Alternativní realita (AU)

Mladého poručíka vyrušil zvuk bocmanovy píšťalky, ohlašující návštěvu. Nevybíravě dámu železným stiskem přinutil ustoupit do stínů podpalubí a zakryl jí rukou ústa.
Kapitán se kolem nich prosmýkla na palubu.
"Kapitáne Fletchere, nečekala jsem vás," pozdravila velitele fregaty Dragonfly.
"Musíte odpustit naši drzost, kapitáne. Příliš jsem toužila navštívit vaši Betsy," ujala se slova dáma, která kapitána doprovázela. "Probrání plánu mise byla výborná záminka."
Kapitán Doyleová v duchu zaskřípala zuby. Zásoby na Betsy byly omezené a bez předchozího varování bude její steward nucen improvizovat.
Vřele doufala, že to neskončí jako posledně u kombinace rumu a česneku, která by každého dovedla k slzám...

Kobra jim sdělila, že nastraží past, a pak už se celá banda zase rozběhla nahánět nepozorného měniče.

Ani ne deset metrů do lesa Kobra našla perfektní základ pro magický kruh - čtyři mladé smrčky. Obešla je, a do kůry každého vyryla jednu trpasličí runu.
První vypadala trochu jako slza.
Druhá runa připomínala námořnickou kotvu.
Třetímu symbolu Žabák se smíchem přezdíval 'flaška rumu'.
Čtvrtý kmen zdobilo cosi příbuzného otazníku.
Kobra cítila napnuté magické pole. Měnič se dostane dovnitř, ale ven bez pomoci jen stěží.

Blížil se k ní dusot několika párů utíkajících nohou.
Zaslechla Koljuščin vzrušený výskot: "Kobro, hlavně, ať to klapne!"

Lidský druh mě nikdy nepřestane překvapovat. Vždy přijde s něčím novým a nepochopitelným. V posledních letech jsou to osamělí běžci.
V různé denní doby na pláži pozoruji ty lidi v obtaženém oblečení a snažím se pochopit smysl jejich počínání. Kam běží? Utíkají před někým? Honí někoho? Závodí s někým?
Tyhle myšlenky mi bolestně víří v hlavě, ale nenašel jsem odvahu někoho z nich se zeptat. Možná by si mysleli, že jsem blázen. Konec konců si totéž myslím já o nich.
Až jsem dnes ráno prostě zahodil kabát a boty a rozběhl se po pláži.
Chvíli jsem se cítil doopravdy svobodný.

Nechtěla, aby někdo takhle ubližoval jejím kamarádům. Měla chuť viníka roztrhat, spálit, rozmetat. Snílka se snažila zklidnit rozzuřeného draka ve svém nitru. Brzy v nose místo síry cítila chladný noční vzduch.
Leknutím nadskočila, když se vedle ní ozval Žabákův hlas. "Hej, to bude dobrý. My to zvládnem," položil jí ruku na rameno.
Snílka se na něj nechtěla podívat. Byl zmlácený, měl náhrdelník, byl poražený. Jeho slovům ale dokázala věřit. Vždycky věřila v mnoho věcí. A Žabákova jemně sálající magie působila tak konejšivě--

Počkat. Žabákovi magii přece vzali.

Snílka zděšeně pohlédla vedle sebe.
'Žabák' jí navlékl náhrdelník a utekl do lesů.

Vystřelila z kajuty jak namydlený blesk. Takový debakl. Ale jak se to mohlo stát? Žádný muž jí ještě nikdy neodolal. Upravila si pocuchané lokny. Potupně se sápala po žebříku na palubu. Ani si nevšimla tmavého stínu, který se objevil v palubním průlezu.
„Kam ten spěch, děvenko?“
Ztuhla v půli kroku.
„Já...“
„Nevíte, jaké je nařízení kapitána?“ pozvedl obočí mladý poručík. „Žádné neoprávněné osoby na palubě. Žádné. Bocmane!“
Vzápětí se poručíkovi po boku objevil rozložitý námořník.
„A víte jaký je trest, za neoprávněné vniknutí na loď?“
Na prázdno polkla. Ve výrazu tváře toho mladíčka bylo cosi... zlověstného.
„Ne,“ hlesla.
„Přineste lano.“

Byla velice krásná, měla dlouhé rudé vlasy a smaragdově zelené oči.

„Nemohla by být třeba ostříhaná na kluka?“
„Ne, já chci, aby byla krásná!“
„Co je na krátkovlasých holkách ošklivého?“ řekl jsem a přeškrtl řádek.

Na svůj věk byla velmi moudrá.

„Kolik jí bylo?“
„Nevím, asi dvacet.“
„Ve dvaceti jsi všechno, jen ne moudrá,“ oponoval jsem a podtrhl větu.

Všichni ji měli rádi.

„Fakt všichni? Tomu se mi nechce věřit.“ Skepticky jsem ohrnul ret.
„Jsi hroznej. Normálně jsi tu postavu zabil!“ protestovala Marjorie.
„Četl to někdo kromě mě?“
Zavrtěla hlavou.
„No vidíš, tak to není vražda. Spíš taková literární interupce.“

"Už nám na to ľudia nechcú chodiť," posťažoval si producent.
"Tak sa na to vykašleme, Connery už mladší asi nebude," rozhodol majiteľ.
A ďalší film s Jamesom Bondom už nenatočili.

*

Stephanie Meyer si povzdychla.
Možno by som mohla napísať aj niečo lepšie. Predáva sa to síce dobre, ale tohto už bolo dosť.
A Bella konečne našla svoje večné odpočinutie.

*

Prehrabávala sa v starých veciach.
Našla husto popísané papiere. Hneď ako očami preletela prvých pár riadkov, začervenala sa a prestala čítať.
"No aspoň som niečo písala."
S mierne skriveným nostalgickým úsmevom papiere hodila do skartovača.
Zbohom, Tiria Xénia de la Zeriania.

V prvních dech jsem byl nasraný na otce za to, jak se ke mně zachoval. Byl jsem rozhodnutý mu ukázat, že se o sebe dokážu postarat sám.
Brzy jsem však zjistil, jaké neštěstí bylo mít bohatého tatínka, který se o mne staral. Do budoucna jsem měl převzít jeho firmu, protože jsem nejstarší. Teď jsem zjistil, že si nemám, co napsat do životopisu. Setkal jsem se z nezájmem firem o mou skvělou osobu. Výsměchem lidí na pohovorech. „A vy pro nás chcete pracovat proč?“ A do toho mi vůbec nepomáhal Fingon, který začal být po měsíci nevrlý. Být dospělý není snadné.

S odstupem času vidím, co byli mí bratři zač.
Maitimo se dlouho držel. Když přišel o ruku, něco se změnilo. Po Fingonově smrti zešílel docela. Byl jsem mu nablízku a pokorně snášel jeho výbuchy vzteku.
Tyelkormo už jako malý týral zvířata. Doma se o tom samozřejmě nemluvilo. Když nechal umrznout Diorovy děti, byl jsem nakonec rád, že v Doriathu chcípnul taky.
Carnistir byl jeho pravá ruka. Sadista a cholerik. Ani jeho smrt mě tenkrát nemrzela.
Curufinwë Atarinkë mlátil svou ženu. Dospělý syn ho proklel. Nedivil jsem se.
Dvojčata. Rozmazlení, arogantní, egoističtí zmrdi.
A přece mi všichni tak strašně moc chybí…

"Jen si dejte," ponoukala mě Susan ve své kuchyni.
Nabral jsem si další porci kari.
"Proč to děláte?" zeptal jsem se.
"Nemůžu nechat někoho bloudit na ulici."
Dojedl jsem, nebylo to nakonec tak špatné.
"Už si dopapal, Sevíku?" vypadlo z ní.
"Tak Sevíku. Nechutné."
Vstal jsem od stolu.
"Všiml jsem si, že máte pavouka. Možná byste tu svoji náklonnost mohla věnovat jemu, určitě ji bude opětovat víc než já."
Susan mě popadla za rukáv, ale vytrhl jsem se.
"Sbohem, v kurníku přespávat nebudu."

Zase jsem na ulici. V tomto podivném světe se všichni zbláznili. Co je horší, že do mne.

„Kde vlastně bydlíš?“ zeptala se Marjorie.
„Nikde,“ řekl jsem popravdě.
„To je divný,“ uvažovala. „Nevypadáš jako bezdomovec.“
Zasmál jsem se.
„Ne, vážně,“ pokračovala. „Máš čistý nehty a voní ti vlasy.“
Pokrčil jsem rameny. „Bydlím prostě tady na pobřeží.“
„Tak to jsem vlastně na návštěvě!“ zvolala nadšeně.
„V tom případě jsem mizerný hostitel. Nemám ti co nabídnout.“
Chvíli mlčela a hleděla na moře.
„Zazpívej mi něco.“
Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči.

A Caita carelya ammelda ar moiana.
Lanta i lómë, utúlielyë tiëo mettanna…

Píseň se pomalu nesla k Západu.
„To je dokonalý,“ zašeptala.
A dala mi pusu na tvář.

Každý má nějaké příbuzné, za které se stydí. Například o strýci Fingolfinovi se u nás nemluvilo. A když vyšel rozhovor s čestným politikem Finarfinem, dozvěděli jsme se, že máme dva strýce. Především o Fëanorovi nemluvil hezky. Táta říkal, že takovou ostudu nezažil. Na svého bratra málem zapomněl a on se teď ozval a označil jej za marnivého boháče, který ani halíř nepřispěje na charitu.
„Já bych ho chtěl vidět, jak by přispíval na charitu, kdyby měl sedm synů!“ řval nepříčetně Fëanor.
„On má taky děti,“ řekl jsem.
„Jo tu feministku a nějaký kluky, co nikým nechtějí být,“ odbyl mě otec.

Žabák naposledy přejel kartáčkem přes zuby. Vyplivl pěnu do umyvadla. Vypláchl si pusu. V zrcadle zřetelně zahlédl postavy na prahu umývárky. Sebral si věci, otočil se k odchodu. Postavy mu dále zastupovaly cestu. Žabák v nich rozeznal tři Pětilísťáky.
"S dovolením," zahučel.
Jeden z kluků pro něco sáhl do kapsy.
Sotva Žabák poznal náhrdelník v jeho dlani, instinktivně ustoupil.
"Mě nedostanete," zavrčel. Připravil se o svoji magii bojovat. Ruce sevřel v pěst.

Skončil s náhrdelníkem kolem krku a potlučený.
Pětilísťáci zmizeli, on se chvíli sbíral.
S námahou narovnal záda. Při odchodu se zahlédl v zrcadle. Zmalovali ho jak pastelky papír.

Podtrhnout linku. Přidat trochu růže na rty a zvýraznit stíny. Pastelově modrá jí půjde k šatům. Ještě poupravit živůtek, z drdolu propustit jeden rozverný pramen. Se zalíbením se prohlédne v zrcadle. Tenhle plán nemůže nevyjít. Ačkoliv o kapitánovi mezi přístavními děvčaty kolují různé klepy.

Dostat se na loď je ta snazší část. Stačí se jen usmát. Námořníci ji ochotně propašují. Proklouznout do kapitánovy kajuty je těžší. Ale ne nemožné. Se zájmem se rozhlíží. Čekala víc přepychu. Klika cvakne. Chvíle překvapení.
„Co tady, k čertu, děláte!?“
„Já...“ pokusí se o nevinně vilný úsměv. Zamrká.
Něco je špatně. Překvapení střídá... Odpor?
„Ven!“

Tři jeřabiny, dva listy, jedna větvička jeřábu.
Ingredience nechali v horké vodě louhovat do večera, pak odvar nalili do nádoby s džinem. Párkrát to podivným způsobem zakuckalo a pak byla láhev naprosto prázdná.
Zbavili nepřítele jedné zbraně. Nadšeně si plácli.

***

Rejsek, Snílka a Houba likvidovali džina. Houba cítila neobvyklý pocit zadostiučinění, asi proto, že zrovna u ní to mělo být naopak.

Koljuška s Tesaříkem se šli podívat do klubovny. Chtěla, aby ji naučil rozpoznat brouky, motýly a další hmyz z výstavky, a on vždy rád použil své znalosti o členovcích.

Byla skoro úplná tma.

Žabák si šel sám čistit zuby.