Andulkoviny

"Andulky, musím vám povědět pravdu. Pravda je taková, že vás původně nemělo být třináct."
"Fakt je to pravda?" zeptal se Monclík.
"Ano, fakt," odpověděl jsem.
"Hele, Vary!" pípala Čiko.
"No, ale vy do lázní nepolezete!" naštvala se maminka.
"Mami, pravda je taková, že nám je pohlídají."
"Aha! já úplně zapomněla."
"Andulky, udělají vám koupel, když budete hodné."
"To je pravda? My už mlčíme!"
"V řeřiše vám dají lázeň, a nakonec osvěžení v kopru."
"To snad není pravda! Takové lázně!"
"Ano, jelikož jsme v lázeňském městě, tak si to užijete, maminka půjde na kolonádu a já na proceduru. Tak jedem, mami."

Procházíme se a slyšíme hlasy.
"Denní chléb! Denní chléb! Kupte si!"
"Snad denní tisk?" zeptala se maminka.
Šli jsme se tam povídat a opravdu, pán prodává chleba, čerstvě napečený.
"V Prokopském údolí?"
Jelikož jsme neměli na hotelu chleba, koupili jsme si ho.
"Hele, Tome, my bychom si taky dali náš denní chléb, tím myslím proso."
"No tak, vy nedožerové, tady máte a ať se neopakuje ta situace jako v Písku.
Vyzobali jste celý zásobník a ztloustli jak prasátka."
Ten chleba byl tak dobrý, že jsme ho snědli s maminkou na posezení.
Šli jsme si tedy koupit ještě bochník na zítra.

"Já bych to chtěl na blond, s duhovou patkou," řekl jsem u kadeřnice.
"Chlapče, na patku ti to udělám, ale barvit zatím nebudeme, mohlo by to poničit vlasy."
"Ale já to tak chci!"
"Tome, nechceš to radši nechat na holičkách?" zeptala se maminka.
"Tak jo. Udělejte mi účes podle vás, ale patku už nechci."
Holičky mi zkrátily vlasy a pak mi udělaly takový pěkný melír.
"Děkuji," odpověděl jsem.
Když mě viděly andulky, tak se zděsily: "To nás bude nosit a krmit?"
"Ještěže jsem nechal rozhodnutí na holičkách, mohl jsem mít duhový vlasy s patkou."
"No, ještěže tak," píply si andulky.

Obloha se zatáhla, hřměly hromy.
Andulky byly polekané, andulčata se snažila utéct.
"Klid andulky," uklidňoval jsem je. "Nic se vám nemůže stát, jste v kleci, a auto je taky v podstatě klec, která vás chrání proti bleskům."
Viděli jsme záblesk. Poté začal hořet strom.
Za moment už na místo jeli hasiči a silnici uzavřeli.
Před námi byl další záblesk.
Andulky už se tak vyděsily, že jsme zastavili u pole a přešel jsem k nim a utěšoval je.
Záblesků bylo nespočet, a tak jsme radši stáli, dokud bouřka nepřejde. Přikryté starou dekou andulky konečně zmlkly.
Po posledním záblesku jsme jeli dál.

"Andulky, jdeme na horu Velký Mehelník. Má 633 metrů."
"A není to málo?" zeptal se Pepík.
"Pro nás je to až dost, když vás taháme," odpověděl jsem.
"Tak pojďme nahoru, bude zábavaa!" řvala andulčata.
Normální lidé jdou na takovou horu okolo dvou hodin a my tam šli čtyři hodiny.
Těsně před vrcholem maminka řekla: "Já už nemůžuuu."
"Tak se zastavíme a dáme andulkám možnost se najíst."
Andulky snědly půl zásobníku a řvaly: "Není to nějak málo?"
"Andule, když budete žrát moc, tak budete tak tlustý, že vás nikam nevezmeme."
Šli jsme tedy dál a na vrcholu si dali zaslouženou odměnu.

V Pelhřimově byl sraz rekordmanů.
Andulky začaly debatovat: "Dají se vlastně překonat rekordy?"
Vtom přiběhla žena a řvala: "Jsem vaše největší fanynka!"
Maminka okomentovala: "Teda andulčí řevy jsou oproti tomuhle tiché."
Žena běžela dále a řvala na další celebritu: "Jsem vaše největší fanynka!"
Už chtěla rekordmana objímat, ale vtom se objevila ochranka a odvedla ji.
Andulky si začaly hrát na lidi, protože se nudily, a Coco řvala na Pepíka:
"Jsem vaše největší fanynka!"
"Už dost!" naštvala se maminka a andulky byly odneseny do auta.
"A jestli bude řev, oběd nebude!"
Zavřeli jsme dveře a šli se podívat do muzea rekordů.

"Hele, zrzavec!" řval Karlík.
"Nějaký punkáč s zrzavě žíhanou hlavou, nechápu, co na tom je!" povídá maminka.
Ostatní andulky si říkaly: "Takovej zrzavec a chodí na veřejnost! To je ostuda národa."
Mezitím andulkám skočil na klec zrzavej veverák.
"No teda! My o zrzavci a zrzavec tu!" řekla maminka.
Chtěl jsem odehnat tu veverku, ale odskočila sama.
Nejspíše za dalšími zrzavci.
"Ale fakt," pípaly andulky, "tady je to zrzavec na zrzavci. Mamii, my chceme pryyč."
"No tak jo, vy hajdaláci, jdeme do auta a jedeme do Svitav, snad se nám to povede."
Nastoupili jsme do auta a jeli. Snad do Svitav.

"Přichází modelka Eva Hadrová! V její rouše se dámy cítí pohodlně!" řekl hlas v televizi.
"Kdo to je?" zeptala se Bonnie.
"To je modelka," pípl Honzík. "Pepinčin idol."
"No dovol!" ozvala se Pepinka.
"Mami, kdo to je?" zeptal se Karlík, který neposlouchal debatu.
"To je modelka a návrhářka, v jejím rouše se cítí každá žena pohodlně," odpověděla mamka.
"A co je to to roucho?" zajímalo Monclíka.
"To jsou šaty," věděla Bonnie.
Přišel Tom a zeptal se: "Co to tady sledujete? Je 22:20 a vy už máte spát.
A aby vám to nebylo líto, spíte pod dekou návrhářky Evy Hadrové!"

Tohle je snad mravenčí práce.
Dělám projekt mravenčí obydlí a postavit to lidskejma rukama je nadlidský.
"Ahoj Tome, co je?" zeptala se Pepinka.
"Ale, úkol."
Přišla andulčata a začal hukot.
Normálně si skáčou po komůrkách, lezou do písku a chichotaj se jak blbci.
"DOST! naštval jsem se. Jdete do klecí a máte zákaz koupelí na dva týdny a lítání jenom na hodinu denně."
"To je snad mravenčí práce," řekla maminka.
"No to je, tak já pokračuju."
Mravenčí práce, vrtalo mi hlavou. Teoreticky by to měli dělat mravenci, ale máme to vytvořit sami. Tak nic, jdu na zahradu si provětrat hlavu.

Tom do školy vytváří pokoj měšťanů v osmnáctém století. Jelikož rády prozkoumáváme, šly jsme se vypravit na stůl, podívat se, co Tom dělá.
"Není tady, čístej vzduch, můžem jít." Pepíček vyskočil na dřevěnou židličku, ale měl smůlu, rupla pod ním. Tak si o ni začal brousit zobák a kousek jí urval.
Sakra, Tom jde!
"Andulky, chtě-. TO SI DĚLÁTE SRANDU! JÁ SE S TÍM DĚLÁM TŘI HODINY A VY TO ROZBIJETE? KDO TO BYL?"
"Pepíček," znělo jednohlasně.
"Nejez tu židli, Pepo! Není to sépiová kost, ale můj projekt! Pepo, máš týdenního zaracha a budeš bez koupele!"
"Chudák Pepík," píply andulky.