Moje články

Už je večer. Nervózně přemítám, na co jsem ještě zapomněla.
Pojištění - mám. Dárky pro rodinu - mám. Letenku? Tu mám taky.
Kufr si musím sbalit s předstihem. Napsala jsem si dokonce i seznam, co si musím vzít s sebou.
Poslední týdny před odletem trávím vyřizováním všeho potřebného a také se loučím s přáteli.
Pořád nemůžu uvěřit tomu, že skutečně odjíždím. Je to trochu šílené, jen tak odcestovat do cizí země a bydlet s lidmi které neznám.
Ale jsem dobrodružná duše, a tak se nedá nic dělat.
Kufr je sbalen a vyrážím na letiště.
"Pac a pusu, republiko. Uvidíme se za rok."

"Kdo kdy slyšel o omeletě bez hub?" zeptala se houba a nechápavě zakroutila kloboučkem.
Tonda se ale jen zasmál. "Vás jíst nebudu."
Ještě nějakou dobu trvalo, než se jim podařilo ho přemluvit. Mezitím už dorazila i Veronika.
Proti omeletě protestovala jen chvíli. I voda z močálu jim najednou připadala jako nejchutnější víno.
Pak přišel na řadu odpočinek. Oba byli vyčerpaní a písnička, kterou houby zpívaly, působila jako ukolébavka.
Už si ani nevzpomněli na to, co jim víla kladla na srdce.
Položili se do měkké trávy a slastně zavřeli oči.
A pak přišla noční můra. Ze které se už neměli probudit.

Podle slunce odhadoval, že už je pozdní odpoledne. Večer byl však stále ještě v nedohlednu. A horko, které ho sužovalo, neustávalo.
Velblouda neměl a kůň mu pošel žízní už předchozího dne.
Původně měl cestovat krátce. Jen z jedné oázy do druhé.
Chtěl být u toho, až jeho žena začne rodit.
Někde ale musel ztratit směr. Teď už věděl, že neměl odmítat doprovod.
Měch na vodu měl prázdný a vyčerpáním už jen lezl po čtyřech.
„Studna!“ vykřikl by, kdyby neměl takové sucho v ústech. Z posledních sil se vyškrábal na nohy a rozeběhl se.
Netušil, že je to pouze fata morgána.

„Přísahej mi, že mne poslechneš,“ trochu se usmál a políbil svého společníka na rty. „Tobě jedinému mohu tento úkol svěřit.“
„Ale to nemohu,“ slzy mu už stékaly po tvářích.
„Musíš,“ odpověděl Ježíš, aniž by cokoli dalšího dodával. Věděl, že mu porozumí.

***

"Zrádce!" křičeli na něj, a kdyby s nimi nebyl Ježíš, který jim v tom zabránil, ztloukli by ho. Možná dokonce zabili.
Nedivil se.
Věděl, že se nemůže hájit. Neuvěřili by mu.
A i kdyby, slíbil, že všechny nechá věřit, že je vinen.
On totiž musel být. On byl.
Vzal si provaz a odešel. S touhle pravdou nemohl dál žít.

Když za mnou přišel poprvé, nechtěla jsem s ním odejít. Nikdy jsem ani neslyšela o tom, že existuje.
Proč bych s ním teď měla chtít bydlet?
Sestry mi domlouvaly. Vysvětlovaly mi, že jsme jedna rodina. Že bych ho měla víc poznat, než ho začnu soudit.
Nesouhlasila jsem, ale nikdo se mě neptal.
A tak jsem odcestovala na Briar, žít se svým strýčkem.
Jenže on nehledal neteř. On hledal sekretářku.
Někoho, kdo se postará o jeho knihy.
Všechny ty stránky plné perverzáren.
A kdo mu z nich po večerech bude předčítat.
Jemu i několika dalším mužům.
Jako nějaká zatracená cvičená opice.

Zapadl do první hospody kterou našel a objednal si pivo.
Tak ubohé místo si nedokázal představit ani v nočních můrách.
Dnešní noc na tom však nezáleželo.
"Já vás přivedu na jiný myšlenky, milostpane," přisedla si k němu nějaká zrzka. Nebyla hezká a zapáchala.
Přesto po chvíli přikývl.
Zatáhla ho jen na zadní dvorek. Rozepnula mu poklopec a vyhrnula si sukni.
Měl dostatek peněz na to, aby pronajal pokoj, ale neudělal to.
Když skončili, zaplatil jí tři šilinky o které si řekla. Něco za ním volala, ale neohlédl se.
Neudělal se. Nezapomněl. Nemohl ho mít.
A kostelní zvony zrovna odbíjely půlnoc.

Marek jen hluboce vydechl, když to uviděl.
Na zemi, na postelích i přímo ve spacácích, se to jen hemžilo škvory. Byli všude. A bylo jich spousta.
S neochotou začal ze stanu vytahovat vše, co mohl. Holky mezitím vysypaly obsah svých tašek na trávník. Každý kus oblečení pak prohlížely a vyklepávaly.
Byla to nekonečná práce.

***

"A ani na to nic neřekl! Blbec," ulevil si Marek.
Nakonec se ukázalo, že holky z vedlejšího stanu (který už patřil k Honzovu oddílu) se navoněly nějakým sladkým parfémem a ten přivábil tu havěť do obou sousedních stanů.
"Bych jim všechny ty voňavky zakázal!" zamumlal naštvaně.

„Požehnejte mi, otče, neboť jsem zhřešil,“ zašeptal kajícně chlapec a vzhlédl k zamřížovanému okénku. Jeho modré oči se na okamžik setkaly s těmi druhými.
Usmál se na ně a ony se usmály také.

***

„Požehnejte mi, otče, neboť jsem zhřešil,“ řekl chlapec.
Vyzpovídal se pak ze všech svých hříchů. A když mu mladý kněz udělil rozhřešení, modlili se společně až do chvíle, než začala odbíjet půlnoc.
Společně se poté přesunuli do kostela. Oblékli se a připravili na svoji poslední mši.
Zbožně spolu poklekli před oltářem.
Nakonec kněz podal chlapci hostii a pili spolu Kristovu krev.

Než spočinuli v posledním láskyplném polibku.

Toho večera Finn znovu utekl, aby se mohl dívat na hvězdy. Byly jiné, než jaké si pamatoval ze snů v Inkarceronu.
Jenže to byl svět sám pro sebe. Krutý, nelítostný, zlý. On jediný věřil, že existuje něco venku. Že do Inkarceronu nepatří.
Nakonec se však jen z jednoho vězení přesunul do druhého.
Tady se musel naučit, jak vládnout říši. Musel dodržovat protokol. Tančit jak královna píská.
Ale zároveň věděl, že to nedokáže. Ne bez Keira.
Claudia ho využila ke svým sobeckým účelům. A on ji nechal.
Teď bylo na čase, aby za to převzal zodpovědnost. A bojoval za správnou věc.

Byl jeden z deštivých letních dní a děti se nudily. Pro některé z nich vedoucí připravili program přímo na ubikacích. Ostatní seděly v jídelně a hrály hry nebo něco vyráběly.
"Baf!" ozvalo se za Petrem a ten nadskočil leknutím.
Byl to však jenom první oddíl. S nehezkými maskami, které si děti celé dopoledne vyráběly.
Se smíchem se rozeběhly zpět ke svému vedoucímu.
"Baf!" ozvalo se znovu z opačné strany. Tentokrát se Petr nelekl.
"Co zas?" otočil se naštvaně.
Jeho nálada se však rázem změnila. Stál tam Marek. Usmíval se na něj.
A Petr, i když nechtěl, se musel usmát taky.

"Dělej, zab to!" křičí na mě Joey, zatímco zběsile mačká tlačítka na svém ovladači.
Snažím se ho napodobit, ale je jasné, že má s touhle hrou mnohem víc zkušeností, než já.
"Fuj, to je hnusný," zhodnotím příšeru, která se na nás vyřítí na konci levelu.
"To je boss!" upozorní mě Joey, jako kdybych to sama nevěděla. Nekomentuju to.
"Má to obrovský zuby," pokračuju. "Takový žlutý." Přemýšlím, jakého hlodavce mi to připomíná.
"Je to boss," zopakuje Joey a já jen protočím oči.
"A je to celý fialový," dodám. "Se zeleným čírem."
Ale to už se ozve vítězný výkřik.
"Je po něm!"

Oceán se koupal v letním slunci. Štěpka se opírala o zábradlí a nechávala vítr, ať jí cuchá vlasy. Konečně se cítila šťastná.
Ale pak to přišlo. Černé mraky zakryly modré nebe. Zničeho nic.
Polekala se, když uslyšela hrom.
Moře se brzy rozbouřilo a začalo pršet. Chtěla se schovat. Utíkala.
Než se však stihla dostat do podpalubí, loď samotná se jí rozplynula pod nohama. Všechno zmizelo. Jen ta bouřka zůstala.
Pak otevřela oči. Byla ve svém pokoji.
Zřetelně slyšela hlasy. Hádku. Tříštilo se nádobí. A nejspíš padaly i rány.
Schoulila se ustrašeně do klubíčka.
Doufala, že tuhle bouřku přečká v bezpečí.

"Metr, jehly..." kontroluju, jestli mi něco nechybí. Chybí. Nůžky.
Začnu se střihem. Jako správný odborník se rozhodnu, že si ho narýsuju sama.
Po dvou hodinách to vyčerpaně vzdávám a sahám po mamčině Burdě.
Koukám kriticky na rozstříhaný papír a snažím se ho trochu upravit.
Ještě další dva pokusy skončí v koši.
Nastříhám látku a všechny kousky pečlivě sestehuju. Zkusím si to.
A znovu to sundám.
Rozpářu švy a sešiju to znovu. A znovu. A ještě jednou.

Zničeně sedím mezi kusy látky, které nepřipomínají nic. Chce se mi brečet.
"No, alespoň jsem to nastříhala," rezignuju konečně.
"Došiju tu blbou sukni zítra."

Už když byl malý, miloval auta a taky fotbal. Jako každý správný kluk. Lezl s kamarády po stromech a kalhoty měl prodřené na kolenou.
Jednou si takhle dokonce roztrhl novou sukni.
To ještě nevěděl, že kluci sukně nenosí.
A pak přišla škola. První školní den. Maminka mu na něj přichystala krásné nové šatičky.
V tu dobu už to věděl.
Pohádali se. Nechápala, co se mu nelíbí.
Neoblékl si je.
Avšak teprve s dospíváním přišlo skutečné peklo. Narostla mu prsa a dostal první měsíčky.
Ale ani tehdy neuměl ostatním vysvětlit, že uvnitř něj se skrývá Patrik. A že se nejmenuje Anežka.

Jmenuji se Maud Lilly.
Narodila jsem se v blázinci. A svoji matku jsem zabila při porodu.
V jedenácti se mě ujal strýček. A držel mě v Briaru jako ve vězení.
Poté přišel on. Přemlouval mě, abych s ním utekla. A já hloupá kývla.
Pak jsem se zamilovala. Ale ne do něj.
Jenže svoboda pro mě byla cennější než láska. Vzala jsem si ho. A jí jsem zničila život.
Z jednoho vězení jsem se však ocitla v druhém, kde jsem čekala na své osmnáctiny. Aby mě mohli okrást.
A abych zjistila, že celý můj dosavadní život, byl jen jedna velká lež.

S nechutí jsem se vymanil z Lestatova polibku a zvedl se z postele. Zavolal na mě, ale nenaléhal. Dnešní noc si domů znovu přivedl děvky. Nepotřeboval mě.
Stále ještě nahý, jsem se postavil k oknu. Nebe bylo černé, poseté miliardou hvězd. Hvězd, které mi přestávaly stačit.
Dřív jsem se plně spokojil s šedivou oblohou v Lestatových očích, které jsem ve chvílích pobláznění považoval za jasně modré. Jindy, za bouřlivě fialkové.
Z ložnice jsem zřetelně uslyšel slastný výdech, když z dívky bezbolestně vyprchal život. Tu noc jsem po letech poprvé skutečně zatoužil po tom, aby mne tehdy také takto ušetřil utrpení.

Jeho hlas se odrážel od kamenných stěn, když si zpíval. Ruce kmitaly a nohy jim přizvukovaly do rytmu. Velké dřevěné kolo se otáčelo. Stejně jako vřeteno s cívkou. Občasný záblesk zlata působil v tom temném sklepě, vystlaném slámou, přímo nepatřičně.
Něco zamumlal, když znovu přišla, ale příst nepřestal.
„Zvedni se,“ přikázala mu a zámek od klece se sám odemkl. Ostří dýky se zablesklo ve světle, které přicházelo zvenčí. Na okamžik o něj zavadil pohledem, než poslušně vstal.
Byl zpět, ale nebyl sám sebou. Byl zpět, ale byly tu ty hlasy v jeho hlavě.
Byl zpět, ale šílenější, než kdy předtím.

Procházíte úzkým tunelem, zatímco nad hlavou vám září hvězdy. Jsou jich miliony.
A pak je konec. Závan čerstvého vzduchu vám napoví, že jste znovu venku. První, co vidíte, jsou hodiny. Vám spíše připomínají menší orloj. Nepohybují se v nich však pouze postavičky. Celá jejich struktura se pomalu mění.
Vydáte se dál. Zastavíte se až před obří vatrou. Oheň je bílý a horký a částečně osvětluje stany, které se najednou zhmotnily kolem vás. Černá. Bílá. Tisíce odstínů šedé. Jakoby se ze světa ztratily všechny ostatní barvy. Ale není na tom nic smutného. Právě naopak.
Projdete s okouzlením kolem živých soch, které vypadají tak přesvědčivě, až uvažujete, jestli snad nejsou skutečně z kamene. Postupně navštívíte stan akrobatů, krotitelů, i iluzionistky. Necháte si vyložit karty od věštkyně a po námaze v Labyrintu, si oddechnete v Ledové zahradě. Koupíte si něco sladkého a rozhodnete se navštívit poslední stan, než se před úsvitem vydáte domů.
Bloudíte. Hledáte. Nenacházíte. Až nakonec…
Vchod, který vás zaujme, působí na první pohled jen jako trhlina ve stanu. Nebýt cedule, která nad ním visí, nejspíš byste mu nevěnovali větší pozornost. Váháte jen chvíli, než se rozhodnete vstoupit. Vnitřek stanu je tmavý. Osvětlený jen několika málo svítilnami, které vyzařují bělavé světlo. A přímo před vámi se tyčí vysoké zrcadlo.
Pomalu k němu přistoupíte. Pak přiložíte dlaň na jeho chladivý povrch.
Stan se rozzáří a na bílých stěnách se začne objevovat text, psaný černým inkoustem.
A vy čtete. Slova, na která jste nikdy ani nepomysleli, ale která s určitostí pocházela z vašeho nitra. Věty, které vás hřejí u srdce a duše díky nim tančí. Písmena malá i velká, se smyčkami, i bez nich, které vám způsobují menší nevolnost, ale zároveň vás povznáší do oblak.
Jsou to slova, která čekala. Slova, která potřebovala být napsána. Slova, která existují jen proto, abyste si je mohli přečíst.

Byl pozdní večer a Petr se líně procházel kolem ohniště. Vše se zdálo být klidné a pokojné. Ve vzduchu se však vznášelo vzrušené očekávání nadcházejícího rána.
První turnus byl za nimi a pro Petra znamenal čtrnáct nejšílenějších dní jeho života. I když věděl, že jako vedoucí nikam neodjíždí, přepadla ho zvláštní melancholická nálada.
Původně sem přijel kvůli praxi a přivýdělku. Získal toho však mnohem víc. Sám zatím nevěděl kolik přesně.
Nové přátelé? Lásku? Sám sebe?
Známé paže ho zezadu objaly kolem pasu a horké rty mu na krk vtiskly polibek. Usmál se.
Ať už to bylo jakkoliv, rozhodně toho nelitoval.