Bears of Brooks Falls

Sopka, která se tehdy zrodila, chrlila lávu a popel celých šedesát hodin. Prodrala se z hlubin třicetkrát zuřivěji než Svatá Helena. Pohltila vrchol hory Katmai a oslepila svět černotou. Místní vždycky uměli přežít, ale tehdy se sklonili před jejím hněvem a raději svoje rybářské domovy opustili. Medvědi udělali totéž, jen měli možná větší strach.
Nazvali ji Novarupta. Výprava z Národní zeměpisné společnosti k ní přijela už o čtyři roky později. Objevila jiný svět, údolí stvořené pyroklastickým proudem, střechu pekla, z níž unikají desítky tisíc pramínků kouře.
Turisty fascinuje a jezdí se na něj každý den dívat.
Medvědi se mu vyhýbají.

Možná si říkáte, jak jsem se vlastně dostala k medvědům, kteří žijí tak daleko. Bylo to někdy během lockdownu, smutku, depresivní spirály, ve které většinou skončím na youtube u morbidních věcí. Pamatujete na Timothyho Treadwella...?
Jenže mezi medvědí útoky se připletla medvědí story. Katmai je o tolik víc, než jen jeden starý chudák bez zubů, trpělivosti a s prázdným žaludkem.
Deannin youtube kanál mi otevřel bezednou pokladnici dojemných, dramatických příběhů s epickou hudbou, výběrů toho nejzajímavějšího, co se sesbíralo za celé léto. Ta krásná, nedosažitelná krajina mi učarovala a z tlustých medvědů se staly důvěrně známé bytosti a pak přátelé.

Lososů je ještě stále pomálu a napětí u vodopádů každým dnem stoupá.
Dva roztomilí jarní chlupáčci se tulí na písku pláže, nebo sedí jeden s tlapkou kolem ramen druhého na balvanu těsně u peřejí.
Pozorují svoji matku, medvědici 26, jak v divoké vodě loví - oddaně, klidně, trpělivě.
Působí na zjitřené emoce pozorovatelů jako uklidňující senzorická deka.
Říká se jim Velká a Malá lžička.
Se srdci internetů spravedlivě rozdělenými v pracičkách se ve hře vrhnou do vln.
Jedno z nich proud strhne, příliš rychle a nešťastně přímo před čekající mordu.
Z očí za obrazovkami se přes prsty do klávesnic přelévá bolest.

O medvědovi 503 nejde vyprávět jednoduše. Ani o medvědici Holly to nejde. Jejich osudy se propletly tak nevídanou náhodou, že když se o nich chcete něco dozvědět na wiki stránkách medvědů z Brooks Falls, narazíte na tutéž dlouhou kapitolu.
O mámě, která se ho raději vzdala, aby mu dala aspoň malou šanci.
O stromu, na kterém dva dny plakal.
O pláži, po které se toulal sám a ztracený, když mu bylo sotva půl druhého roku.
O pravděpodobnostech, jaké provázejí opuštěná medvíďata.
O naději, když se poprvé přidal k Holly a její dcerce.
A jak mu dovolila nakojit se a zůstat.

Medvěd 83 s mohutným šplouchnutím dopadl do říčního koryta. Letěl alespoň pět metrů a nestihl se na náraz nijak připravit. Rozplácl se po zádech v mělké vodě, za ním se sesypala sprška hlíny, větviček a servaného listí.
Příliv adrenalinu ho hned zvedl na nohy. Zmateně se ohlédl nad sebe, na vrchol útesu, z kterého ho právě shodila nevypočitatelná síla přírody, hnaná mocným mateřským pudem. Měla číslo 128.
Grazer na něj zavile zírala ze stromu, skrz malé okénko mezi větvemi.
83 se otočil a pomalu odcházel. Hlava se mu motala. Shodila ho vůbec? Nebo se jí jen příšerně lekl? Nevzpomínal si.

Heidi a Rosa se opíraly o zábradlí platformy a užívaly si všemi smysly. Hučení vodopádu, vůni bláta, červené odlesky hřbetů ryb spěchajících domů, i ty komáry. Kdo ví, jestli se sem ještě někdy v životě podívají.
"Das ist ja eine tolle Sache, dieser Fischzug," řekla Rosa zasněně. "Ein echtes Geheimnis der Natur."
Heidi zvedla obočí. "Fischzug? Das sagt man doch nicht, neeeei... Man kann Vogelzug sagen, aber bei Fische? Ich meine, das ist nur eine... Lachswanderung, gel?"
"Isch doch dumm," odvětila Rosa. "Wenn die Vögel einen Zug haben können, warum nicht die Lachse."
Vyčerpaní lososi o téhle nespravedlnosti naštěstí netušili.

Kolem je tmavozeleno a chladno. Svět se pomalu pohybuje. Cink cink, cinkají oblázky, šustí písek. Voda tlumeně, vzdáleně hučí. Zimní slunce je malé, bílé a zmrzlé. Krajina spí, jen vítr zpívá.
Na dně řeky se v malé prohlubni, kterou vyhloubily údery ocasu lososí samice, pohybují maličká černá očka. Hrozen jiker se jemně zvedá a zase klesá, nezakrytý ničím víc než tenounkou vrstvou říčního bahna.
Mrtvá těla dospělých ryb se na něj už dávno proměnila.
Nepotrvá dlouho a slunce začne rozpouštět ledy. Pak se tu, v hnízdě, vyklubou rybky menší než prst, odhodlané vyplout, aby celý život hledaly právě tohle místo.

Motory hučely, jak se malý přívoz sunul tyrkysovým jezerem. Malý proto, že se na něj vešly jen minibus, traktůrek s vozíčkem, bedna zásob, náhradní díly k čističce vody, generátor a pět rangerů.
Amanda tu byla nejmladší, letos přijela poprvé jako dobrovolník. Napjatě přejížděla pohledem šedivou pláž. Starší kolegyně jí tvrdila, že medvědi poznají Q po zvuku a chodívají přívoz vítat.
Vítr byl ještě ledový, ale už voněl bahnem. Přijížděli probudit Brooks camp ze zimního spánku. Amanda zahlédla spící sruby s deskami zatlučenými okny, schoulené ve slehlé žluté trávě.
Přívoz se skřípotem přirazil ke břehu.
V křovinách medvěd Chunk nastražil uši.

Měkoučce, neslyšně přejdu trávník. Bez námahy vyskočím na zábradlí. Mým tlapám se zdá stejné jako větev. Přejdu po okraji bazénku, napiju se. Vidím svůj odraz s velkýma černýma ušima. Převrátím lidskou zásobárnu na jídlo, které už jim nevoní - zato mně voní. Otevřu víko a vytáhnu si takový ten slaný koláč, co se dá najít v křehkých, rozmáčených krabicích.
Uvidím ptačí krmítko na lanku. Docela tenkém. Mezi dvěma stromy.
Vyšplhám po kmeni. Opatrně se zavěsím, zkouším svou váhu. Zadní nohy ztratí oporu. Udržte mě, lidské věci! Nezraďte mě, moje drápy! Ještě kousek, ještě kousíček -
Visím na krmítku -
To to voní!
Bum.

Jsem slyšela, že prej mezi vámi koluje vtip o medvědicích. Že jak je super, když se vám narodí miminka jako fazolky, zatímco spíte, a na jaře se vzbudíte s roztomiloučkýma a docela samostatnýma kuličkama.
Tak abych to uvedla na pravou míru.
Je možná fajn bejt v podstatě těhotná jenom měsíc. V létě si užijete, je to nový, je to sexy, pak se zas v klidu cpete lososama, absolutně netušíte - ale vaše tělo se samo rozhodne že jooo, dost špeků na to mít mimino!
Pak se na jaře probudíte a… Mamííí, mamííí!

*910 se podrbe, turisti se smějí, fotí a nechápou*

Když se na jez postaví medvědice Grazer, je konec legrace. I kdyby tam stála sama, už by nebylo dost místa. Jenže má s sebou dvě dvouleté dcery, kterým se “medvíďata” říká jen proto, aby se jejich maminka neurazila. Tehdy nastává přetlak.
Grazer má respekt. Těžce vybojovaný a neustále znovu ustanovovaný.
Její puberťačky respekt nemají. Buď se nudí, nebo nadávají ostatním medvědům ve frontě na rybaření. Zavrčení sem, zacvakání zubů tam, drzé postrkování se po okraji.
Někdy mezi sebe pustí svou sestřenici, tajně, za zády soustředící se mámy. 
Hrají si spolu po medvědovsku. Vrčení, strkání. Dokud někdo neupadne dolů do vln.

Grant vystřelil. Medvědice se ohnala po uspávací šipce, nedosáhla na ni, instinktivně vyrazila kupředu. Roční medvídě ji po pár metrech předběhlo, když zavrávorala a sesunula se na kamenitou pláž.
Konečně!
Sherri a Grant přestřihli ocelové lanko, zařezané hluboko do medvědího krku. Lidská past odněkud zpoza hranic parku, která by ji nakonec zabila. Zející ránu prolili desinfekcí.
Medvídě je nervózně pozorovalo.
“Jak že jí říkáte?” zeptal se Grant.
“Divot.” Sherri ji najednou nemohla vidět očima bioložky. Soucitně pohladila huňatý bok, jemnou letní srst. Až se medvědice vzbudí, uvědomí si, že jí pomohli?
Jen ať chvilku spí. Jinak by to hlazení neprošlo.