DMD č. 22. pro 22. 4. 2022. Téma: Jako fénix z popela

“Tak to zapni! Zapni to!”
Zapne to. Chvíli se nic neděje.
“Co když do toho praštím?”
“Posral ses? To naskočí!”
A tak čekáme.
Čekáme dlouho.
Nakonec se ozve zachroupnutí disku. Obrazovka zesvětlá. Je to tady!
“Třikrát sláva, aleluja!”
“Mám tam celou seminárku!”
Na obrazovce naskočí pruh. Jen jeden.
“Nehejbe se.”
“Pohne se, vydrž!”
Disk teď chroupe o sto šest. Konečně rajská hudba - úvodní melodie Windowsů 97. Pruh se rozleje přes obrazovku. Zjeví se ikony. Mám chuť bouchnout šáňo. Tu seminárku bych přepisoval fakt nerad.
“Hodnej Fínix, zlatej Fínix!”
"Stejně byl divnej nápad pojmenovat takhle tvůj noťas..."
"Divnej možná, ale funguje!"

Když Irena vzala Leandra za ruku, ten Ryko Niman, o kterém Irena tvrdila, že ho stále vidí, se vzňal plamenem. Po všem, co obětoval, byl Simeon znovu v nebezpečí, a on tu kouká po ženských?
Irena se před ním proměnila ze ztracené lásky v další figurku na šachovnici, a právě teď potřeboval udělat další tah.
Vykročil k nim a nechal si záležet, aby jeho hůl hlasitě ťukala po dlaždicích. Zvuk, ze kterého celému Tristu běhal mráz po zádech.
Z popela regenta Ryka znovu povstal markýz Niman.
„Jestli už jste skončili s cukrováním, potřeboval bych s vámi probrat obvinění ze zrady.“

Slavná volavčí akrobatická lyžařka se po vážném zranění nečekaně brzy vrací na závodní trať. Sportovkyni, která se ošklivě polámala při autonehodě, hrozilo, že se na lyže znovu nepostaví. Teď však získala bronzovou medaili z akrobatických skoků.

„Volala jsem za volantem, a kvůli své nepozornosti nezvládla řízení,“ vysvětlila medailistka. „Nemohla jsem ale dovolit, aby mé plány lehly popelem.“
„Sportovkyně, která si za svou nehodu sypala popel na hlavu, z popela dovedla povstat a znovu se rozletět za svými sny,“ nešetřili chválou komentátoři.

Lyžařka přiznává, že během stresujícího období poněkud zešedivěla. „Už nejsem volavka bílá. Vždycky už budu tak trochu volavka popelavá.“

Vraceli se.
V srdcích se jim mísila naděje a pochybnosti.
Moc dobře tušili, co najdou na místě určení.
Věděli, že je čeká krev, pot a slzy.
Copak tomu tak v jejich historii nebylo vždy?
Touha po domově, po jistotě, po tom, něčeho dosáhnout a něco znamenat.
A pak?
Věž, tyčící se do nebe, která předznamenává rozkol a zmatení.
Selhání vztahů a komunikace.
Prach zmaru a destrukce, popel pokání.
A pak znovu dokola.
Zbořené hradby a zborcené klenby se rozezvučí dopady kladiv a cinkotem nářadí.
Po sedmdesáti letech se brány chrámu znovu otevřou radostným průvodům věřících.
Hospodinův lid se znovu shromáždí.

Elladan jel naschvál vedle Glorfindela. Už mu nevadilo, že nemůže jet v čele výpravy - jet vedle otcova oblíbeného hrdiny bylo stejně výjimečné.
Teď se, jako správný šlechtic, snažil o inteligentní rozhovor.
"Glorfindeli, poslyš..."
"Poslouchám," odvětil tázaný po delší pauze.
Elladan si odkašlal. "Vždycky jsem se tě chtěl zeptat na Gondolin! Jak moc krvavá to byla bitva a jak jsi vyvázl!"
Glorfindel se zasmál. "Ty si jsi velmi dobře vědom, že dospělí nemají rádi řeči o bitvách, že? Tak věz, mladý pane, že jsem z ní nevyvázl."
"Ale -"
"Nu, velmi jsem toužil vidět Středozem zvítězit. Tak mě mocnosti Západu poslaly zpět."

Pohlédl dolů, na své mrtvé tělo. Zbylo z něj jen pár ohořelých zbytků. Nepanikařil, jen pozvedl zrak a usmál se na blížící se postavu.
„Jsem připraven,“ prohlásil.
„Obávám se, že ještě nepřišel tvůj čas,“ odvětila.
Střelil pohledem po doutnající hromádce na zemi.
„To bude trošku oříšek, jaksi se nemám kam vrátit,“ podotkl.
Hned jak to dořekl, jeho tělo se začalo pomalu, ale jistě zvedat z popela. Po chvíli vypadalo na chlup stejně jako dřív.
“Většina lidí, by za takovou možnost dala cokoliv,” pronesla.
Poškrábal se na bradě,
„Viděl jsem toho už hodně a musím říct, že jednou mi to stačilo.“

Drahá Pauli,
daří se dobře, leč školní rok chvátá jak splašení koně. Na Velikonoce domů přijet neplánuji, cesta vlakem jest příliš dlouhá a úmorná a stejně bych mohla zůstat nejvýš pár dní. Žádné volno navíc dozajista nedostanu, i když je direktor V. laskavý člověk. Kolegyně S. dostala totiž patrně spalničky (v jejím věku!) a já musím suplovati její hodiny. Snad brzy vyzdraví, vstane z lože v plné síle a ujme se opět svých povinností. Kolega K. mě pozval zítra na špacír a také… nevím, zda to vůbec psát, hráli jsme spolu na klavír. Ve škole. Tajně. Večer. Už třikrát…
Lydie

"What about that one?" Eagle pointed out a man probably Thorne's age.
Lioness squinted in focus.
"I'm sure I've never seen his face," she mumbled to herself. "...but..."
There was something familiar about him.
"Wait. That's impossible! He's... dead."
"Was," Eagle nodded and added: "It's a long story. But Osprey brought Phoenix back."
Before she said anything else, someone tapped her shoulder.
"Hey, stranger."
The woman was unfamiliar. Except her... aura? No, not aura... something hung in the air.
She focused again.
"Lion!" she laughingly smacked her friend's shoulder.
"It seems you still have it, Lioness," Eagle smiled. "Welcome back."

Dvě ženy. Otec jedné utekl z pochodu smrti, otec druhé bránil rodinu do posledního dechu. V den okupace zašel do cukrárny, nakoupil zákusky, donesl je dětem. Prý bude válka, tak ať se alespoň naposled pořádně nají.

Dvě ženy. Jednu opustil manžel, zůstala sama na dvě děti, naučila se šetřit každou korunu. Druhá nastoupila na vysokou, otěhotněla, nikdy nedostudovala - na prvním místě novorozená dcera.

Dvě ženy. Život je sráží na kolena, zas a znovu povstávají z prachu země.

Dvě ženy. Matky. Babičky. Desítky let péče, stovky upečených koláčů a hodin strávených na pískovišti. Nevzdávají se. Bojují. A vždycky mají otevřené dveře.

Na naše pracovní akce se jezdí pracovat, ale i popíjet a zdařile se bavit. Večer pak může probíhat tak, že si dáte večeři a popíjíte své oblíbené pivo. Jak večer pokračuje, zábava je čím dál tím více v plném proudu. Nakonec se rozhodnete zaplatit a zjistíte, že počet vašich kousků překračuje dvojciferné číslo. Večer, nebo spíše ráno pak zakončíte informací, že zdejší město má kašnu, ve které je oficiálně povoleno se koupat, a tak se 21. dubna rozhodnete, že takováto šance se nesmí promarnit. Druhý den v šest ráno, po prvním pivu, povstanete jako fénix z popela a pokračujete dál.

Plameny. Všechno hořelo. Dřevěná budova se již dávno zřítila a její trámy nyní sloužily jako hlavní potrava pro rudo-bílý oheň. Nikdo to nemohl přežít. Nikdo!

Jenže i přes mojí modlitbu se uprostřed toho pekla vztyčila postava. Byl to stín? Byl to ještě člověk? Viděl jsem jen černou siluetu.

"To není možné..." slyšel jsem zašeptat vedle sebe. Někdo se skácel a jiný s řevem utekl do lesů. Já tam jen tak stál a zíral do plamenů.

Nevím, jak, ale cítil jsem "její" pohled. Neviděl jsem oči, jen postavu která ke mně natočila svou tvář. Rudý plamen plál kolem jako rozepjatá křídla.

Ta věc byla prostě záhada. Teoreticky spadala do oboru botaniky, konkrétně tropické, ale ve skutečnosti připomínala spíš něco z patologie tkání. Ohavně flekatá zeleň, připomínající pokožku hrdiny z filmu Sama Raimiho. Chovala se divně. Zahrnuta péčí ráda předstírala smrt a zvala na hostinu masařky. V tu chvíli matka ztrácela nervy a vyhodila To na trestnou lavici na chodbě. Občas v květináči zadusila nedopalek.
Po pár týdnech Věc vyrašila a rozkvetla květem barvy zamřelého hovězího. Vdechla jsem na schodech odeur kafilerie v letním vánku a zasténala:
"Boha jeho, ten zmijovec ještě nechcípl?"
"Falešnej poplach," pravila matka zavile.
A zapálila si cigaretu.

Rána.
Ticho.

V peřince z popela se něco docela zlehka pohne. Rozvířené šedé šupinky odkrývají první váhavé pohyby.
Pod popelem se zatřpytí korálkové oko. Omámeně zamžourá na svět.
Ozve se nespokojené pšíknutí.
Protažení hlavičky rámuje korunka z prachu a popela.
Rázně se otřepe. Hrdě (a vrávoravě) se postaví. Majestátnost obrazu naruší další pšíknutí.
Je zpátky.
Důrazné protažení. Bystré oči se rychle rozhlédnou.
Tlapky začnou energicky hrabat v popelu. Za chvíli spokojeně sevřou zlatý knoflík.
Hrabák se šťastně usadí v popelu ze spáleného saka.

„Musel jsem to spálit kvůli tomu jedu,“ povzdechne si Mlok.
Vyčítavý pohled.
„Ano. Příště ti ho odstřihnu.“

Červík hleděl doprostřed ohniště, kde tiše doutnala jejich večeře. “Prosím vás, jak se tohle stalo?” zajímal se.
“Chtěli jsme vyzkoušet kuře na žhavých uhlících,” vysvětloval Mravenec a koutky úst mu cukaly potlačovaným veselím.
Ostatní kamarádi posedávající kolem se nezřízeně lámali smíchy.
“To chce alobal, přátelé. Alobal,” zdůraznil Červík, vzal bodec na opékání buřtů a s hbitostí Zorra mstitele nabodnul zuhelnatělé kuře. Zvedl jej a kriticky si jej prohlédl.
“Jaký je verdikt, doktore Červíku?”
“Obávám se, že s tímhle Fawkesem už by Brumbál moc parády neudělal,” řekl a lítostivě hodil kuřecí uhlík zpátky do ohniště. “K večeři bude chleba s hořčicí.”

Žně. Horko. Spousta prachu. Horko. Mazivo. Slunce. Tření. Horko. Stačí málo a kombajn chytne. Hned poté vzplane vyschlé obilí stojící na poli. Plameny se šíří velmi rychle. Často je řidič rád, když stihne včas vylézt ven. A to už většinou zpoza keře vyskočí nějaký čumil s mobilem a stane se během chvilky hvězdou internetu. Samozvaní reportéři bývají o dost rychlejší než hasiči.
Farmář dostal pro tyto případy k Vánocům novou sadu hasících přístrojů. Malý červený pomocník může zachránit drahý stroj od totální zkázy. Doufá, že nebude potřeba.
Kombajn není Fénix. Z popela vytáhnete maximálně ohořelé ložisko, hřídel a řadící páku.