DMD Bonus č. 8 pro 28. 4. 2021. Téma: Šťastné drabble

Trvalo to dlouho, padlo pár ne úplně lichotivých poznámek o inteligenci zúčastněných a některých jejich návrhů. Zabloudili v několika dalších slepých uličkách. Šili do sebe hlava nehlava.
Nakonec se ale dohodli.
Vyložili Aylu a opustili místo, které přes všechnu sladkou růžovost bylo hodně zrádné. Zamířili na Doktorovu nejoblíbenější planetu. Na Zemi.
Margaret, Hawkey a B.J. neradi, nicméně zodpovědně, usoudili, že se musí vrátit do válečného pekla Korejské války. George, Bodie a Ray zamířili stíhat zločince v Londýně 80. let. Hermiona slíbila Bodiemu, že za ním přijede, jakmile rozlousknou tuhle záhadu.
Doktor s magickou a diagnostickou trojicí odletěli do Plainsboro.

„Děvčata!“ rozrazila dveře Darja. „Dějí se věci!“
„My víme,“ zamračila se Jindřiška.
„Tohle nemůžete vědět! Starýho Smrčka sebrala kriminálka! Na krajském úřadě čachrovali s dotacema! Chtěli skoupit půl okresu a postavit tady obrovské rekreační středisko! Pro cizince! Umíte si to představit? Heliport! Aquapark! Krosovou dráhu pro čtyřkolky! A všechna auta by pak projížděla kolem nás! To by bylo peklo!“
„Proto ta obrovská kanalizace!“ plácla se do čela Anna.
„Proto nás chtěli všechny vyštípat!“ rozčílila se Maruška. „To od nich vůbec nebylo hezké!“
„Jindřiško, svolej holky!“ zavelela Anna.
„Proč?“
„Jedeme do města. Myslím, že naše informace tam padnou na úrodnou půdu.“

Bylo nebylo jedno drabble. Při pohledu blíž vlastně spíš nebylo než bylo. Létalo tvůrčím prostorem a nemohlo najít správně kyprou mysl, ve které by se uchytilo a vyrostlo.
A protože se ono drabble nikde neuchytilo a nevyrostlo, nemohlo být nikým vyprávěno, tím méně sepsáno.
Drabble, které není nikým vyprávěno, tím méně sepsáno, ovšem nemůže být správně oceňováno a hojně komentováno.
Ale protože drabble, které není sepsáno, vlastně neví jaké je být čteno, ani mu hojné komentíky a lichotivá pozornost publika nechyběli.
Drabble, které spíš nebylo než bylo si tedy volně a spokojeně létalo tvůrčím prostorem a vlastně bylo náramně šťastné.

Začala jsem psát.
Začala jsem psát básničky, povídky, pohádky, vypravování, úvahy, drabblata a mnoho dalšího.
Začala jsem psát díky karanténě, protože jsem konečně měla čas (všichni víme, že jsem ho měla i před tím, ale teď už jsem se opravdu nemohla na nic vymlouvat.)
Začala jsem psát pravidelně, začala jsem se učit novým věcem, začala jsem se rozvíjet.
Začala jsem psát, objevila jsem další činnost, která mě naplňuje a dělá neskutečně šťastnou.
Začala jsem psát, mé povídky a básničky se začali líbit i lidem okolo mne.
Díky tomuhle šílenství jsem začala psát a už bych to nikdy, nikdy nevzala zpátky.

Ráno je nezbedné dítě, zapíchne prstík do oblohy, vytáhne slunce. Pozlatí střechy, pozlatí vzduch, pozlatí ptačí zobáčky novou písní.
Dopoledne je distinguovaná dáma, prochází Pařížskou ulicí, nahlíží do výkladních skříní, a v parku za Staroměstskou radnicí si potají dá čokoládovou zmrzlinu.
Poledne je byznysmen. Spěchá. Ozvěna jeho kroků se protáhne kolem trig a zmizí ve Vltavě.
Odpoledne je banda kluků v Řásnovce, voní rozpáleným asfatem, první cigaretou, zvoní tajnou řečí ukrytou v cinkání tramvají.
Večer je dívka. Spěchá Letenskými sady, trochu zadýchaná, trochu nedočkavá. Netrpělivými prsty nanáší na rty růž.
A noc je nahá černoška.
A sen je zvadlá kytice.

Protáhnout se pod teplou peřinou.
Otevřít okno, vdechnout horský vzduch.
Dívat se na barvy východu slunce.
Posnídat chleba s křupavou kůrkou.
Osvěžit si tvář pod vodopádem.
Projít se bosa potůčkem.
Ležet na louce ve stínu, hladit kvítky zvonků a slziček.
Jít po známé stezce, pořád výš, zpocená se spokojeně posadit na balvan a rozhlédnout se.
Ztrácet se v průzračném obzoru, v duchu zpívat ještě neexistující melodii.
Nabrat si do dlaně letní sníh.
Ležet na hladině, z které stoupá mlha, za teplé noci.
Vznášet se v tichu.
Plout mezi hvězdami, kde nesnesitelný běh všedního světa neznamená nic.
A pak se rozplynout.

Florián vybral z kvetináča starý Cereus a očistil mu korene od hliny.
„Šteklí to!“ posťažoval sa Cereus. „A tá hlina mi nechutí, je mäkká, tentoraz by som chcel viac kamienkov!“
Florián spozornel. „Kamienky? Myslíš takéto?“ ukázal hrsť zeolitu.
„Nie, tie druhé, červené.“
Florián premiešal substrát s tehlovou drvinou, vložil kaktus do kvetináča a prisypal korene.
„Ešte utlačiť hlinu,“ rozkazoval kaktus. „Nie tam, trochu vedľa.“
„Budeš si priať trochu vody?“ spýtal sa Florián, keď bola zem ideálne utlačená.
„Teraz nie som smädný... mám plno starostí s kvitnutím!“
„Budeš kvitnúť? Blahoželám!“
„Vďaka! Dnes oslavujem, tak som sa rozhodol, že ťa vôbec nepopichám!“

Pro poutníky to nebyl dobrý rok. Okolnosti poutím příliš nepřály. Přesto se setkali. Vynořili se z brdských lesů u sochy Panny Marie.

Lovec a Ministrant.
Veveruška a Kněz.
Motýlek a Světec.
Stopař a Mudrc.
Medvědář.

Putovali tiše tam, kde na brdské lesy shlížela socha Boží rodičky, již nechal postavit hrabě Pálffy, majitel sousedního panství, poté co byl postřelen na honu a ze zranění se uzdravil.
Poutníci tiše poklekli. Setrvali v modlitbě k Neposkvrněné, jejíž socha ochraňovala brdské stezky a ty, kteří po nich kráčeli.

Přežila leccos.

Vzpomínku na koncentrační tábor.

Strhání důvěry z lidské schránky, jako se strhne náplast z otevřené rány.

Ošklivou bytost začínající na velké R, která otevřenou ránu ještě rozjitřila. (Nebo to možná bylo naopak. Nejdřív rána s velkým R, pak srdce, letící oknem ven.)

Její okamžiky štěstí spočívají v rodině, v mazlení se s činčilou, která má Osobnost, a dalšími nespočetnými a těžce identifikovatelnými čtyřnohými tvory, kteří mají také Osobnost, a ve vyhrožování neonacistům vzduchovkou. V noci. Na hřbitově.

A někdy v běhání.

Snad se ta dáma opravdu cítí šťastná.

A pyšná, na to štěstí.

Má totiž proč, krásná paní.

Alžběta a Brandy seděly vysoko na skalním štítě a dívaly se dolů do krajiny. Byl to právě rok, co se potkaly.
„Co myslíš,“ zeptala se trochu váhavě Brandy, „stálo to všechno za to?“
Alžběta se přitiskla blíž k jejímu ohromnému hřejivému tělu a trochu se zamyslela.
Byla živá. Jiná, ale živá.
Svět v podstatě fungoval a jí nebyla zima.
Měla dojem, že za ten rok zažila víc, než za předcházejících třicet let.
Beznaděj i naději, lásku i žal. A spoustu dobrodružství!
Získala úžasné přátele. Zjistila, komu může věřit.
Má Brandy.
Pohladila velikou dračí hlavu a přikývla.
Brandy vychrlila jásavý plamen.

Deset let ta vzpomínka bolela jako stovky dalších – první cesta vlakem, přes jezero do Velké síně, věkovitá tíha Moudrého klobouku, první famfrpálový zápas, hodinové hovory u krbu ve společenské místnosti, úpění v knihovně, letní dny ve stínu stromů na pozemcích. Nestali se ještě hotovými kouzelníky, když jim zlomili hůlky a srdce.

Příčná ulice byla plná, tak jako už léta ne. Davy ztracených kouzelníků a čarodějek se valily všemi směry, místo obvyklých rodičů se školou povinnými dětmi všechny generace. Fronta k Ollivanderovi se táhla do ztracena. Bill a Charlie vyšli ven, vzpomínka na nákup první hůlky po letech čerstvá a šťastná.

Dobrý den, vážení studenti. Dnes máme opravdu hezky a já jsem ve svých sbírkách objevil něco unikátního. Věřím, že toto zvíře nemá ve svém držení žádná škola.
Toto je orcela tuponosá, Orcaella brevirostris. Obývá pobřežní vody a řeky jihovýchodní Asie. Může dorůstat až dvou a půl metru a vážit dvě stě kilogramů. Exemplář, který zde spokojeně plave ve svém akváriu, je mládě.
Orcela vypadá, jakoby se stále usmívala. Myslím, že je to nejšťastnější zvíře na této škole.
Ano, sbírky někdy umí zpříjemnit den. Kdybych však věděl, jak se sem zvíře dostalo a kam ho mám vrátit. Nechat ho zde nemohu.

Med, jídlo, cestování, česká země, přátelství, láska, rodina, čaj, šťáva z pomeranče, svoboda, déšť, kvalitní zmrzlina, architektura, hezký design, žlutá, tyrkysová, barvy, jaro, podzim, listí, slunce, sníh, led, bruslení, ptáci, zvířata, obejmutí, čerstvý vzduch, pastelky, papír, štětec, moře, Irsko, hudba, rock, tanec, koně, stáje, louky, smích, vtipy, pohádky, pohodlí, gauč, křeslo, houpací křeslo, houpačky, řeka, plavání, sáňkování, prolejzačky, Praha, domov, procházky, parky, lesy, květiny, kameny, skály, mech, zelená, potůček, zpěv, hra, playstation, ovladač, pohoda, volný čas, psaní, DMD, tužka... zasekla jsem se... postel, salát, citron, osmák, prča, výlety, poznávání, jazyky, kultury, jednota, diverzita, síla, spokojenost, zdraví, srdce, plíce, kyslík, štěstí.

Desítky minut rozmýšlení barevných kombinací. Někdy hodiny. Vzdálené náročné cesty pro ideální materiál. Nepočítaně peněz v zásobách.
Uzlík k uzlíku, nekonečné možnosti vzorů. Některé miluju, jiné nechci ani vidět. Všechny mají systém.
Korálek ke korálku, pokaždé nové získávání zažitých technik a radost z růstu práce pod rukama. shinyyyy!
Půlka přízí mi nesmí na oči, natož na kůži, nicméně háček beru do ruky s úlevným oddechnutím. Kovově cinká.
Jednou, jednou zase natáhnu osnovu na stav a hodiny, dny a měsíce ji budu krmit útkem. Možná si troufnu i na dvě brda.
Textilní techniky byly, jsou a budou palivem pro můj oheň.

Myslel si, že měl smutné osamělé dětství, bez přátel, jen s otcem, neustále na útěku. Až mnohem později se dověděl, že matka se pro něj obětovala, že otec, aby ho ochránil, raději zvolil život v skrytu a na útěku.

Myslel si, že má obrovskou smůlu, když ho zajali muži lorda Asengai. Ale ve vězení se potkal s Rolanem Stříbrným Listem aka Seregilem, svým budoucím učitelem, přítelem, milencem. Ten ho naučil, jak přežít na ulici, i na královském dvoře; jak se prát s pouličními rváči, i zkušenými vojáky.

Alek z Kerry, chlapec, který vlastnil jen luk, se stal váženým občanem Skaly.