Pohádky

“No ne, podívejte se, ten je roztomilý!” Postarší žena se sklonila nad dítětem, které připomínalo spíše pařez než lidské stvoření. “A kdepak máš rodiče?”
“Sněd jsem mámu, sněd jsem tátu, tebe taky sním!” prohlásilo.
“A přítulný!” pokračovala žena, jakmile se jí dítě zakouslo do ruky. Zubatá tlama se roztáhla do stvůrné velikosti a v mžiku ruka zmizela po loket, potom po rameno.
Kolemjdoucí muž zhrozeně vykřikl a přiskočil ženě na pomoc. Tloukl dítě holí po hřbetu, ale to ničeho nedbalo. S hrozivým křoupáním do sebe dále soukalo stařenku.
Ta se obořila na kolemjdoucího: “Jen ho nechte, je přece ve vývinu!”

Když na zámku konečně do kolébky položili děvčátko, radovala se celá země. Oslava narození byla ovšem přerušena ošklivými slovy.
“Až bude princezně patnáct let, píchne se do prstu a zemře!”
V den svých patnáctých narozenin princezna bloumala zámkem, až ke svému překvapení došla do neznámé chodby. Zvědavě kráčela až ke dveřím na jejím konci. S vrznutím se otevřely. Stará žena zvedla pohled od předených nitek a usmála se na ni.
“Chceš si vyzkoušet kolovrátek?” zeptala se úlisně.
“Nesnaž se babo,” odpověděla princezna, “u nás v rodině věříme na prevenci!” A ukázala jí své dlaně s deseti jizvami po amputaci prstů.

Seděl mamince u nohou, zatímco točila kolovrátkem.
"Dívej se pozorně, chlapče můj. Jak mé prsty tančí, jak čarují."
"Dokáže to dělat každý, maminko?"
"Kdepak, synku můj. My to máme v krvi. Jednou za čas se vždycky narodí děťátko, které umí čarovat s přízí a my se musíme starat. Kolik neštěstí a pláče, když zůstane své staré rodině. Lidé jsou hamižní a hloupí, nerozumí tajemstvím kolovrátku. A my to musíme napravovat."

Tajemství kolovrátku nerozuměli ani vojáci, kteří matku odvedli za únos do šatlavy. Předení zůstalo osamocené, zlato bez lesku a magie.
Lidé zapomínají rychle, ale víly ne. Rumplcimprcampr si bude pamatovat.

Drobné stehy pečlivě vykreslují cestičku do pevné látky.
„Panáčku, ty bys mohl vyšívat!“ neskrývá obdiv hospodská.
Krejčí se ušklíbne. Ukousne nit, vezme do ruky nůžtičky a začistí nitky.
„Po tom neprahnu,“ zavrtí hlavou. Kývnutím přivítá nabídnuté pivo.
Vůně chmelu rozvazuje pevně utažené mašle na jazyku.
„Netušíte, kde já šil!“ stará hrdost nadme hruď.
„Pro koho?“ vyzvídají.
„Spíš co za to! Šatlavu, pověst i živnost v trapu – čím vyšší panstvo, tím menší vděk!“ hořce polkne.

Dokázal nemožné. Vytvořil mistrovské dílo.
Koho by napadlo, že v té zpropadené zemi tu látku doopravdy neuvidí vůbec nikdo – a za módního experta budou brát nedochůdče?!

Obtloustlý chlapík se na lavici zavrtěl. "Tak co dneska?"
"Nepotěším tě," zabručel kuchař, ale v práci neustával. "Zase slavičí jazýčky."
"Zase?"
"Slunce jasné si holt poručilo."
Než ale stihl tlouštík začít litanii, dveře se rozlétly a dovnitř vtrhl sloužící:
"Murate! Rychle sem, máš tu práci."
"Co? Vždyť tady kuchař ještě ani nemá doloupaný pomeranče na marinádu!"
"Tohle je speciální případ! Nevím, co to je, ale princezna Zubejda to chce sníst, tak to prubni."
Ochutnavač Murat přimhouřil oči na kus žvance, který mu sloužící strčil před nos, šťouchl do něj prstem a nakonec pokrčil rameny.
"No co, aspoň je to změna."

V téhle vesnici jsou přátelštější než v předchozí. Vybaví mládence jídlem a vodou.
Toho napadne, že by si mohl drze říct o pivo.
„A teď jeď,“ řeknou mu. Mají zbraně. Mladík poslechne.
Pobídne koníka. Co chvíli se ohlíží přes rameno. Je poslední ze své vsi. Poslední jednotka, kterou si železný vlkodlak potřebuje systematicky odškrtnout ze seznamu, než bude moct pokračovat v zabíjení, tentokrát se stoprocentní efektivitou.
Ta pohádka už se rozkřikla, proto ho všude odhánějí. A on vede vlkodlaka zemí.
Někdy si říká, že by na tu zrůdu mohl prostě počkat. Konec, zvonec.
Ale nemůže nechat věrného koníka na holičkách.

Vincenc zrovna pilně šůroval chodbu, když zaslechl povědomé kroky. Rychle zahodil hadr, vyškrabal se na nohy a poklonil se až k zemi.
"Dobré ráno, vaše císařské veličenstv --Ó! Bože na nebesích!"

O něco později seděl Vincenc v kuchyni a ještě pořád vypadal traumatizovaně.
"Co to do něj ksakru vjelo? Producírovat se venku jen tak... tak!"
"No, to víš," přistrčil mu kuchtík soucitně talíř koláčů. "Prý si nechal udělat oblečení, co ho vidí jen chytrý lidi."
"Podívej, Jošku, já jsem možná idiot, ale nevím, proč by mě za to měl císař trestat tím, že se budu muset dívat na jeho famfulína!"

„Co tady vyvádíš? Už na tebe mají všichni spadeno,“ vyjekla služebná, když přistihla lišku směřující ke kuchyni.
„Nevím, o čem mluvíš. Jsem tu poprvé,“ namítla liška.
„Kdo rozkousal princi Vojanovi popruhy u vozu? Kdo tamtomu předtím nakladl do kočáru pukavce? Kdo všechny děsil jako duch, který zpíval příšerné odrhovačky.“
„Pravda, trochu málo na jednu lišku,“ uznala liška. „Musím dostát slavným předkům.“
„Spíš zadkům. S takovou ti ho prošpikují šípy. Budeš jako ten přerostlý ježek v kabinetu kuriozit.
„Dikobraz? Poslyš, co na mě ještě hodíš?“
Střevíc. Služebná jako děvče z dědiny upřednostňovala obuv konzistence dřeváku.
Liška Ryška trhla osobní běžecký rekord.