Utajený

a.d. VI Kalendas Octobres, LIV ante Christum natum

Druhá výprava do Británie dopadla úspěšně. Podařilo se mi obvyklým způsobem rozbít křehkou alianci místních barbarů. Dokonce jsem je přinutil platit poplatky. Na zimu se ovšem raději vrátím do Galie.

Idibus Novembribus, LIV ante Christum natum

Usadili jsme se v Lutécii. Klidné místo, uprostřed bezpečně ovládnuté a podrobené Galie. Myslím, že nás čeká mírná zima.

pridie Nonas Decembres, LIV ante Christum natum

Taková nehoráznost! Dozvěděl jsem se, že nedaleko odsud se nachází galská vesnice, která odmítá poslušnost Římu. Inu, uvidíme, jak dlouho jim ta drzost vydrží. Jedna centurie bude určitě stačit.

„Tak přátelé, budu mluvit zkrátka a na plnou hubu, jak se tak říká u nás v Ditrišce. Letošek byl vyloženě mizerný. Jestli to takhle půjde dál, můžeme se rovnou spojit s trojkou a - dámy prominou - jedničkou.“ V sále to začalo nesouhlasně bzučet.
„Prosím, že přeháním? Tak promiňte, ale za celý rok tu máme co? No? Tak já vám to teda řeknu. Jednu uvědomělou farnici od Ignáce, pak jedno zmatené hlášení o nějaké lidové báchorce a jednu psychedelickou alegorii. To je vše! No a dnes konec šmitec a na rok máme utrum! Tak takhle příště ne, nebo to můžem rovnou zabalit!“

Jo, tady jsem doma. Nic moc, ale co zbývá chlapovi, kterýmu se zčistajasna všechno zhroutí. Říkali, že je konec, myslel jsem, že kecají. Nejsem žádnej sralbotka, abych převlíkal kabát. Jednou jsem naší věci přísahal věrnost, a to platí pořád.
Takže jsem žil tady, ve tmě, zimě, vlhku, jenom v noci jsem chodil loupit. Až jednou jsem se asi neprobudil. Ale straším tu dál.
Kdovíproč mi sem lezou ti vandráci. Někdy na ně mám i náladu, trochu si pohrát. Tady jsem pověsil kus kolejnice. Stačí zaťukat a přijdu. Vždycky je někdo tak blbej, že to udělá. A bajonet mám ostrej pořád.

Slova drhnou a škobrtají, neponoří se pod hladinu všednosti. Naslouchá – srdce tlukoucí radostí přeskakuje v běh úzkosti, nerozumí náhlé změně: Mluví cize, ztěžka, trhaně, kde jindy jeho slova hladila, hrubě škrábou.
Místo růží jí myslí prokvétají trny, snad je to jí... snad tak blízko setkání ztratily ornamenty vyznání upřímnost.
Hlas vyslyší její pochybnosti – sametově se prohloubí a znovu jeho inkoustem zní noční tma blízká z dopisů.
Zavře oči a nechá se jím unášet, odežene něžný dotek podvědomí, hlas znějící ze vzpomínek. Na letmý okamžik srdce odkrývá pravdu, ale závoj snu rychle opřede její hrany – a Roxana políbí svou vytouženou lež.

Na lov je nejlepší chodit v noci. Pod rouškou tmy se totiž dá najít ta nejlepší kořist. Stačí si ji vyčíhnout a pak se opatrně přiblížit. Někdy může šelma zaútočit ihned. Jindy se vyplatí vyčkat. A někdy kořist sama přijde k šelmě, jako třeba dnes.
Byl mladý. Možná až moc. Ale zakázané ovoce přece chutná nejlépe.
K šelmě domů šla kořist dobrovolně. Oblečení se zbavili rychle a chuť rtů toho druhého je zcela pohltila. Ta blonďatá lasička se přímo vybízela k ochutnání. Stačilo se jen zakousnout.
A když se druhý den probudili, Brian ještě nevěděl, že to Justin ulovil jeho.

Drobné stehy pečlivě vykreslují cestičku do pevné látky.
„Panáčku, ty bys mohl vyšívat!“ neskrývá obdiv hospodská.
Krejčí se ušklíbne. Ukousne nit, vezme do ruky nůžtičky a začistí nitky.
„Po tom neprahnu,“ zavrtí hlavou. Kývnutím přivítá nabídnuté pivo.
Vůně chmelu rozvazuje pevně utažené mašle na jazyku.
„Netušíte, kde já šil!“ stará hrdost nadme hruď.
„Pro koho?“ vyzvídají.
„Spíš co za to! Šatlavu, pověst i živnost v trapu – čím vyšší panstvo, tím menší vděk!“ hořce polkne.

Dokázal nemožné. Vytvořil mistrovské dílo.
Koho by napadlo, že v té zpropadené zemi tu látku doopravdy neuvidí vůbec nikdo – a za módního experta budou brát nedochůdče?!

Vypni tu blbost a pojď na zahradu, řekl Pažout, ale Horáček odpověděl, to není blbost, je to vtipný, romantický, pojď koukat taky, venku je kosa a cedí, jenže Pažout odsekl, padá zahradnickej deštíček a ty jsi šelma podšitá, práce se štítící, a Horáček řekl, liška, ne šelma, a Pažout zavrčel, já ti řeknu, jaká jsi šelma, lenochod jsi, jenže Horáček opáčil, že lenochod vůbec není šelma, načež venku začalo lít jako z konve, Pažout se uraženě zavřel do ložnice, ale když přišel Horáček, už se usmíval, notebook na břiše, a řekl, Horáčku, šlohneme Šebestový sluchátko a pořídíme si pirátskou loď!

Rána.
Ticho.

V peřince z popela se něco docela zlehka pohne. Rozvířené šedé šupinky odkrývají první váhavé pohyby.
Pod popelem se zatřpytí korálkové oko. Omámeně zamžourá na svět.
Ozve se nespokojené pšíknutí.
Protažení hlavičky rámuje korunka z prachu a popela.
Rázně se otřepe. Hrdě (a vrávoravě) se postaví. Majestátnost obrazu naruší další pšíknutí.
Je zpátky.
Důrazné protažení. Bystré oči se rychle rozhlédnou.
Tlapky začnou energicky hrabat v popelu. Za chvíli spokojeně sevřou zlatý knoflík.
Hrabák se šťastně usadí v popelu ze spáleného saka.

„Musel jsem to spálit kvůli tomu jedu,“ povzdechne si Mlok.
Vyčítavý pohled.
„Ano. Příště ti ho odstřihnu.“

Zářivý úsměv.
Mrknutí.
Jemným pohybem zdůraznit svoje ramena.
Nechat si vlasy spadat do čela tím způsobem, který u romantických duší vyvolává reflex projet jimi prsty a u pragmatických duší potřebu zjistit, jak to, že pořád vypadají takhle.

Časem se původní ješitná hra změnila v obranný mechanismus. Pečlivě si (mělo to samozřejmě své příjemné stránky) budoval jistou pověst, aby bylo na první pohled zřejmé, co je jeho hlavní motivací.
Ve skutečnosti letmá sblížení chvilkově plnila hluché ticho.
Vyhledávat něco jiného si zakazoval. Nedá se říct, že úspěšně.

Věčnost je osamělé místo. I když jste Jack Harkness a málokdo vám dokáže odolat.