DMD Bonus č. 6 pro 29. 4. 2022. Téma: Sportovní drabble

Je třetí den zápasu, poslední možný, a hraje se doslova o život. Svět blízké budoucnosti je kruté místo.
Obhajoba utrpěla už čtyři penalty. Pátá znamená šibenici.
„Námitka!" volá prokurátor. „Svědkyně na mě dělá oči."
„Námitka," culí se obhájce. „Na to jsi měl myslet, než sis dal ušít tenhle oblek." Moc hezký oblek. Na moc hezkou posta... ehm.
„Tak dost," tluče soudce kladívkem. „Žádné flirtování v soudní síni."
Prokurátor vrhá zuřivé pohledy. Obhájci se na čele perlí pot.
Nadměrně ukecaná výpověď čítá přinejmenším deset stanovisek.
Jedno z nich je špatně.
Otevři inventář, vyber mezi třiceti položkami rozhodující důkaz...
Máš jeden pokus.

Tohle nadělení nevymyslel Vran, i když se tomu dá těžko uvěřit.
Každopádně se na něm nadšeně podílel.
Za sychravého podzimního dne (lehký déšť je ideální) se davy diváku a velká skupina účinkujících sejdou u jednoho z mnoha místních kopců. Je poněkud prudký a silně zatravněný. Diváci se rozestaví zdola nahoru tak, aby dobře viděli.
Nahoře na kopci se ke startu připraví soutěžící...
... a pak už místní sýrař vypustí své výrobky, velké a kulaté.
Následuje střemhlavý úprk, klouzání po mokré trávě, zakopávání jeden o druhého, zvláště talentovaní i sami o sebe a vůbec obecné veselí.
Kdo sýr chytí, nemusí ho sníst.

Zápasník v kleci si bere konzistenci a velikost ruličky od papírových ubrousků osobně a pouští se do útoku. Zuřivě popadne ruličku a začne s ní cloumat hlava nehlava. Rulička se ovšem brání svou délkou a obtížnou manipulovatelností. Osmák se pořádně zakousne a začne ji tahat přes celou klec. V cestě mu stojí několik překážek a už to vypadá, že se celý svalí z větve, ale nakonec se drápky udrží nahoře. Pustí ruličku a oběhne ji, aby se jí mohl zmocnit z druhé strany. Po několikaminutovém boji panička vidí, že osmák zvítězil. Rulička je na kusy a proměňuje se v pelech.

Jela v čele závodu. První před celým pelotonem. Udávala tempo. Byla v zóně, kladla jednu nohu před druhou jako stroj. Nadšené výkřiky publika vnímala jen jako šum na pozadí. Ještě je čekaly dvě zatáčky, pak rovinka, krátký kopec a sjezd do cíle. Poslední metry budou rozhodovat. Projela šikanu, na rovince nasadila sprint, aby udržela rychlost, kopec vyběhla jak laňka, když tu v poslední zatáčce se kolem ní mihl stín. Vypadla z tempa, na vteřinu zaváhala a najednou koukala na něčí záda. Zatnula zuby a zvýšila tempo. Poslední sprint rozhoduje. Dala do toho vše. Konec. Nadšený řev publika zpečetil její prvenství.

"Kdy už si domů někoho přivedeš?" zahájila máti zápas prudkou ofenzivou a dloubla loktem do otce, který ji podpořil neutrálním "hm", schovávaje se v záloze za novinami.
"Mám toho teď hodně. Práce, škola..." kontroloval jsem do začátku chabější obranou. Výhodou bylo, že jsem se moc nezapotil; bylo potřeba takticky rozložit síly na další kola.
"Já tady ale nebudu vděčně," smečovala vzápětí babička. "Chci si užít vnoučat!"
"Však to nemusí být ode mě," paríroval jsem, ale zrovna v babičce jsem cítil protivníka, na nějž bych nemusel stačit. Uchýlil jsem se tedy k odporné lsti.
"Myslím, že bráchova přítelkyně o dětech mluvila..."

Klap. Klap. Klap. Klap.
Přes záři reflektorů vidím jen diváky v první řadě. Polije mě horko. Z těch světel, ale taky proto, že na mě teď upírá pohled několik stovek diváků.
Písnička začíná hrát.
Pět. Šest. Sedm. Osm.
A pak už to jde rychle. Mé nohy se hýbají bez toho, abych nad kroky přemýšlela. Kovové plíšky, přišroubované k mým botám, klapou do rytmu hudby. Tuhle choreografii jsem odtancovala snad tisíckrát.
A pak mi podklouzne noha a kotníkem mi projede ostrá bolest. Jen silou vůle se udržím na nohou. Zadržím slzy. Velký úsměv. Nevzdám to. I když možná pak nedojdu domů.

Christopherovi přistál na hlavě polštář. Vymrštil se do celé své výšky a tasil. Peter už na něj čekal s kordem v ruce.
Christopher zaútočil na Petera se slovy: „Pane, zdá se, že vám něco upadlo!“
„Jste velmi všímavý, pane,“ kryl se Peter.
Soupeři se chvíli obcházeli, oťukávali a zkoušeli toho druhého a pak se do toho dali! Výpad střídal výpad, čepele cinkaly o sebe, úkrok a útok a finta a Christopherův kord vyletěl do vzduchu.
Peter vítězoslavně vykřikl a oba se rozesmáli.

„Lee, Cushing, přestaňte blbnout a mažte na plac!“
Nasadili vážnou tvář, rozprostřeli charisma na kilometr kolem a odkráčeli.

"Vážení přátelé, počasí se vydařilo a je bezva prašan!" halekal Berek do imaginárního mikrofonu.
"Přestaň blbnout a soustřeď se!" řekl Mossi.
Svah pod nimi byl plný překážek. Thon a Mimas se překonali.
Mossi přehlédl řadu soupeřů.
"Jdeme na to."
START!
Nejprve se kloni drželi v čele, Gwen za nimi jela nonšalantně a vypadalo to, že spíš než závodu si užívá krajiny Hothu.
A pak...
VŽUUUM!
Mezi vojskem Republiky proletěla vlající šmouha a vystřihla jim před nosem elegantní oblouček.
Sebeurputnější odrážení hůlkami nepomáhalo, kloni prohrávali.
"Není fér! Používat Sílu není féééééér!" ječel Berek.
Gwen na něj vyplázla jazyk a prolétla cílem.

Hbité nohy se na prašném podkladu jen míhaly, roky tréninku zajistily, že si závodnice v hnědozeleném téměř neokopala kotníky, zatímco se snažila povahu svého rychlého přesunu co nejvíce utajit a skrýt záhyby sukní. Lokty ladně zdvižené, dech jen přiměřeně zrychlený, koutkem oka zaznamenávala souběžný pohyb protivnic z nižší sociální vrstvy v zadní uličce. Jejich neférová výhoda spočívala v kratších sukních, stejně jako v odolných dřevácích a v nedostatku ohledů na společenské dekorum.
Zdálo se však, že Miss Pole bude u nosítek ctihodné Mrs Jamieson dříve, než děvečky u jejích zadních dveří.
"Má drahá, takové pozdvižení! Do Cranfordu má přijet cirkus!"

Trať před nimi je dlouhá. V tomto startovním poli nejde o čas, ani umístění, jde o to dorazit do cíle. Celá skupina běžců zůstává pohromadě, různé výkonnostní úrovně i věkové kategorie se podporují, drží spolu krok. Na dohled mají překážku - vodní kanál. Vědí, že v plavecké části společně tempo neudrží - na to nejsou trénování.
Ale voda ustupuje, sotva se jí dotkne vedoucí závodník. Běží se dál.
Na dohled se však objevuje peloton vozidel. Jejich rychlost viditelně likviduje náskok běžců každou minutou. Vysušená vodní překážka jim hraje do karet. Běžci nemají šanci...
Dokud se voda znovu nezavře, právě nad celým pelotonem!

Adrenalin stoupá, sportovec napíná každý sval, hlavně rychle. K mětě míří cílevědomě, nenechá se rozptýlit ani rozrušit všemožnými překážkami na cestě. Po čtyřech se pohybuje tak přirozeně, jako by byl psem nebo kočkou, ruka noha, ruka noha. Už je blízko cíli, stihne to včas, nestihne? Rychle oddechuje, už jen malý kousek, z pusy mu vylítne vzrušené zahaleknutí, "Ne!" slyší zpoza sebe, ale ne, on se nenechá vyrušit, ví kam, ano, áááá!

Dvouletý sportovec dosáhl cíle a už se kutálí dolů ze schodů, půda mizí, slzy, křik, pláč, bolest. Malý Jeník leží, brečí, už nikdy, už nikdy nebude závodit! Má pravdu.

Hospodin svá stvoření sleduje pozorně. Hra je dlouhá, ale Ona má času, kolik si může přát.

Figurky, všechny v Jejím obrazu a přece každá jiná, stojí na dvou hracích deskách, jedné dole, jedné nahoře, nebo někde mezi nimi – tam je sledování hry obzvláště obtížné.

Začne to těmi dvěma – odporujícím nepochybujícím a neodporujícím pochybujícím. Nejdřív figury na opačných stranách, teď propojené nepřekonatelným poutem a docela vedle herního pole.

A teď dva další, zcela opační, každý na vrcholu (a na dně) svého pole, přesto spoluhráči. Jedna figura vypadává, její druhá klesá mezi desky. Potácí se uprostřed, dusí se v cárech přetrženého pouta.

Nekonečné nebe nad hlavou, širé moře dole. Napínám křídla a vyrážím. Támhle nelétá tolik konkurentů. Trochu níž, ale ne moc – á, vidím rybu. Vrhám se po hlavě dolů, řítím se jako šíp, prorážím hladinu, dolů, a mám ji! Rovnou ji sním pod vodou, tady řádí lupiči.
Jenomže musím něco donést mláděti, a to bude teprve adrenalin. Další ryba, šup dolů! Mám. Rychle pryč. Výborně, chytil jsem proud, který mě dobře nese. Ajajaj, blíží se fregatka! Pomoc! Pod vodu potvora nejde, radši olupuje poctivé rybáře. Ale fantasticky plachtí a manévruje. Ne, vyhlédla si támhle bílého faetona, chudáka. Triumfálně letím do kolonie.

A start!
Popadnout loď. Dostat ji k vodě. Nenechat se převálcovat jinou posádkou. Háček drží loď, kormidelník nastupuje. Hlavně se nevykoupat! Odrazit pádlem od břehu. Zabrat. Za pádlem se tvoří víry. Jeden. Druhý. Třetí. Míříme k jezu. V dravém houfu do něj najíždí i dvě lodi naráz. Najít si mezeru. Vlny se víří kolem boků kánoe. Zalévají. Udržet balanc. Necvaknout se! Vodu vyléváme za jízdy. Jeden jez za námi. Čtyři nás ještě čekají. Houf chrtů mizí za ohybem řeky. Nejsme pro ně soupeři. Stupně vítězů nejsou cíl. Kánoe hladce klouže vpřed. Zůstáváme jen my a řeka. Na konci květnového dne.

Dnes musí vyhrát, pomyslel si Piet. Karoo Storm je připraven na startu a netrpělivě prohrabává nohama.

A už se odstartovalo. Piet nebyl spokojen s odpichem, ale nedalo se nic dělat. Ostatní soupeři dostali nepatrný náskok.

Karoo Storm to rychle napravil a předběhl posledního ze soupeřů. Piet popohání svého svěřence. Vždyť tolik námahy a času to stálo, mihlo se Pietovi v hlavě.

Mezitím nechal za sebou další tři soupeře a dotáhl se na prvního. Cheetah’s Feather měl navrch, ale zpomaloval v zatáčkách.

V poslední zatáčce toho Piet využil a už se řítil cílovou páskou. Vyhrál těsně – bylo to jen o zobák.