Moje články

Můj deník začal u táboráku. Když zhasnul poslední plamínek skončily prázdniny. Začal nový školní rok. Ohýnek ukončil jednu etapu mého života. S nostalgií na ní ráda vzpomínám. Konce bývají nostalgické. Každý konec však přináší také nový začátek. Nikdy by mě nenapadlo, co mi život přinese. Jak bude bouřlivý. Dnes mě čeká nový konec a začátek. Některé věci je lepší uzavřít a už na ně nevzpomínat. Ta chvíle přišla právě dnes večer. Venku září spousta ohníčků. Do toho svého vhazuji svůj deník a všechny ty zlé vzpomínky nechávám uzavřené shořet. Poslední plamínek zhasíná.

Miluji tě.
Omlouvám se.
Prosím odpusť.
Odpouštím.
Děkuji.

Poslední měsíc rychle utekl. Adaptační fázi jsem zvládla docela dobře. V úterý jsem zaspala, a proto jsem dostala trestnou čárku. Nakonec to ale nebylo tak hrozný. Hned o víkendu jsem ale onemocněla a musela do karantény. Tam jsem poslouchala jen hluk ticha. Celé tři týdny. Uvědomila jsem si, jak mi Martin hrozně chybí. Po návratu na oddělení jsem s ním začala chodit. To se ale nelíbí doktorovi ani psycholožce. I na čtvrteční komunitě všichni hlasovali proti nám. Vztahy tu jsou prý zakázaný.
Marin stejně za týden půjde domu. Uvažuji o tom, že potom podepíšu reverz a půjdu bydlet k němu.

Snaha šokovat
Tetování
Hodně tetování
Tetování i v obličeji
Hodně tetování na obličeji
Piercing
Hodně piercingů
Výrazné líčení
Kapuce
Černý nebo pestrobarevný účes
Obojek
Roztrhané kalhoty
Špendlíky
Síťované punčošky
Těžké boty nebo Conversky
Odpor vůči předsudkům autoritám konvencím
Drogy
Hodně drog
Znechucení ze všeho
Znechucení ze života
Ne, to není známka punku. To jsem byla já. Byla to jen iluze. Obrovský omyl, který trvá hodně dlouho. Jen těžko to lze vzít zpátky. Stejně jako to tetování. Jeho rychlé a bezbolestné odstraněné totiž není vůbec levné. A dokonce ani rychlé. A bezbolestné už vůbe ne. Lživá propaganda.
Horší bolest jsem nezažila.

Z neklidu už mě konečně propustili. Také mi zrušili ochrannou léčbu. Dostala jsem se na oddělení pro pacienty, kteří se léčí se závislostí a současně s psychickou nemocí.

Je to tu teda dost náročné. Budíček je už v sedm. A večerka už v deset. První týden je adaptační fáze. Předseda komunity mi přidělil patrona. Naštěstí to je Martin, kterého znám už tři roky. To ale nevědí. Po večeři můžu zavolat mamce. Ptám se jí, jestli jsem nebezpečná. Její odpověď mě zdrtí.

Musím nasadit všechny páky, abych to tu zvládla.

Po večeři mě ještě čeká mytí nádobí. V osm vyčerpaná usínám.

Přemýšlím jak se rozhodnout. Žádná možnost se mi nezdá. Na žádné uzavřené oddělení nechci. Za takových podmínek se léčit nebudu. Někde si najdu bydlení. Zkusím nějakou kamarádku. Odpověď doktorky mě ale naprosto šokovala.

Modroočko, říkám to nerada. Po tom, co jste mi řekla, vás ale opravdu nemohu pustit domu. Jste nemocná. Potřebujete se léčit. Jste nebezpečná nejen sobě, ale i svému okolí. Navíc máte dost nepříjemný dojezd, který vše ještě zhoršuje. Vím, že nedobrovolná léčba nemívá valné výsledky, ale v tomto případě nemohu jinak. Musím požádat soud, aby vám nařídil léčbu.

Doktoři… Vidí narkomany a hned křičí hrrr na ně.

Bydlíme s Ludem a jeho holkou. Ludo vaří, ale peněz má málo. Odnese to většinou ta holka. Často přes zeď slyším jeho vztek a její úpění.

Hořko těžce sháním peníze na nájem. Sebevědomí mám zašlapané hluboko pod zem. Zbývají dva dny. Ještě dva tisíce. Vůbec to nejde. Po návratu zjišťuji, že profetovali všechny mé peníze na nájem. A na mě nic nezbylo. Nenechal mi ani jednu dávku.

To byl můj výlet do prázdna. Žádný cíl, žádný plán, jen touha po volnosti.

Takhle žít už nebudu.

Chci se léčit.

Konečně to myslím vážně.

Přespávám u mamky. Druhý den nastupuji do nemocnice.

Přede mnou je zatím ještě nezapočatá partie. Cíle: 3K. Káčko, Komunita Karlov.
Chystám se na první tah.
Připravuji se. Přemýšlím, co vše budu potřebovat. Moc toho není.
Zvažuji strategii.
Protože jdu téměř z nemocnice, nemusím na detox. Tam bych nešla.
Odvážně vyjíždím piónem.
Vydávám se na metro. V Káčku už na mě čeká mamka.
Pěšce střídá jezdec.
Nasedám na metro. Přesedám na tramvaj.
Střelcem mířím na K.
Káčko už je na dohled. Loučím se s Mikim. Karolos zuří.
Dáma bere piko
Tohle nedám. Překračuji Rubikon. To bude jízda.
Věž komunity zavírá svou bránu.
Šach mat na jeden tah.
K padá.

Co se dříve jevilo jako příjemné, slévá se opět v pouhou rutinu. Plížím se mezi dny a sotva rozeznávám jejich obrysy. Tápu pořád dokola. Pořád ta samá šeď. Pořád nuda. Neochotně si přiznávám: nezbývá než zkusit změnu.
Nakonec mě mamka přesvědčila. Jdeme do K-centra. Vyplňuji formuláře a životopis. Zkušenosti mám bohaté, o to nejde. Co mě však naprosto vykolejí je poslední otázka: Kde se vidíte za pět let?
Takhle bloudit už dlouho nevydržím. Za pět let? To vidím černě.
„Dobře, dostavte se pozítří ve dvě,“ sděluje mi muž po dočtení mého životopisu.
Slovo komunita mě děsí stejně jako mé hlasy.

Už se cítím mnohem lépe. V nemocnici je ale nuda. Když máme volno nejraději si z bavlnek pletu náramky, nebo hraju Dobble. Je to skvělá hra pro víc lidí. Z balíčku se dá na stůl jedna kartička. Každý si pak vezme také jednu, která slouží jako generátor náhodných slov. Nebo spíš obrázků. Časem jsem zjistila, že nejsou úplně náhodné. Každá kartička má totiž s každou jinou společný vždy jeden obrázek. Úkolem je najít na své kartičce stejný obrázek, jako má kartička na stole. Nejrychlejší vyhrává. Je to taková oblíbená nemocniční hra. Jsem v ní nejlepší.

Brzy mě snad pustí domů.

Nechci se svlékat ze své kůže. Asi taky jak?
Já za to přeci nemohu, jak bych s tím mohla něco dělat.
Tak mi teda pomozte, když víte jak! No vidíte, sama nevíte co! Nic jiného mi nepomáhá.
Není na tom nic špatného, nedělám to pro zábavu. Pro mě je to jenom lék. Necítím pak bolest. Postaví mě na nohy, cítím se znovu jak na ramenou obrů.
Je to jen pro léčebné účely. Co mám asi dělat, když mi to žádný doktor nechce předepsat. Že nemá registraci? Ale měl by mít! Jen na lékařský předpis.

O tom, jak mě ničí, mlčím.

Jako klidná říčka pokojně můj život plynul Každý problém či nepokoj mě vždy ladně minul Malé vlnky mi povrch vody něžně čeřily Též žádné vrásky na mém čele vůbec nebyly

Život klidný jako tichá voda bych si přála Místo toho peřeje a vodopád mi dává Jako ve vodním víru kolem se pořád točím Kamsi do hlubin v něm stále klesám nevím za čím

S ohlušujícím rachotem mě touží zastrašit Mezi kameny v kalné vodě mě chce umlátit Balvany a těžké překážky přede mě sází Ve zpěněné vodě se mnou stále pořád hází

Kde najdu klid Já se nechci ještě utopit

Byly jsme dvě. Já a moje sestra.
Jedna byla rychlá a druhá spíš pomalá.
Jedna byla bystrá a druhá spíš nechápavá.
Jedna byla štíhlá a druhá trošku při těle.
Jedna byla zodpovědná a druhá poněkud lehkovážná.
Jedna byla příkladem a druhá varováním.
Jedna všechny milovala, druhá se spíš stranila.

Stále jsme dvě. Moje sestra a já.
Jedna je rychlá a druhá spíš pomalá.
Jedna je bystrá a druhá spíš nechápavá.
Jedna je štíhlá a druhá trošku při těle.
Jedna je zodpovědná a druhá poněkud lehkovážná.
Jedna je příkladem a druhá varováním.
Jedna všechny miluje, druhá se spíš straní.

Jak relativní.

Sedím ve Františkánské zahradě, oáze ticha uprostřed hlučného města.
Okolo prochází zanedbaný muž.
Sedá si k rozladěnému pianu, začíná hrát.
Tóny piana prorážejí ticho.
Tu písničku nemám ráda.
Slova se mi zarážejí do těla jako obrovské hřeby.

Jsem to já, kdo vždycky hledá chyby jenom v druhejch?

Ano.

Ublížila jsem mnoha klukům. Snad mají někoho lepšího.
Mrzí mě, že jsem ublížila Martinovi. Měl mě rád a já jeho taky. Jen jsem si toho nevážila.

Nejvíc mě ale mrzí, že jsem strašně moc ublížila mamce.
Že jsem jí způsobila vrásky.
Že její slzy zbytečně stékaly na polštář.

Úplné zbytečně.

Musím brečet.

Po tom, co mi všechno udělali, si za to může sám.
Kdo? No přeci Martin.
Vždyť jsou všichni stejní. Jsou to jenom samci. Přitroublí trubci. Nejsou dobří k ničenu.

Že mě miluje? Že je láska krásná? Že jsem jeho láska?
O lásce nic netuší. Láska je jen iluze.

Když nevěří, tak ať jí pozná. Dám mu naději. Dám mu lásku, dám mu všechno, co bude chtít. Budu si hrát na lásku.
A pak… pak tu jeho lásku nechám zmizet, jako mýdlovou bublinu. Jen ať má vrásky z té své lásky.

Dopadne stejně jako Petr, Lukáš, Marek, Ondřej a všichni ostatní.

Muž v autobuse se na mě tak divně dívá. Celým tělem mi projel mráz.
Carolos na mě najednou začal příšerně křičet. "Jen se na sebe podívej! Seš příšerná! Nulo! Seš k ničemu! Chcípni!"
Časem to je to pořád horší a častější. Postupně se k němu přidává i Alenka. Strašně to bolí. Chci klid, zase cítit duch svobody.
Beru žiletku.
Načas to pomáhá.
Hrozně se stydím, už nikdy.
Nevydržím.
Nejím, piju vodku, kouřím tabák, trávu, beru piko… kromě háčka úplně všechno. Pak už nic nepomáhá.

Svoboda s vysokým úrokem. Ani lichvář by se za něj nemusel stydět.
Splácet je tak těžké.

Tak jako torzo sochy je bez paží a hlavy, stejně jsou i moje vzpomínky. Hlava i pata jim chybí. Nedávají smysl a ani tvář nemají. Ztrácejí tvar jak vosková soška u rozpálených kamen. Rozplývají se jako mlha nad končícím ránem. Jsou zmatené.
Snad byl to jen zlý sen. Či krutá pravda? Mám začít jásat, nebo zvolat běda? Vzpomínky, či myšlenky? Komu jenom patří? Kdo upustil je ven? Komu uletěly? Temná noční můra - lišaj vletěl do mé hlavy? Smrtihlav či pouhý motýl, přelud nebo fantazie? V mojí mysli bez naděje rozeznat je nejde.
Vzpomínky?
Snad to jsou jen myšlenky.

Ale čí?

Nevím, jestli nedostanu poznámku. Alenka mi poradila, jak se vymluvit, ale musím už dávat pozor. Z kroužků určité vyhraje sportovní gymnastika. Běhání stále miluju a pořád jsem v něm nejlepší.
Zrovna prožívám rok velkých změn.
Moje mamka si konečně vzala Tomáše. Mám z toho ohromnou radost. Stejně jako mí tři kamarádi. Spolu s Alenkou, Bětkou a Carolosem jsme jediní, kdo teď mohou Tomášovi říkat „Milujeme tvoji ženu.“
Také si mě vybraly do dětského sboru. Vede ho moc příjemný pán. Jmenuje se Bohouš. Všichni ho mají rádi, jenom Tomášovi se nelíbí.
Zatím ještě netuším, že zažívám poslední šťastný rok svého dětství.

Praskání táboráku jako by přehlušil hlas lesního rohu. Zvuk k nám sice doléhal z dálky, ale přesto to bylo to jediné, co jsme v tu chvíli vnímaly. Zapomněli jsme na hořící oheň a naše smysly se zaměřily jen na troubení, které k nám doléhalo po vodní hladině. Byla půlnoc. Okamžik, kdy jeden den přechází v druhý. Kdosi na druhé straně nám připomínal, že začíná nový den.
"Už trouběji!" pronesl někdo u ohně a my jsme věděli, ze musíme jít spát.
Prázdniny už se chýlily ke konci a moje touha uchovat vzácný okamžik navždy mě přivedla k myšlence začít psát deník.