Utajený

Dívenka vyběhla schody a začala po pokojíčku sbírat nejmilejší věci, aby je co nejrychleji nacpala do kufru. Pak se oblékla do oblečení, které považovala za nejvhodnější oděv na pořádné dobrodružství. Pantofle s králíčkem nahradil pár žlutých holinek.
Připravena si sedla na práh a čekala. A čekala. A čekala. Několik nocí. Několik týdnů. A nakonec několik let.
Každou noc o samotě plakala a nechápala, co provedla špatně. Skončila na práškách a terapii. Litry alkoholu zabraly a pomohly zapomenout.
Když se o deset let později objevil, hodila po své utkvělé představě holinkou.
Doktorovi trvalo značný čas, než si získal důvěru Amálie Pond.

A nyní se podívejme na tuto - eh, nádheru. Je jisté, že dotyčnému nechybí odvaha! Jeho dřevorubecký zevnějšek odpovídá poslední módě ve styku "lumberjack", snad je jen trochu humpolácký a - nestyďme se říci, až příliš autentický.

Žluté boty s modrým kloboukem ve stylu vintage by za jistých okolností mohly ladit, doporučujeme zabývat se barevnou typologií a colourblockingem.

Peří je v této sezóně rozhodně out, stejně jako kožešiny.

Nedostatek šperků podtrhuje jistou ordinérnost. Doporučujeme alespoň jeden prsten.

Hodnocení čtenářů: excentrický, záhadný muž, kterého by ženy rády oblékaly!

Hodnocení redakce: upachtěný pokus o naturální look, potenciál nižší, zásah barbera je nezbytný.

Tři hvězdičky.

„Cože, už?“ podivil se: „ověřte mi to,“ houkl na podřízeného, který obratem vyrazil.
Poškrábav se na bradě, hleděl na muže, který stál bez hnutí a opatrně se mu vyhýbal pohledem. Chtěl být nekonfliktní, ale nepůsobil servilně. Vlastně se mu docela líbil.
Divná věc, po vší té nekonečné, otravné habaďůře to vzalo takhle rychlý konec. Snad se lid aspoň trochu pobavil a nebudou mít hned potřebu nahánět mi někoho dalšího.
Přestal si čekajícího všímat. Slunce se blížilo k západu.
„Je mrtev, Domine.“
Budiž…
„Vydejte mu jeho tělo, ať si ho pohřbí!“
A dnes ať už mi vlezou všichni Židé na záda.

35:03:06

Myslím, že vítězství je již na dosah. Celá poslední léta jsem pro to žil. Plná zkouška zbraní proběhla velmi dobře. Musím přiznat, že to byl pro mě trochu i šok. Jsem zvyklý na ledacos, ale taková síla, taková moc...
Stanice má ovšem i své nevýhody, ale myslím, že se přece jen dočkáme. Zbývá přece jen několik hodin, abychom se ocitli v pozici výhodné pro palbu a jsem si stoprocentně jistý, že po druhé už to pro mě takový šok nebude. Navíc budu na můstku sám, bez nevítaných hostů... ah, už mě volají.
Zbytek dnešního záznamu doplním později.

17. září
Připadám si trochu zvláštně, když tohle píšu. Ani nemůžu uvěřit, že zase udržím pero v ruce. Každý pohyb je pro mě neskutečně nový. Houpání paluby ve srovnání se střemhlavým letem najednou sotva cítím. Teprve teď jsem si uvědomil, jak jsou lidské končetiny fantasticky flexibilní, odpoledne jsem jen tak vyšplhal do lanoví, prostě protože jsem mohl… Kdybych věděl, že je šplhání tak zábavné, nesměju se sousedovic klukům, co slezli každý strom v okolí. Taky teď zase vidím lidem do očí. A mám dojem, že se na mě nedívají vůbec zle.
Vlastně jsem chtěl jenom napsat, že už nejsem drak.

Přišel o řeč. Jeho dikce, melodie hlasu, jeho hloubka, všechno bylo pryč.
Přišel o zrak. Jeho oči, vše pronikající pohled, to strhující pozvání, všechno bylo pryč.
Přišel o duši. Jeho gesta, výrazy, postoj i veškerá sálající životní energie, ta přemíra života, co se rozlévala na všechny kolem, všechno bylo pryč. Teď to bylo jen tělo a za chvíli ani to ne…
Kde jsi, můj synu? ptala se jeho pozůstatků, které nemohly dát odpověď. Kde jsi? odráželo se jí v hlavě jako ozvěna. Čekám tu na tebe.
Tváře měla vyprahlé, ale věděla, že Otec sám plakal za celý svět.
Ježíši, synu…

a.d. VI Kalendas Octobres, LIV ante Christum natum

Druhá výprava do Británie dopadla úspěšně. Podařilo se mi obvyklým způsobem rozbít křehkou alianci místních barbarů. Dokonce jsem je přinutil platit poplatky. Na zimu se ovšem raději vrátím do Galie.

Idibus Novembribus, LIV ante Christum natum

Usadili jsme se v Lutécii. Klidné místo, uprostřed bezpečně ovládnuté a podrobené Galie. Myslím, že nás čeká mírná zima.

pridie Nonas Decembres, LIV ante Christum natum

Taková nehoráznost! Dozvěděl jsem se, že nedaleko odsud se nachází galská vesnice, která odmítá poslušnost Římu. Inu, uvidíme, jak dlouho jim ta drzost vydrží. Jedna centurie bude určitě stačit.

Rozhodně si nemyslel, že by ho jeho rodina neměla nade vše ráda. Měli však určitá očekávání, a ne vždy je dokázali podat tak, aby je v dětství pochopil, místo toho, aby se kvůli nim trápil. Nakonec se ale naučili milovat se bezpodmínečně, nehledě na chyby a prohřešky druhé strany.

Přesto si vzpomínal na palčivý pocit, že nebude dost dobrý. Pro babičku, pro památku rodičů, pro jméno rodiny. Dlouho hledal, jak se stát dobrým nejen pro ně, ale i pro sebe.

S první polo uvadlou květinou, která mu pookřála pod rukama, se ale rozkvetl i Neville sám. Tehdy objevil svoje kouzlo.

Trvalo to dlouho. Krajina zůstávala šedá, holá a bez života, po kamenitých pláních se proháněl krutý ledový vítr, skalními průrvami zněla jen jeho ozvěna. Tisíce let tu nezazněl ani křik ptáka. Zdánlivě k tomu nebyl důvod, původní události dávno ustoupily mýtům a legendám.
Ale půda si pamatovala.
Všechny, kdo pálili a stavěli, aby mohli zabíjet.
Všechny, kdo mučili a byli mučeni.
Všechno to zlo, které prostoupilo kdysi mírumilovná horská údolí, proměnilo jezera v síru a prosáklo hluboko do základů hor.
Trvalo to dlouho, než si i sem život našel cestu zpět.
Než přímo před Mordorskou branou vykvetla první drobná simbelmynë.

"Teď tady byl, sebral se, a šel pryč."
"Blbost. Jak by se tu vzal?"
"Normálně přistál na kraji rybníka. Divže neupad' do vody."
"Sám jsi asi někam upad'. Kecáš."
"Nekecám. Otočim se a vidim, jak si rovná brejle a pucuje sako."
"Jak vypadal?"
"Trochu jako učitel, měl ukazovátko. Ptám se ho, jak se sem dostal, a on povidá, retardis. Jako kdyby určoval živočišný druhy."
"Nech toho."
"A pak se ptám, co hledá, a on jen řekl, že to je daleký."
"Kolikrát ti to mám ještě říkat! Žádnej učenej z nebe nespadnul!"
---
Doktor si za stromem povzdychl a vyrazil hledat Daleky.

Na tenhle džob mě najali soukromě. Přetížená spravedlnost klepety jen straší, nikoho pořádně nezmáčkne. Od tohohle odvracej zrak. Jistě. Pomohli ho stvořit – i jeho lady.
Pochmurnou atmosféru místa činu podkreslují těžký kapky deště. Nebe pláče nad společností, která dělá ze zločinců hrdiny.
Ohledávám místo činu. Všechno vede k tomu, co jsem tušil: Já a moje nemesis na sebe nepřestáváme narážet.
Dokonale vyloupenej trezor.
Je to docela úsměvný: Zdiskreditoval mě, jak to šlo – aby mi nikdo nevěřil. Všichni zpochybňovali moji práci. Teď vyšetřuju tu jeho prácičku. Kvalitní – aby se někdo dostal přes tohle zabezpečení, musel by zvládat přímo... práce všeho druhu.

Promnul si ztuhlý zátylek. Hromádka lejster, která už prošel, mu činila radost, jen dokud nepohlédl na hromádku lejster, která projít měl.
Další a další stížnosti, které bylo čím dál těžší ignorovat. Nemohl se zbavit pocitu, že někteří lidé prostě neustále potřebují vytvářet problémy tam, kde nejsou. Čím vyšší post, tím víc lidí vás z něj chce shodit – jakýmikoli prostředky. Znechuceně si odfrkl.
Otevřel další obálku. Konečně něco povzbudivého: Krásně strukturovaná zpráva o plánovaných změnách ve vzdělávacím programu. Kornelius Popletal letmo přelétl očima text a se spokojeným úsměvem ho podepsal.
Je úžasné, jak Dolores na těch dětech záleží. Určitě ji zbožňují.

Hrách. Vlevo. Hrách. Vlevo. Hrách. Vlevo. Kukuřice. Vpravo. Hrách. Vlevo. Kukuřice. Vpravo. Kukuřice. Vpravo. Hrách. Vlevo. Kukuřice. Vpravo. Kukuřice. Vpravo. Kukuřice. Vpravo. Kukuřice. Vpravo. Hrách. Vlevo. Hrách. Vlevo. Kukuřice. Vpravo. Hrách. Vlevo. Hrách. Vlevo. Kukuřice. Vpravo.

Třídit, nezobat! Dobře, občas zobnout, ale jen trošku.

Kukuřice. Vpravo. Kukuřice. Vpravo. Hrách. Vlevo. Hrách. Vlevo. Hrách. Vlevo. Kukuřice. Vpravo. Kukuřice. Vpravo. Kukuřice. Vpravo. Hrách. Vlevo. Hrách. Vlevo. Hrách. Vlevo. Hrách. Vlevo. Kukuřice. Vpravo. Hrách. Vlevo. Kukuřice. Vpravo. Kukuřice. Vpravo. Kukuřice. Vpravo. Hrách. Vlevo. Hrách. Vlevo. Hrách. Vlevo. Kukuřice. Vpravo. Kukuřice. Vpravo. Hrách. Vlevo. Hrách. Vlevo.

Půlnoc. Kde ta zatracená holka tak dlouho vězí?

Již dlouho churavíš. Tvá mysl je zamlžená. Většinu času si neuvědomuješ, kde se nacházíš. Kamenné stěny, závěsy mrtvolného pachu, těžké dveře, vyvrácené z pantů. Při pohledu z okna - zkroucené stromy, černá hladina.

Každé ráno se probouzíš v měkké posteli a přeješ si, aby další den nikdy nepřišel.

A pak jednou -

Tma.

Vteřiny odtikávají hlasitě, jak kostelní zvon. Mění se v minuty, hodiny... dny.

Poslední síly ubývají. Jazyk se lepí na patro, žaludek se zkroutil do vysušeného hnízda.

Nehty ulámané, krvácející, třísky se zabodávají do pavučinovitě bílé kůže.

A proč... proč nepřestat bojovat?

"Uložili jsme ji do hrobky živou"! vzkřikne věčnost.

Našel jsem je pod dubem. Předsedu, Jeana a dva podivné nosaté chlápky v montérkách. První měl červenou a druhý žlutou mikinu. Všichni společně se dívali do rozsáhlé koruny stromu.
"Chtěli jsme s Jeanem opravit tu uvolněnou kliku od vchodovýcb dveří," vysvětlil mi předseda. "Objevili se tihle dva... plantážníci a hned, že nám určitě pomůžou, že mají s opravami spoustu zkušeností. Nedali si říct." Věnoval oběma pohled, který měl obvykle vyhrazený pro fanoušky Bratrstva kočičí pracky.
"Klika je teď na několik kusů, dveře budeme muset raději vyměnit a červík - nechápu, jak se to povedlo - jim dokonce obloukem odletěl až tam nahoru."