DMD č. 13. pro 13. 4. 2015. Téma: Vůně vyprané kočky

„Já vidět na svý oči vypraná kočka a cítit její nááádcherná vůně,“ začal vyprávět pan Kaplan.
„Někdo vypral kočku?“ zdvihl obočí pan Nathan.
„Omyl!“ zdůraznil pan Kaplan.
„Omyl nebo vypral, to je stejná, ne?“ reagoval dotčeně pan Nathan.
„Omyl – to je chyba. Já nemluvit o kočka jako zvíže, ale o kočka jako žena.“
„Asi se jedná o atraktivní ženu,“ podotknul profesor Parkhill. „Někdo se s tou ženu pral?“ úporně přemýšlel, co chtěl vypravěč vyjádřit.
„Ne, oni vyprali ženu,“ vedl si svou pan Kaplan.
„V pračce?“ zděsila se Olga Tarnovská.
„Ne. Na Miss World vyprali tu nejvíc dobrá Miss, královna krásy.“

“Oh my god!” are Mithra’s first words when we sneak into Cato’s house. “Is that a white tiger?”

The beast is sleeping – hopefully drugged, because I like my limbs attached. It’s six hundred pounds of white and grey lethal beauty.

“Of course not,” I reply dryly. “There are, like, five specimen on the whole continent. This is a normal tiger; the colour came out in the wash.”

“Shut up,” Mithra hisses, trying not to laugh. “This stinks.”

“Yeah.” I look around the palatial hall. “Bet you they forgot it in the washing machine when they were laundering all this money.”

When she thought it couldn’t possibly get worse, the spiders came. Before she knew, her kinsmen were disappearing in white cocoons. She avoided the capture, of course, and Bilbo helped her to free everybody – for a short while. Then more spiders came.
Dís swung her axes, everybody was fighting hard…
Then an arrow flew, and it was not one of Kíli's.
The elves…
They didn’t let them help Kíli! Instead of that, one of them had all the fun.
She was… way too pretty.
While the dwarves stank after days on the road, her clothes smelled fresh.
It meant trouble.

Když naše učitelka zadala jako téma na slohovou práci "Vůně vyprané kočky", bylo mi jasné, že se schyluje k maléru. A měla jsem pravdu. V noci naši češtinářku vzbudilo pět hysterických maminek, které právě vytáhly své miláčky z pračky a na policii bylo nahlášeno osm případů krádeže koček. Události si samozřejmě všimli novináři a do týdne dostala naše učitelka dopis od Svazu pro ochranu koček, kocourů a koťat. Pod mediálním nátlakem musela naše škola češtinářku propustit. Nemyslím si, že to byl správný krok. Naše učitelka měla ohromný talent strhnout nás k tomu nejvyššímu výkonu. Ty slohové práce byly neuvěřitelně procítěné.

Esemesky od Lyndy přicházely dosti nahodile, v rozmanité denní i noční hodiny, obyčejně s nějakými těmi překlepy a zásadně bez diakritiky. Většina z jejích přátel už byla zvyklá. Pro Sašu bylo rozklíčování její zprávy stejně jednoduché jako nalít si rum do kafe.
Jednou v létě, když mu měla Lynda přijet nakrmit kočky a pohlídat byt, však strnul.

Lynda 1:36
Zkurvena kocka. Vsechno pochcany. Hovno na bote. Bych ji vzala a vyprala v savu. A z haje jsem musela pesky.

Druhá zpráva mu příliš nepomohla.

Lynda 3:26
Vyndavam z pracky dziny a koukam na dne lezi tvoje macka. Trochu fail no.

Když byla kočičí superklec vybavena fotosenzorickými automatickými dvířky, James si stanovil další cíl.
Během sobotní noci, zatímco jsme s Hammondem popíjeli, zbudoval v ní koupelnu. Musel přitom být stejně na mraky jako my, poněvadž...
„Koupil jsem dětskou pračku, připojil ji na elektrický obvod, namontoval přívod vody z kuchyně, našrouboval minitrysky, přidělal dávkovač šampónu a touhle odpadní rourou vyřešil odtok.“
„Paráda!“ zhodnotil Richard. „To můžeš začít prodávat!“
Byl jsem poněkud zdrženlivější.
„Jamesi? Jak dlouho chováš kočky?“
„Dvacet let.“
„A kolikrát za těch dvacet let jsi viděl kočku dobrovolně vlézt do sprchy?“
„Nikdy. Ale tohle není sprcha, Jeremy. To je luxusní vířivka.“

Vykonávání dohledu nad žáky o přestávkách nepatří mezi ty nejzásadnější části dne, ale bývá docela příjemné, pokud jej musím vykonávat ve druhém patře budovy B. V zadní části traktu totiž vysedává Majda ze druháku. A to je zásadní, protože stejně jako já miluje kočky. Tak jako si spolužáci navzájem ukazují (nejen) své mobily, aby zjistili, kdo ho má (nejen) větší, my se kocháme fotkami našich koček.
"Jé, pane učiteli, ta je ale krásná. Ta je nová?"
"Ne, je vypraná."
"Co?"
"Chytila od návštěvy blechy, tak šla rovnou do sprchy. Ale teď je to nejvoňavější a nejvíc fluffy kočka na světě."

Matčin bratr studoval v semináři. V 50. roce jsme s ním ztratili kontakt. Nepřišel ani lístek k Vánocům. Před Velikonocemi dostala máma dopis s razítkem pošty Valdice.

Milá Terinko, švagře a děti!
Především Vás chci uklidnit, abyste se o mě nestrachovali. S ohledem na situaci se mi daří dobře. Xxxxxx xxxxx xx xxxxxxx, xxx xxxxxxx. Vzpomínám na xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx. Xxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxx vůni čerstvě xxxxxxxx xxxxxxx. Xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx Vyprané xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxx. Xxxxxx kočky xxxxx xxxxxxx xxx xxxx
Další lístek mohu poslat za půl roku.
S láskou
Váš bratr a strýc
Prokop

Svazek knížek zvící pořádné krychle.
Dárková krabice plná lesklých stuh.
Cukrátka pro děti a zásoba dopisního papíru. Dvakrát.
Mrs Gardiner zamyšleně hleděla na připravené dárky. Vymyslet ten poslední bylo neobvykle náročné. Co se Lydia vdala, Kittyiny záliby se měnily každý měsíc. Přitom bylo samozřejmě třeba u příležitosti Velikonoc podarovat všechny neteřinky rovným dílem. Ta, která zůstala doma, byla prostě tvrdý oříšek. Pořídí teta s pěkným atlasem, nebo se má poohlédnout po pěkném kloboučku?
Nakonec nechala ušít pěkné letní šaty. Jak dalece se zmýlila pochopila, když vkročila na Longbourn a zavětřila.
Kitty propadla dennodenním zkrášlovacím koupelím.
Měla jí pořídit levandulové mýdlo.

„Tento měsíc je už třetí,“ řekl Lestrade nad mrtvolou „kočky z East Endu“, prostitutky nejnižší sorty. „Novináři nás roznesou,“ pronesl a pozoroval Holmese, který dívku pečlivě prohlížel, prošacovával a dokonce očichával, „až se rozkřikne, že oblečení každé z nich polil louhem, budeme číst nekonečné lamentace o londýnském čističi.“ „Zdá se, že se jedná o fixní ideu,“ usoudil jsem, „nejspíš je podvědomě očišťuje, aby alespoň po smrti nebyly špinavé,“ zauvažoval jsem, když mě Holmes přerušil. „Omyl, milý Watsone, vrah překrýval louhem svůj vlastní pach. Je to místní řezník. Až jej zatknete, Lestrade, zavřete i jeho jatka. Jsou s čistotou na štíru.“

"Ty ses mi vždycky líbil. Ten tvuj kukuč."
Byl z ní cítit chlast: vodka, víno, baccardi a něco neidentifikovatelného.
Smyslně se na něj podívala, ale Markovi se zdálo, že jde její pohled někam za něj. Potkal ji v noční tramvaji, jeho nenaplněná středoškolská láska. Seděla vedle něj. Nemotorně mu položila ruku na stehnou.
"Marečku..."
'Šampaňské!' blesko Markovi hlavou.
Rukou mu začala sahat do vlasů. Vzpomněl si, jak na střední stával ve frontě na obědy za ní jen proto, aby cítil její vůni.
Naklonila se k němu, osahaná diskotékou. Její dotek byl jako opření se o bar.
"Promiň, já už musím."

Pejsek moc rád vzpomínal na to, jak s kočičkou myli podlahu. Sloužit jako kartáč sice moc příjemné nebylo, ale když ho pak kočička drbala v neckách... ach. A to tulení se v pelíšku, to bylo taky krásné. Kočička tak zvláštně voněla mydlinkami. Od té doby pejsek projevoval zvýšený zájem o domácí práce. I když poprvé to přece jen bylo nejpěknější.
Jednou, byl právě máj, sluníčko svítilo, ptáčci zpívali, si pejsek dodal odvahy a požádal kočičku o ruku. Že by se vzali, jak to dělají lidi.
Kočička se zatvářila velmi kočičkovsky a zapředla:
"Víš, pejsku... slyšels někdy o komplikacích mezidruhového křížení?"

Jim se v posteli protáhl. Na rtech mu pohrával spokojený úsměv.
Spock vyšel ze dveří koupelny. Kromě ručníku omotaného kolem beder byl nahý a na zelenkavé kůži se mu leskly kapičky vody.
„Jaká byla sprcha?“ zeptal se ho Jim.
„Voda měla uspokojivou teplotu 52,3 °C a trvala přibližně 5,264 sekund, tedy o více než 200 milisekund déle, než je optimální čas, ale setkal jsem se s potíži při otevírání sprchového gelu.“ Spock se na Jima úkosem podíval, ale pak si přisedl k němu na postel.
„Zjevně jsi na to otevírání přišel,“ vydechl Jim a zhluboka nasál Vulkáncovu vůni. „Voníš úžasně.“

Ssotva ssa preplazsím úzskym tunelom, ale žšalúdok zsviera hlad. Sstáča útroby. Vetrím korissť! Chytím! „Zsabijem!” Zshltnem! Priveľkú- „Rozstrhám a zshltnem!”

Hrad duní, hučí, jedlo nepočuť, ale čuch vedie tam, kde bol pán napossledy, pán a veľká korissť. Veľká korissť tam sstále poletuje a jačí – „Zsabijem!“ – ale zsuby ssklapnú prázsdnym vzsduchom. Mŕtve nič.

Čuch ťahá ďalej, k malej žšivej korissti, užš len ššvih chvosstom a ssom tam, chňapnem, lepššie nežš pavúk, lepššie nežš potkan-

Oíííúúúííííááá, jačí mŕtva korissť. Sstrmhlav ssa vrhá do vody.

Voda ssa vzsdúva, trysská, zsmáča žšivú korissť.

Žšmurknem.

Zsavetrím.

Sslučkou ssa plazsím sspäť. To by nežšral ani hipogrif.

„Kdo zase nezavřel dveře do předsíně?“ řve manžel, a já brzy chápu proč. Kočka Béžovka, která se na zahradě objevila před Vánoci, zatím nepochopila, že do chaty nesmí. Nastává naháněcí rodeo.
„Mám ji zahnanou v koupelně, tam moc škody nadělat nemůže,“ hlásím.
Omyl. Kočka v klaustrofobickém záchvatu na sebe zvrhla krabici s pracím práškem.
„Budeme mít čistoskvoucí kočku,“ konstatuje manžel.
„Blázníš?“ vyjeknu. „Vždyť se pořád olizuje, to by ji zabilo!“
O několik minut později, celá mokrá a s rozsáhlými šrámy vynáším snad kompletně vypláchnutou Béžovku z koupelny k pořádnému osušení.
Vůně čistě vyprané kočky se z ní line ještě dlouho.