Moje články

Klubovnu hluboko v lesích jsme chtěli, abychom se vyhnuli návštěvníkům, kteří ji ve skutečnosti nehledají. Vesměs se nám to povedlo, zcela ne. Občas dorazí tací, kteří nehledají nás, nýbrž klid, mír a samotu.
Na loučku kousek pod naší začala jezdit skupinka z jedné nadace zaměřená na praktikování jógy. O naši společnost nestojí, tak je necháváme být. Mikeš nicméně nabyl názoru, že k dosažení správné míry zenu je nezbytná jeho asistence.
Vzali to sportovně. Někteří dokonce Mikeše zapojili.
Při zcela náhodné ranní procházce správným směrem lze tak vidět variaci na Pozdrav Slunci s kocourem balancujícím od ramen po zadnici cvičící osoby.

Mezi zeleninovou zahrádku a sad zasadil Jean několik rybízových keřů. Letos měly poprvé pořádnou úrodu. Záplava malých hroznů červených kuliček všech odstínů byla doslova pastva pro oči. I při ponechání části úrody na keřích pro ptactvo jsme natrhali několik škopků.
Pak nás přerušil příjezd pošťáka s trakařem dožadujícího se podpisů na doručenku. Skupina opeřenců na okolních stromech se nenamáhala tajit své úmysly, jen co se vzdálíme.
Abych jim zabránil přivlastnit si i naši část, přehodil jsem přes vrchovaté škopky deku. Zapomněl jsem, že se na ní celé dopoledne válel Mikeš.
Takže teď všichni sedíme kolem stolu a vybíráme kočičí chlupy.

Pro dlouhé zimní a jiné večery máme v klubovně pořádnou sbírku deskových, karetních a společenských her.
Máme klasiky jako Člověče, nezlob se, Dostihy a sázky, Z pohádky do pohádky nebo Monopoly.
Máme moderní hity jako Carcassonne nebo Osadníky z Katanu.
A spoustu dalších. Karak, Toulavé věže, Kreveťáky a Krabčáky, Kvedlaly z Kvedlinburku, Spící královny a mnohé další.
Drahoušek zbožňuje Pelíšek a Ostrov koček. Zpětně už chápu, co mi tím chtěla naznačit.

A pak tu máme jednu, kterou vymysleli v Záchranné stanici záporných postav v rámci terapeutického workshopu a pracovník nám ji věnoval za tři láhve ostružinovice.
Předseda ji odmítá hrát.

Vysoké, kožené, staromódně střižené, pod vysokou borovicí. Majitele nevidět. Jen Mikeš obcházel kolem, pomrskával ocasem a občas zaprskal.
Pokrčili jsme rameny a boty odnesli pod střechu. Mikeš zůstal pod borovicí.
Přišel ráno. Nažral se a místo své obvyklé ranní rutiny (vytrousit co nejvíce černých chlupů na nejsvětlejší dostupný kus předsedova oblečení) si mňoukl, abychom ho pustili ven.
To nám bylo podezřelé. Šli jsme s ním.
Z borovice se rychle, ale neohrabaně sesunul zrzavý černě pruhovaný kocour.
Zahlédl nás a prosebně se zadíval na boty stojící před prahem.
Mikeš zasyčel. Předseda ho okřikl. Cizí kocour bleskově doběhl pro boty a zmizel.

Za devatero horami a sedmero plánovanými dálničními nadjezdy je krajské město. A v něm Krajská veterinární správa.
Která má tu pochybnou čest míti ve svém obvodu dvě svérázné "neziskovky".
S první vlastně žádné problémy nejsou - jen od jisté doby musí na podatelně asi jednou měsíčně hodit do koše udání na nepovolený chov pum, levhartů a v jednom případě jaguára. Vždy černých.
Ta druhá...
Než se podařilo získat soudní rozhodnutí, že pokud vlk mluví, sám se obléká a nedáví kolemjdoucí ani ovce farmářů, jedná se o inteligentní bytost a do působnosti veterinární správy nespadá...
Tak ty stížnosti házeli do koše také.

Obelixe přivezl předseda ze stanice kupodivu nadšeného.
Zjevně se pracovník po vysvětlení nedorozumění s babským uchem rozhodl vyzkoušet terapeutické cvičení "Chovejme se civilně k návštěvám".
Takže Ježibaba samozřejmě nabídla perník.
"Uspořádali jsme soutěž v pojídání. Ten mladík s dřevěným výrazem má docela zdravou chuť k jídlu." Odmlčel se, aby nakousl druhého divočáka.
"A s tím střelcem bychom mohli vyrazit na Římany. On sice říká Indiáni, ale to nebude rozdíl."
Chtěl jsem něco říct, ale předseda mě pod stolem kopl.
"Bezva partička," zakončil Obelix, "co je někdy pozvat?"

Návrh byl jednoznačně zamítnut. Jean se sice zdržel, ale já zvedl obě ruce.

To se tak někdy sejde více věcí.
Přemnožená divoká prasata v zdejším kraji.
Drahouškův skvělý recept na černou zvěřinu s hořkými bylinami.
Návštěvník, který na posezení spořádá stejné množství divočáků, jako normální člověk sní knedlíků ke guláši.
Platný lovecký lístek.
Zatímco jsme s předsedou porcovali maso, poslala Obelixe Drahoušek pro bylinky.
Nevrátil se.
Zato po několika hodinách volal pracovník Záchranné stanice, jestli bychom si pro něj (Obelixe) nepřijeli. Snažil se dodat ještě něco, ale přehlušil ho Ježibabin jekot.
"Povídám vám, že mně nikdo uši trhat nebude!"
"Vždyť jsem jasně říkala, že šalvěj roste na záhonu před chaloupkou," divila se Drahoušek.

Jsou tací návštěvníci, které bychom raději neviděli.
Pokud se jim vůbec dá říkat návštěvníci.

Nejčastější scénář je následující: Přicházejí od lesa, zálibně si prohlížejíce klubovnu. Je zjevné, co si myslí - že vidí bělovlasého staříka, dva další důchodce a jednoho mladíka. Ve výstavné chaloupce, osamoceni v lesích, široko daleko ani dušička...
Je zjevné, na co myslí - na nic dobrého.

Máme na ně strategii. Pomalu se zvednu a nahlas požádám Jeana, aby mi pomohl odnést žulový žlab. Od pohledu váží tak 150 kg. Zvednout ho ve dvou je hračka.
Drahoušek se pak příchozích s úsměvem zeptá, co potřebují.
Většinou pochopí rychle.
Zdrhají.

Jean je zahradník od Boha. Cokoli strčí do země, vyroste. Bohudík nezapomíná na zahradě nářadí. To bychom museli neustále shánět nové hrábě, rýče a motyky, protože ty staré by vyháněly nové větve.
Z ovocných stromů má nejraději jabloně. Ví, kdy a co prořezat, jak probrat květy i plody, aby se urodila ta nejkrásnější nejchutnější jablka. Tiše se usmívá, když se po nich všichni ženou.
Největší radost ale Jeanovi dělá, když se do jeho jablek s chutí zakousne jedna z našich návštěvnic. Jiná totiž do úst nevezme - jak nám jednou přiznala, při pohledu na jablka se jí pořád vybavuje to otrávené.

Specifický druh návštěvnic.
Přicházejí občas. Spolu, nebo každá zvlášť. Nikdy se nezdrží dlouho. Prý mají povinnosti.
Jedna si ráda lehá do trávy u Jeanových růžových keřů. Většinou tam usne. "Doma to udělat nemohu," krčí rameny. "Celý zámek by zešílel."
Jiná u nás má schovaný kolovrátek a chodí příst. Prý ji předení - když se je konečně naučila - začalo bavit. Ale králův zákaz je zákaz.
Další potají studuje herpetologii. Manžel žárlí na žáby.
A ještě jiná si užívá, když jí místní časoprostorové fluktuace přemění kočár na jiné vozidlo. A zpátky. Odjíždí od nás vždycky těsně před půlnocí.
Vtipkuje, že musí stihnout vlak.

Drahoušek:
1) Udržuje myši i další hlodavce v bezpečné vzdálenosti od spíže.
2) Nekrade kousky masa ze stolu, když se otočím. Slušně si počká, co mu dám.
3) Je tak nádherný!

Jean Valjean:
1) Vyhání krtky ze zahrady.
2) Nehrabe v záhonech.
3) Příjemně přede.

Old Shatterhand:
1) Profackoval toulavého psa, co nám chtěl označit dveře.
2) Nesyčí na mě kvůli tomu, jak jsem se ho snažil odchytit. I ty škrábance už se mi zahojily.
3) Dodává naší klubovně tu správnou atmosféru.

Předseda:
1) Váží nejméně 19x více, než by jako kocour měl. Zvláště, když mi nečekaně skočí na břicho.

Prozradím vám něco na předsedu.
Nemá rád kočky. Ne, že by je nesnášel, jen je nemiluje. Má rád psy, oceňuje psí vlastnosti. Kočky jdou mimo něj.
Takže se samozřejmě Mikeš rozhodl, že předseda je jeho nový nejlepší přítel. Projevoval to... Svérázně. Nosil mu myši (mrtvé a v jednom kuse). Pojal přesvědčení, že předsedovo oblečení obsahuje málo vlny, a kdykoliv mohl, doplňoval do něj tu svou.
A pak, když jsme jednoho večera seděli na terase, přišel a pevně se mu zadíval na kolena. Předseda si jen rezignovaně povzdechl.
"Tak pojď, ty plantážníku,"

Asi jsem měl úvodem napsat spíš "neměl rád kočky".

Aniž by se co řeklo, vypukla nevyhlášená soutěž "kdo si ochočí Mikeše".
Jean vysázel záhon šanty a vlastnoručně vyřezal tak dokonalý kočičí strom, že by celý Pinterest zezelenal závistí. O týden později obojí padlo za oběť bitce nekastrovaných kocourů, které vůně přilákala.
Mikeš je vyhnal a uvelebil se na střeše kurníku.
Drahoušek utratila měsíční rozpočet klubovny za kočičí granule, konzervy, kapsičky a pamlsky.
Mikeš ode všeho ochutnal a opovržlivě odkráčel ulovit si myš. Zato slepice s novým krmením zdvojnásobily snášku.
Já ho zkusil prostě chytit.
Ty škrábance bych vám nepřál.
Předseda nás všechny nazval plantážníky.
"Až bude chtít, přijde sám."

Bylo krásné odpoledne. Sluníčko svítilo, klubovnu jsme po včerejšku uklidili, zapomenuté propriety (jeden světelný meč, tři nakousnuté uzenky a pytlík karamel WKK) uložili, nebo - v případě uzenek - vyhodili. I slepice se jich odmítaly dotknout.
Slepice. Drahoušek je vypustila z výběhu. Ať na ně na chvíli dáme pozor. Na slepice. To je jako dávat pozor na pytel blech. V mžiku se rozeběhly po celém sadu. Zrovna jsme jednu vyháněli ze záhonu růží, když se ozvalo vyplašené zakdákání, ostré zaprskání a zoufalé? vyštěknutí.
Po louce k lesu kulhala liška. Šokovaná slepice mžourala na svého zachránce.
"Mňaúú."
Asi je nás o jednoho víc.

Pro slepice jsme museli na stanici.
Vyčerpaný slepičář nám vylíčil, co se událo.
"...slepice zdrhly. Zatímco jsem je chytal do pytle, místní se mi pořád pokoušeli pomáhat.

Pistolník, že prej mi je nadežene. Střelbou z koltu.
Baba, že perník je super slepičí návnada.
Beznoska mával kusem klacku a řval 'akcijé drůbež'.
Devítiprstý magor pořád opakoval, že se slepičím prstenem bych si je mohl přivolat.
Teď někde trucují, pracovník jim to zatrhnul."

Předseda poplácal slepičáře po zádech, vytáhl z tašky láhev Drahouškovy ostružinovice, vtiskl ji muži do ruky a zbylých jedenáct odnesl do chaloupky pracovníkovi.
Hádám, že slavit dnes budou oba.

Poslední laťka přibita, poslední taška položena, drátěné pletivo pečlivě nataženo a zapuštěno, síť nad výběhem jakbysmet. Naše klubovna možná stojí na stráni uprostřed lesů, ale lišky, kuny i jestřábi si na drůbež budou muset nechat zajít chuť.
K dokonalosti chybí kurníku jediné: jeho nové obyvatelky. Kde se ten slepičář zasekl?
Předsedovi zvoní telefon. Zvedne ho, chviličku poslouchá, pak rezignovaně přepne na hlasitý poslech.

"...baba mi pořád vnucuje perník, magor s devíti prsty zjišťuje, jestli některá nemá místo kroužku zlatý prsten, beznoska se urazil nad kohoutem a mele cosi o nedorozumění a baziliškovi... Necháš ty slepice, ty hubo nezavřená!"

"Špatně odbočil."