Pohádky

„Obžalovaná, doznáváte se k zadržování nezletilého v místě vašeho bydliště, domku postaveného z… cože?!“
„Ctihodnej soude! Vědí voni, jak těžký je pro ubohou stařenu nalákat haranta do chalupy z brokolice? Jenže felčar poudal, že na sladký se nesmím ani podívat!“
„Trápila jste to děcko hladem!“
„Tlustý bylo! Tučný mám taky zakázený, achichouvej.“
„Dával jste mu pít krev!“
„Vhrdloulže! To byla šťáva z červený řepy, prej pěkně pročišťuje.“
„Vězení vás nemine!“
„A je pravda?“ natěšila se stará, „že kriminálnická strava je bohatá na sacharidy a nezdravý tuky?“
„Ne!“ odsekl soudce. „Vězni se stravují podle nejmodernějších výživových trendů.“
Plakala, když ji odváděli.

Kebuláčci žili pod kameny a vycházeli ven, když byli zvědaví, co se okolo děje. Byli malí a skoro průhlední, ale záleželo, kdo se na ně díval. Dospělí si jich skoro nevšimli a děti si s nimi často povídaly.
Uměli ledacos najít, když jste se k nim chovali mile, třeba ztracené klíče, brýle, peněženku nebo ten otřesný porcelánový set od pratety, který se jako by do země propadl, zrovna když měla přijet na návštěvu.
Ale taky uměli věci šikovně schovávat. Když jste ty klíče, brýle, peněženku nebo porcelán nemohli najít, mohli jste si být jistí, že jste kebuláčky něčím dozajista naštvali.

„Patříme už do starýho železa,“ pronesl smutně ježidědek. „Naší chalupě se teď děti vyhýbají jako čert kříži. Proč by sem taky chodili, když perník se u nás peče, ale nevaří. Jen si vzpomeň, babi, kdy nám naposled někdo loupal chalupu.“

„No to už je dávno,“ zavzpomínala ježibaba. „A to už jsme ty děti ani nezavírali, jenom jsme je nechali, ať nám olámou barák, a ještě dostaly vejslužku. Ale co teď, babo, teda vlastně dědku, raď.“

„No, jeden nápad bych měl,“ odpověděl tázaný. „Založíme tu pěstírnu konopí. A její vůni zamaskujeme tak, že kolem zasadíme něco ještě více aromatického. Třeba kopr.“

V zemi krále Miroslava opět stoupl index spokojenosti obyvatelstva, letos již potřetí. Měření je prováděno vždy jednou za čtvrtletí pomocí dotazníkového šetření. Král vyzval občany svého dominia, aby toto zlepšení přijali s nadšením a zpěvem.
Naše redakce se však táže: jsou výsledky výzkumu vskutku pravdivé? Náš tajný zdroj V. nám zpřístupnil dokumentaci. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že většina odpovědí se nese v duchu věty „Nemůžeme si stěžovat.“
Z toho usuzujeme, že celý index spokojenosti je zmanipulovaný ukazatel, jehož účelem je přimět obyvatelstvo k poslušnosti, vlastenectví a pilnější práci.
Šiřte tyto informace dále, a jste-li s námi, nezpívejte!

„Opravdu bych ani v nejmenším nechtěl snižovat Vaši expertizu, ale doba se mění. Frontální výuka má jistě stále svoje místo mezi pedagogickými přístupy, vím, máte s dětmi mnohaleté zkušenosti, ale možná by nebylo od věci zkusit si něco nového. Zážitková pedagogika, to je budoucnost, víte, děti si zapamatují jen zlomek toho, co slyší.“
Nezmohla se na slovo.
„Děti, jsou, bohužel, stále nemotornější. Nevěřila byste, kolik dětí ještě na druhém stupni základní školy neumí tak banální věc, jako je kotrmelec. Je zapotřebí jít příkladem a místo vysvětlování věci předvést.“
Pokrčila rameny a nasedla na lopatu. Než se nadála, byla v peci.

U okýnka se ozvalo zacvakání.
Princ zvedl hlavu a zjistil, že to zacvakaly drápy. Už tak chabé měsíční paprsky zastřela silueta liščí hlavy.
„Tady jsi!“ vyhrkli oba.
Ovšem liška to podala klidněji.
„Kde bych asi byl?“ řekl princ a zachřestil pro větší důraz řetězy, kterými sice nebyl spoutaný, ale když už tam tak visely… „Chytli mě, když jsem zkoušel nasadit Zlatohřívákovi uzdu.“
„Něco mi říká, že ne tu obyčejnou, jak jsem ti doporučovala,“ prohodila liška.
„Ne, zlatou,“ uznal princ. „Ty se mi divíš? Všichni vědí, že si z princů jenom děláš… šprýmy.“
Chvíli bylo ticho.
„Chceš říct, že jsem slavná?“

Letěl jsem nad stromy. Nechápal jsem, proč mě v hotelu varovali, ať do této oblasti ani nepáchnu. Přistál jsem na půvabné mýtince. Koberec jsem zanechal slunit na balvanu a lehl si do trávy.

Pohodička.

Náhlý stín nade mnou.
Kde se vzal, uprostřed mýtiny byl smrček, mladý, útlý. Hleděl na mě. Doslova, na kmenu se objevila zvídavá pubertální tvář.
„Jsem Dan,“ představil se. „Moc návštěv tu nemíváme.“

Nechápal jsem.

„To létátko bych tam nenechával,“ doporučil mi dobrácky. Dokonce mrkl!
Ohlédl jsem se. Viděl jsem jen, jak se balvan postavil na maličkých nožičkách a rychlostí blesku, i s mým kobercem, cupitá pryč.

Kde bolo, tam bolo, za siedmimi horami, za siedmimi dolami, bola ôsma hora. Tam stál jeden smrek. Nebolo mu páru. Vysoký, štíhly, radosť bolo naň pozerať.
Ale stál sám, osamotený. Ostatné stromy akoby sa mu vyhýbali. A keď zadul vietor, v jeho šumení bolo počuť plač. Pocestných, čo nechali sa ním zlákať, už nikdy nikto nevidel.
Niektorí hovoria, že ten strom bol raz mladým dievčaťom, čo tu čakalo na milenca, a nikdy sa nedočkalo. Že všetkých mládencov prekliala, i seba za to, že im verila.
Keď žmurkne, z konárov padá voňavé ihličie. A po jej lícach steká slza zo živice.

Děti o tom vydržely žvanit týden. Když je okřikla, zmlkly, ale tu touhu v očích viděla pořád. Vysvětlování a rozumné argumenty nezabíraly.
Takže to nakonec nevyhnutelně vzdala a vyrazila shánět. Vzhledem k rodinnému prostředí bylo třeba lehce upravit parametry, ale doufala, že pochopí alespoň tohle.
Zhluboka se nadechla a vklouzla do doupěte.
Děti se kolem ní seskupily, ocásky způsobně stočené kolem tlapek.
“Milé děti,” začala, “Vím, že u Budulínků měli mrkací panenku, ale vám jsem pořídila něco ještě lepšího!”
Postrčila k nim krabici a liščata ji zvědavě otevřela. Uvnitř ležel malý smrček. Když ho společně zvedla, tak na ně mrk.

Drak Mrak: Dejte mi princeznu, nebo… (usilovně vzpomíná) nebo… ji sním!
Král: Tím chcete, pane draku, naznačit, že pokud vám moji… ehm, princeznu dáme dobrovolně, že ji nesníte? Ona sice ráda zkouší nové věci, ale zrovna tohle by si myslím ráda odpustila.
Princezna (králi): Nejsem tvoje princezna, jsem tvoje dcera!
Královna (tiše): Tím bych si nebyla tak jistá, zlatíčko.
Král: Tím, že ji nesní? No samozřejmě, že si tím nejsi jistá, jak bys taky mohla, když nejsi drak? Pan Mrak to určitě ví, proto se taky ptám jeho, že je to tak?

Princezna (královně): Cože? On není můj otec? Mami!
Královna pokrčí rameny a omluvně se usměje.

Drak Mrak: No, teda abych byl upřímnej, pane králi, já si taky nejsem stoprocentně jistej.
Král: Cože? Jste drak! To snad musíte vědět, tohleto, ne?
Drak Mrak: No ono je to poprvé, co si jdu pro princeznu, já s tím ještě nemám moc zkušeností. (šeptá) Neporadil byste mi, jak na to?
Král: Jak to mám vědět?! Jsem snad já drak?
Drak Mrak: To nejste. Ale víte, technicky vzato je to podobný… Královna byla taky dřív princezna a vy jste ji získal, takže je teď vaše.

Královna: Tím bych si nebyla tak jistá…
Princezna (královně): Ale mami, to když nejsem jeho dcera, tak asi nejsem princezna, ne?
Královna přikývne.

Princezna (drakovi, omluvně): Pane draku, mně je to moc líto, ale vyšly najevo nějaké nové skutečnosti a já bohužel nejsem čistokrevná princezna. Takže se po ní asi musíte porozhlídnout někde jinde.
Drak Mrak (zklamaně): Tak to je škoda, no. Co se dá dělat. (odchází) Tak se mějte.

Princezna (obejme královnu): On mě nesežral! Děkuju, maminko.
Královna (šeptem): Není zač. Ale tatínek podrobnosti znát nemusí, co myslíš?

Král (nechápavě): No to je mi vychování, takhle odejít uprostřed rozhovoru… Co si o sobě myslí? Stráže, chyťte ho!

Čert měl s bábou jedno pole,
ona chytře určí role.
Že rozumem selským vládne,
smíchy koncem roku mládne.
Čert přistoupit nelení,
na "královské dělení".
Bába klasy podle plánu,
ďábel mlátí prázdnou slámu.
Napřesrok chce horní půli,
ona mu to činí k vůli.
Bába kopce brambor získá
a čert na suchou nať píská.
Vrch i spodek? Prosím, čerte,
já si nechám jenom střed,
zasadili kukuřici,
do třetice na lep sed.
Pro účely dětské knížky autor příběh zkrátil,
pohádkový čert se naštval a do pekla vrátil.
Skutečnost je ale jiná, bábu poslal k čertu
a na poli zasel řepku z peněz Agrofertu.

Přespolní mládenci zpívají na svatého Jána u hranice. Vousatý zrzek přeskočí plameny a z očí mu srší jiskry.

Bledý zbojník s očima jako led a rudolící s blankytně modrýma očima si prý troufli až dolů na Hanou. Sedláčkovi od Lipníka zbyly jen oči pro pláč. Nikdo neví, jaké barvy.

Šedovousý žebrák obchází po Vsetíně, vypráví příběhy a poslouchá, co kdo říká. Jakýsi májový přelétavec prý ukradl srdce mladé kněžně. „Ve skutečnosti to byl náhrdelník,“ zamručí stařeček a nastavuje ledovou ruku, léto neléto. Rodina toho, kdo ho podaruje, přežije i nejtužší zimu.

Stejně jako děti toho, do koho se zakoukal Únor.

Princezna si žila v pohádce. Když přišla na království krize, bylo nevyhnutelné, že se objevili dva nápadníci - princ a Honza.
Podle pravidel žánru měl být princ okouzlující, ale idiot, který uteče až půjde do tuhého. Honza měl být obyčejný chasník, který nabourá zarezlé zvyky upadajícího království.
Princi ustupovala brada a zadrhával v řeči. Zato Honza měl zářivý úsměv a výstavní svaly.
Jenže princ dokázal princeznu rozesmát. A Honza měl značně nepokrokové názory na využití ženy v domácnosti. Navíc mu smrdělo z úst.
Pravidla žánru si žádají své, ale když si princezna srovnala možnosti, měla jasno. Pravidlům je potřeba se vzepřít.

„To mám vyhlásit rozhlasem Uteklo nám takové zvířátko, velké jen jako náklaďák, na ocasu má jedovatý trn, neberte si ho domů, protože miluje lidi až nezdravě?“

Hádali jsme se, jak varovat obyvatelstvo, ale vtom jsme ji konečně zahlédli.
Jenže.
Než jsme ji našli, sežrala:
- náměstka v tatrovce
- fízla
- dělnického kádra
- svátečního myslivce pif paf bum
- svazáka, co místo sázení stromků žvaní
- babku udavačku.

Když jsme ji konečně chytili, koukla krhavým okem, odříhla, vyplivla boty, pozvracela se. Takovou nálož aktivních blbů nesnese ani žaludek mantichory.
Bylo nám jí vlastně líto, tak jsme otevřeli prostup a přes její protesty ji šoupli domů.