DMD č. 25. pro 25. 4. 2022. Téma: Pravda

"Docela paní Allenovou chápu. Veřejné plesy jsou děs," vrčela Susan, zatímco se prodírala navoněným a zakouřeným davem.
"Nedalo by se tu někde otevřít okno? Kdo to stavěl, tohleto, vůbec to tu nevětrá," následovala Tess v podobné náladě a rozhlížela se, kde architekt (doslova) nechal díru.
"Vějíř, dámy?" vynořil se zpoza sloupu chlapík v poněkud nesedícím cylindru a v příliš křiklavé vestě.
Susan měla zcela v plánu ho pohrdavě ignorovat, ovšem její pohotovější společnice zaostřila a zarazila se na místě.
"Vašku!?"
"... nebo raději placku?" smál se náhodný návštěvník a pozvedl korbel na pozdrav.
"Do sálu to ani nezkoušejte. Neprojdete. Nemáte vstupenku."

Monako, Maroko, kdo se v tom má vyznat… zanadával, když se místo na Sahaře zjevil na nábřeží kousek od kasina.

No co, dnes budu plážovo-barovým povalečem, usoudil smířeně. Hazardní hry ho nijak zvlášť nelákaly, ale koupel v moři byla příjemná. Odpoledne se usadil v malé vinárně a rozhodl se zodpovědně projet vinný lístek odshora dolů. S hrůzou si totiž uvědomil, že při návštěvě Paříže, která byla první destinací jeho cesty kolem světa, pro samé památky nestihl pořádnou degustaci. Francouzská vína jsou přitom vynikající.

A ve víně je pravda, uzavřel, nakonec velmi spokojený s tímhle místem, kde se ocitl jen omylem.

Ačkoli byl Matěj upřímný člověk, v tuto chvíli mu pravda dělala potíže. Nechtěl ji slyšet. Nechtěl ji vidět. Nechtěl ji vnímat. Jenomže už byl dávno konec. Nebyl jen na dně. Už byl pode dnem. Někde hluboko v temnotě. Seděl na zídce Vyšehradu a upíjel se do němoty. Jak to tenkrát udělal, že nespadl dolů sám nevěděl. Nevěděl ani, co ho trápilo víc. Jestli ta zrada někoho, kdo ho měl milovat, nebo to, že se kvůli tomu cítil jako loser, kterýmu ani holka nemůže být věrná. Kdyby to bylo jednou. Ale on až moc dlouho přehlížel, že chodí s normální děvkou.

„Nejde to,“ zabručel rezolutně Pivoda a mocně si zavdal z oroseného korbele.

„Přidám tři duše navíc, když si vezmeš i tuhle. Prázdných hrníčků míváš vždycky nazbyt,“ řekl druhý a přisunul bohatě malovaný hrnéček zpátky přes stůl tak vehementně, až mu z šosu teklo čůrkem.

„Je mi líto, kamaráde, Vojvoda mi to zakázal -“ začal Pivoda z Podvyšehradí.

„Co já si jenom počnu? Ten Venca mi furt do něčeho kecá!“ Bědoval Kabourek z Čertovky.

„Rád bych tě vytáhl z bryndy, kamaráde, vážně rád, ale Vojvoda říká, že prý mu tahle dušička nesmí takhle blízko k rajónu. Asi už o ní taky slyšel.“

„Maminko, můžeš mi prosím říct, co je to pravda?“ Ptal se jednou večer malý K-or-in.
„Pravda, K-or-ine? Proč tě zajímá zrovna pravda?“
„No, protože se o ní moc nemluví. A já si myslím, že je moc důležitá.“
„Ty jsi můj malý rozumbrada, víš," usmála se na něj maminka.
„Řekni, maminko," škemral znovu.
„Víš, hlavní je, co řeknou L-en-aové, ti jsou velmi zkušení a zodpovědní za nás za všechny."
„A je to pravda, mami?"
El-en-ou se zamyslela. Nevěděla. Nepřemýšlela o tom takto nikdy. To, co řekli L-en-aové prostě platilo.
Proč by to mělo být jinak, pomyslila si.
Znovu něžně pohladila K-or-ina .

"Kdyby mi nepomohli kamarádi, už bych tady nebyla. A tak jsme ho našli a on prostě čekal, že se od něj nechám ovládnout, protože nikoho jiného nemám. Jenže s démony je těžké pořízení, Kopecký. Víš proč?"
"Protože na tom, co chce ten, kdo je vyvolal, jim moc nesejde?"
"Protože vždycky chtějí JEHO duši. To je cena, kterou nakonec zaplatí každý. Může to trvat roky, ale stejně zaplatí. Jim stačí jen si počkat, až uděláš chybu. Démon by ho býval prostě zabil, víš? Ale já se Viktorovi chtěla pomstít. Dodnes jsme pravdu znali jen tři. A teď ji víš i ty."

„Hänsl, snad bychom měli ještě všechno zvážit. Válka na spadnutí, spousta sousedů už je pryč.“

„Marie! To už jsme přece probírali.“

„Povídá se, že nás Čechoslováci chtějí postřílet. Zabijou nás, Hans! Všechny nás zabijou, abychom jim nevpadli do týla.“

„To je přece nesmysl!“

„Jak to můžeš vědět? Nevíš! Nic nevíš, jen jim pořád věříš! Kvůli Tobě tady nakonec všichni pochcípáme!“

„Marie, uvažuj. Čechoslováci se zakopali v těch svých betonových bunkrech a budou v nich sedět, dokud nebude po všem. Byli by blázni, kdyby ne. My nejsme v jejich týle.“

„Pravda." Máti se zlomí hlas: "My zůstaneme mezi nimi a Němci.“

1982
Vlak se pomalu rozjížděl z nádraží. Drncaj drncaj, drncaj drncaj... notoval si svou písničku a odvážel mne z míst, které znám, tam!
Ještě mi v hlavě zní slova mistrové: "Tak ať se ti tam daří dobře. A co pak budeš dělat? Už víš?"
"Vím." klackovitě jsem odpověděla: "Vrátím se a budu tady učit."

Brno se stalo mým studentským domovem a Rajhradská škola nekonečnou studnicí poznání se skvělými učiteli.

1986
"A tady, Vám kolegyně, představuji novou posilu. Je z Rajhradské zahradnické, tak nás třeba naučí i nějaké jiné postupy."
"Já nikdy nelžu, říkám pravdu." mrkla jsem na nyní již kolegyni.

"Jedna a jedna jsou dvě. Ne čtyři, dvě a kousek, dvě a světelné kvantum. Dvě."
Prosté a neoddiskutovatelné... hmm... dvě nohy vklouzly do prostých sandálů.

"Jak bych ti to... hmm..."
Ruce se zastaví nad měkkými papučkami.
"Ale k čertu. Je to ošklivý!"
Obraz je odhozen do krbu.
Po podlaze klapou solidní dřeváky.

"Víš, někteří lidé se chovají hůř než fretka se vzteklinou nakažená morem."
Váhání mezi Uggsy a fialovými jehlami s nalepenými kamínky a peříčky.

"Nic není černobílé, vždycky, za každých okolností, si musíš poslechnout obě strany."
Procházení botníku. Váhání, rozmýšlení...
"Ty, tohle je vlastně tvoje, ségra."
"Jo, už běžím!"

"Co je pravda? Muška jenom zlatá, která za večera...," deklamoval Tyros.
"To je štěstí, ne pravda," zničil mu Nedělní chvilku poesie Mossi.
"No a co Vašek?" navrhl Mimas.
"Jako: Václav Pravda, narozen nevim kdy, člověk, dvě nohy, ruce, nosí brejle, pomalu šediví. Poslední čtvrtstoletí se zabývá za cenu osobního a rodinného nepohodlní obveselováním davu kostýmovaných úchylů tvořením conů. To na sto slov nedám."
"A ten sepáckej destruktor Pravda Republiky?" zeptal se Berek.
"Co?"
"Ten zničenej předevčírem."
"Zhouba Republiky!"
"Aha! Ten nápis byl tak odřenej, že to nebylo k přečtení."
"Co mám teda napsat?"
"Napiš 'Pravda vítězí'. Padesátkrát. A máš to."

"Slečno Vránová, čí je to dítě?" zeptal se potichu a skoro přátelsky.
"Co vám je do toho!" vzchopila se. "A vůbec, nejmenuji se Vránová."
"Ale no tak," usmál se a na stůl položil průkazku. "Podívejte se na tohle, jsem agent Mosadu, víte, co to je? Samozřejmě, že znám vaši pravou identitu. Je to moje práce."
Zavrtěla hlavou.
"Nenuťte mě k ošklivým věcem. Nechceme přece, aby se někomu něco stalo."
"Chcete mě mučit?" vyjekla.
"Nejsem barbar," ohradil se. "Máme jemnější metody. Třeba jistou chemikálií, která vás prostě přinutí říct pravdu. Bohužel ale nevím," zamyslel se, "jaký vliv může mít na miminko."

Sedmdesát let od války byla dlouhá doba. Po nocích ho kolikrát probudil zvuk vyráběných kukaček, které proklínal do dnes. Při každém setkání s ostatními národy cítil podezřívavé pohledy. Chápal je, ale doba se změnila. Nikdo z nich už nebyl stejný, někteří měli dokonce rodiny.
Já jsem sám. Chtěl bych si taky někoho najít, ale není to snadný. Málokdo vydrží s Němcem, natož s národem, zvedl se. Potřeboval na vzduch.
Vzal za kliku, otevřel. Vzápětí ucukl, málem srazil černovlasého muže.
„Dávejte pozor!“
Jejich pohledy se střetly.
Vystrašená tvář… rozhrnutá košile… nůž…
Ludwig polkl. Znal pravdu.
Muž před ním měl být mrtvý.

„Co je pravda?“ ptá se opět, dnes a denně, výsměšně Pilát. Jeho sebeomlouvající relativismus na nás kouká ze všech těch masek, kdykoli to slovo vyklouzne z našich úst, jakoby nevědomky, jako bychom si mysleli, že to je pojem, kterému obě strany rozumí, který něco znamená.
„Ale to není pravda!“
Ten nejzoufalejší výkřik každého z nás a v odpověď se nám dostane pouze blahosklonného úsměvu (Jak jste tupí, což ještě stále nechápete?) a pak hrubé síly, která dokáže pravdu vybít ven, nebo vbít do nás, co na tom, podepisujeme, pravda neochrání před pěstmi, pravda netluče, nezabíjí, jen ji prostě nemáte, nemáte!

V Cidarisu je přivítalo mírné přímořské podnebí, což byla po deštivých týdnech na severu úleva.

Ciri našel Geralt, když se vydal po stopách haštera, na nějž měla přijmout zakázku jistá zaklínačka. Ciri měla sice radost, že se s nimi zase shledala, ale neodpustila si námitky.

„Vím, že po mně pátrá král Koviru,“ namítala otráveně. „Proto jsem se vydala na jih.“
„Není tady bezpečno,“ oponovala jí čarodějka.
„Dokážu se o sebe postarat sama. Nejsem už malá.“

Geralt se zatvářil zasmušile. Yennefer zatvrzele.

„Pravda bolí, že?“ přisadil si básník.
„Víš co, Marigolde?“
„Drž hubu.“

Yennefer s Geraltem se vzácně na něčem shodli.

Samuel popadl svého bratříčka do náručí a spěchal s ním za rodiči. Byť pád vypadal hrozivě, Seth po něm neměl žádná následky. Ty si připsalo prochladnutí.

Sean vyrazil pro léčitele, který se snažil co mohl. Malé tělo se však zmítalo v horečkách, které ne a ne polevit.

Viola a Samuel leželi Sethovi po boku. Ani jeden ho nedokázal opustit. Sean se ani nesnažil skrývat slzy.

"Je mi to líto, víc nesvedu," zašeptal léčitel. "Měli byste se s ním rozloučit. Pokud draci nezasáhnou, bojím se, že se rána nedožije."

Všichni tři ta slova slyšeli. Ani jeden si však nehodlal přiznat pravdu.