Utajený

Představení nakonec dopadlo docela úspěšně, především samozřejmě díky oslňujícímu ztvárnění hlavní role. Dojaté venkovské obecenstvo, které se s něčím takovým setkalo jen málokdy, bylo ochotné zapomenout na náhlý výpadek mimo plánovanou pauzu.
A tak i členové souboru viníkovi odpustili. Každý může někdy selhat, to věděli sami až moc dobře. Jenomže na výkonu některých pracovníků všechno stojí a padá, a někdo si prostě nemůže dovolit unést se nekontrolovatelnými city.
Odpustit však neznamená zapomenout a nehoda se rychle stala oblíbenou historkou souboru. Jak také jinak. Vždyť kdo by si byl kdy pomyslel, že jednou uvidí otrlého nápovědu Standu Křečka dojatého k slzám?

Nejspíš za to mohli jeho rodiče. Jak jinak vysvětlit, že byl tak úchylně citlivý, že ho každé hlasitěji pronesené slovo uvádělo v úzkost. Vůbec ho nechápali. Ale horší než zraňující slova byli šťastní lidé, ta slepá sluníčka, která si to štrádovala světem a byla tak tupě šťastná, vypravovala historky o všech těch úžasných místech, kde byli, a skvělých lidech, co potkali, a šťastně se zasnívala, když se rozpomínala na svá dětská léta. Nepocítili jeho hlad. Hlad po šťastné minulosti, kterou neměl.
Tak si ji prostě vezmu, řekl si jednou a upsal temné magii svou tvář. A černá kápě mu přirostla.

V tôni na dne jazera ležali zamatové gule veľké ako päste. Jemne sa prevaľovali pri každom pohybe vĺn zmietaných vetrom. Občas narážali do zvetraných lávových pilierov, ktoré vytŕčali z jazera ako pochmúrne pomníky. Keď na dno preniklo spomedzi hustých mrakov pár lúčov slnka, gule zažiarili sýtozelenou farbou.
Na nepokojnej hladine jazera sa odrážal rozvlnený obraz nehostinného kraja. Šedé krátery, vzdialené hory so zvyškami snehu, sírne výpary stúpajúce z čiernej pôdy. A skupinka turistov v pestrofarebných vetrovkách.
„Toto je jazero Mývatn,“ hovorila sprievodkyňa. „Vzniklo pri lineárnej erupcii pred 2300 rokmi. Na dne rastú riasové gule, ale je veľmi vzácne ich vidieť.“

Byl tak blízko. Stačilo trochu natáhnout ruku a mohl se, jak už dlouho toužil, dotknout té nadpozemsky krásné tváře, pročesat zlatavé vlasy, ochutnat měkkoučké plné rty. Mohl udělat cokoli - mladší muž se vyjádřil jasně. Mohl si s ním dělat, co chtěl. Hlavou mu běžely všechny ty myšlenky, kterých měl poslední dobou plnou hlavu a nad kterými se nezřídka začervenal. Měl tolik možností, že ho to paralyzovalo. Nevěděl, jak začít, bál se, že jakmile se pohne, roztříští se tenhle kouzelný okamžik na tisíc kousků a všechno se rozplyne.
Tu se nad ním mladík konečně smiloval a spojil jejich rty v polibku.

“Potřeboval bych trochu odpočinku, víš? Zajet si na dovolenou…”
Cizinec na druhé straně stolu kývl, že rozumí.
Hagrid do sebe kopl zbytek máslového ležáku a pokračoval: “Ty bys to mohl vzít za mě, co říkáš?”

***

“Hagrid odjel na dovolenou!” přihnala se Hermiona. “To jsem zvědavá, koho Brumbál sehnal náhradou, a co se budeme učit?”
“Pojď, Péči o kouzelné tvory máme první hodinu,” pobídl ji Harry.
Náhradní profesor je čekal u Hagridova domku. Bílé vlasy měl po ramena a oblečen byl v koženici pobité cvoky.
“Dnes půjdeme do Zakázaného lesa,” zavrčel. “Tak si rozeberte pomůcky.”
Na udusanou zem přistál svazek mečů.

Marion vnadná, ještě ne vdaná,
ňader jak broskvoně plod,
ujíždí, ni v nepokradeš panna,
přivlastnit cizí do pekel schod!

V motelu mešká, chtějíc smýt špínu
prostou jen vodou! Proč, ach,
nepřizná sobě sama svou vinu?
V koupelně kdosi překročí práh.

Proboha, cos to, matko žárlící,
provedla? Tolik krve! Zas!
Myje a drhne. Mladík, na líci
ruměnec. Další únik zhas.

Detektiv padá střemhlav pod nožem,
najat, by našel Marion.
V jezeru spí. Kmen - ryby, dno - lože!
Skončí tam brzičko i on.

Kdo vinen, Bože? Matka, či syn?
Do hlavy vnikla. Vládkyně
posmrtná. Zaživa věčný stín
prohřešků jeho. Soudkyně.

Zavilá vina vinna.

„Co ty tu, co banda?“
„Ale, škoda mluvit.“
„Jsou tuhý?!“
„Ale ne, to jsem ukecal, jenže jednou jsem to s tím kecáním přepísk.“
„Jak to?“
„No, jsem byl naštvanej a uřek jsem se a von mi to pak vyčet, že jako, jak to vo něm mluvim, tak jsme se trochu chytli a pak von povídá, tak kdo je tady autor pravdy, a já mu řek, že Jára Cimrman taky vynalez dynamit a bylo mu to houby platný, protože bez patentu ani prase nehrabe, no a von mě nechal trčet tady.“
„Tos přehnal, Mojše.“
„Já vim, jsem neměl vytahovat to prase.“

"Aby uspěli, museli naše hrdinové projít magickým lesem."
Čtveřice dětí v kostýmech se objevila na pódiu.
"Strach neznali, když byl jejich kamarád v nebezpečí."
Hrdinové předstírali, že vyrazili do lesa. Skupinka dětí vpravo od pódia zašuměla jako listí. Pár dětí prasklo větvičky a jedna holčička zahoukala jako sova.
"Hrdinové postupovali odvážně vpřed, ale cítili, jak se v pozadí shromažďují temné síly-"
Petr vyjekl do mikrofonu, když mu Marek za oponou zmáčknul zadek.
"Ty máš taky silný pozadí," zašeptal a uculil se, když se ho Petr pokusil nakopnout.
"A co dál?" nakouklo jedno z dětí za oponu. Ale vypravěč tam chyběl.

,,Nikdo to nebere."
,,Třeba to ještě nerozbalili."
,,Ale co když to rozbalí?"
,,Nedá se nic dělat, my tam jedeme. A vy to zatím zkoušejte."

Zanechali ho mezi polovybalenými krabicemi a nábytkem. S povzdechem vytočil číslo a přiložil sluchátko k uchu. Nic. Ticho. Měl ho stále před očima. Zvesela zpívajícího u klavíru i ležícího na otomanu. Pobledlá, prázdná schránka, bez známky života. A přitom s ním ještě ráno mluvil... V hlavě mu zněl jeho hlas, pějící operu, zatímco se marně snažil dovolat. Nic. Taky prázdná schránka...

....................

,,Pane Knotek! My na vás úplně zapomněli."
,,Udělejte se mnou něco. Já ho pořád slyším!"

Stojí s hlavou skloněnou před vrbami stařenami, vlasy máčí v soutoku u Vikingských Luk; v zemi svatého Patrika.
„Od věků po věky schraňujeme svěřené, nešťastná dcero, my, němé hrobky mlčenlivější mrtvých zpovědníků!“
„Do hanby haneb uvrhlas nás!“
„Každý smrtelný hřích, pomýlená, láme svět a bortí nebesa! Zví-li někdo, vesmír pohoršen, horším: již nikdo nikdy neodváží se zašeptat své tajemství.“
Když, chce se bránit, vyslyšené více komické než tragické! Smích se mi rozlil do celého těla, do poslední větvičky. A když přišel basista ze země, kde co domorodec, to muzikant…
„Bylo-li svědků tvého pádu?“
„Červíček bezpečný nýmand, ale poblíž nějaký novinář…“

Nebylo to zrovna příjemné, vlastně už teď skoro litovala. Ale vyhlídka na nějakého švarného ženicha a bohatství byla příliš lákavá.
Když to zvládla tamta, tak proč by ne ona?
Kdepak. Ta je zvyklá na ledacos, stejně jí nic jiného nezbývalo. Ale ona sama je jemná, choulostivá, docela jako křídla motýlí, jak to někde slyšela povídat. A tohle dlouho nevydrží.
Zachumlala se ještě víc do kožíšku, ale zima byla příliš vlezlá.
A najednou, zničehonic, před ní stanul vysoký muž s plnovousem v dlouhém kabátě a usmíval se. No sláva!
„Je ti teplo, děvče?“
Čekala ledacos, ale tohle ne. „Zbláznil ses, dědku?!“

Musíš být hodná holčička, aby tě měli všichni rádi, říkali jí.
Musíš být způsobná, abys mohla do vhodné společnosti, říkali jí.
Musíš se vždycky za každých okolností usmívat a být sladká, aby ses dobře vdala, říkali jí.
Hodná holčička nikdy nekřičela.
Hodná holčička se nikdy nesmála příliš nahlas, jen se zdvořile chichotala.
Hodná holčička nosila lokýnky a v nich velkou mašli.
Hodná holčička přesto neměla žádnou známost na studiích.
Hodná holčička nedostávala pozvánky na společenské akce.
Hodná holčička nenašla ženicha ani mezi kolegy na ministerstvu. Nebyla oblíbená, spíš se jí báli.
A tak se Dolores Umbridgeová provdala za svou práci.

Vážená autorko, vážený autore,

reaguji na možnou pozici hlavní postavy Vašeho příběhu. Vím, že se domníváte, že již hlavní postavu máte, ale nemáte mě. Má kvalifikace je nesporná: Jsem nezávislá žena, která pro záchranu světa nemá na lásku čas, ovšem navážu srdceryvný vztah s libovolnou postavou, zejména pak s těmi, které nejeví o vztahy zájem a nikdy je ani nenapadlo se s jinou postavou zaplést - než potkají mě.
Povšimněte si mého oslnivého vzhledu, na kterém si samozřejmě nijak nezakládám, ale zdůraznit ho musíme. Jsem sympatická, skromná asociální introvertka, kterou automaticky všichni rádi poslouchají a následují.

Chcete mě!

Vaše

Mary Sue

Nemám talent, potřebné vzdělání, ani zkušenosti z oboru. V životě jsem ničeho nedosáhl; můj životopis je jednou velkou přehlídkou bezvýznamnosti. Nemohu slovy ani obsáhnout, v čem všem jsem selhal, selhávám totiž ve všem. Je mi jasné, že Vám už z písemného projevu připadám krajně nesympatický.
Jsem si však vědom toho, že na ničem z toho nezáleží, když se to podíváme z perspektivy celého vesmíru. Vím také, že život není fér. Zázraky se sice nedějí, ale lidé dělají chyby. Tato skutečnost mi dodala odvahu Vám napsat.
Mohlo by se totiž stát, že byste nějakým nedopatřením přidělil roli robota Marvina právě mně.

Hele, jako dobrý, no, ale všeho moc škodí.
Nestěžoval bych si. Bujaré mládí, kdy jsem úcty požíval a bázeň vzbuzoval. Zděšeně přede mnou prchali a obvykle zbytečně. Dostatek libé krmě, krásná příroda vůkol. Jo, za mého mládí, to bývala tráva zelenější… Odsloužil jsem si svoje a tak jsem ani neprotestoval, když mi za obydlí byl určen ten hrad a nejpohodlnější komnata v něm. Konečně čas odpočinku.
Po dlouhé době byl jsem povolán zase do služby, naštěstí krátké. Teď budu mít už snad klid.
Cože? Zase mě volá? Ne, nechci, povídám, tohle vážně nedopadne dobře!
I bazilišek má přece nějaká práva!