu.
"Pamatuj na mě."

Ten pajzl byl od začátku podezřelej.
Podsaditější blondýnka právě připíjela vytáhlé brunetě. „Stejně ti závidím, že máš jen áčko! Mně se ti někdy začnou ty tři linky motat a dostanu z toho takovou koliku! Nemluvě o té strašné zácpě, kterou chytnu, kdykoli někdo skočí pod metro.“
„No metro, Dvojko, to je hezký, ale ty moje hřbitovy! Já mám každý rok o Dušičkách takovou horečku ze všech těch svíček... “
Blondýnka si zaklepala na ucho. „Promiň, zase mi zvoní v Ignáci, co jsi říkala, Trojko?“
„Jéje, ta Viktorka tak kope,“ bruneta se chytla za břicho.
„Máme my to ale život!“ zakňouraly jednohlasně.

Je tma a nevlídno. Procházím sama vylidněným městem, v němž už několik let žiji. Ulice jsou mi důvěrně známé, přesto se tu doma necítím.
Nevím, jestli kdy budu.

Náhle se zatřese země. Neschopna pohybu pozoruji, jak se v chodníku jen pár metrů ode mě tvoří puklina, jak se v něm otevírají obrovská šklebící se ústa, vyplivující kusy betonu a kamení. Z jámy se vynoří mohutná postava, které z čela trčí podivný roh se zaobleným koncem.
Mlčky mi zatarasí cestu.

„Co jsi zač?“ zašeptám, hrdlo sevřené hrůzou.

„Brno,“ odvětí postava. „A jednu věc tuze nesnáším – když mě na kůži svědí Pražáci.“

Suddenly her daughter bolted out of the room.
"Thea, wait!"
Lioness followed her down the corridors. She shouted 'excuse-mes' and 'watch-outs' to fellow agents, until finally she found herself in an empty utility closet.
"Took you long enough," an alto spoke.
"We were starting to wonder," a second voice said.
"You're not here," Lioness told (inexplicably glowing) Turtle.
"Imprisonment won't make us disappear," the woman answered kindly.
"Nor will it free you from us," the other one (Galilhai look-alike) said.
"You're not real!"
"Ask Thea..."
"Mommy!"
Maddie picked up the toddler, cowering in a corner.
"Who are you?"
"Magic."
"Empathy."

Chodila za ním už od dětství. Posedávala na lavici tak, že neviděl na tabuli, pokaždé o něco starší než on a mnohem zajímavější než násobení pod sebou. Věděl o ní málo, ale ta trocha byla slunce a dobrodružství a tajemství. Holka jeho srdce.
Později, už v bodeze, byla spíš rodina nebo stará známá, kterou nikdy nepotkal. I tak musel občas přepočítávat drobné na vrácení, když na něj zamávala mezi regály.
Na letišti už ho držela za ruku, ale když se otočil, neutíkala za ním. Nežárlila. Je jen na něm, koho si zvolí jako domov.
Dominikánská republika na něj bude čekat.

Voda ve vědru se uklidnila a žena v ní zahlédla svůj odraz. Přejela si prsty po tváři a povzdechla si.
„Kdybych ho tehdy odmítla…“
„Už na tom nic nezměníš,“ ozvalo se za ní.
Stál tam mladý šlachovitý muž, obutý do lehkých mokasínů. Trochu se pohupoval, jako by byl připravený se rozběhnout.
„Já vím, ale…“
Usmál se, trochu smutně, trochu rozpustile. „Můžeš mě zkusit pronásledovat, ale stejně mě nechytíš. Nikdy mě nikdo nedohonil. Všichni totiž začnete moc pozdě.“
S tím se odrazil, skočil, a utíkal, jako by mu za patami hořelo.
Blondýnka s jizvou jen zavrtěla hlavou. Ani to zkoušet nechtěla.