DMD č. 24. pro 24. 4. 2015. Téma: U snědeného krámu

Rudy si ještě pamatoval na tu příhodu s bramborou v obchodě.
Pamatoval si i na to, jak s Liesel lezli přes plot a ze stromů shazovali jablka.

Pamatoval si na to, jak ho při krádeži v obchodě přistihli.
Pamatoval na to, jak na stromech zbyla jen malá a scvrklá jablka.

Celý svět se proměnil v jedinou dlouhou ulici. Ulice U snědeného krámu, račte vstoupit.
Máte hlad? To všichni.
Kručí vám v břiše? Každodenní píseň.

Přesto bylo v Rudym něco, co ho přimělo vzít chleba. Rozdělit jej a házet na silnici, když ulicí mířil průvod na ještě hladovější místo.
Do Dachau.

Fingolfina, strýce mého,
pozval otec k hostině
„Jen se posaď, Nolofinwë,“
usmívá se nevinně.
Pak sloužící posmutnělí
nosit začnou talíře,
na nich chléb, sůl, cibule kus,
je to málem k nevíře.
„Netušil jsem, Fëanore,
že tak chudý je tvůj dům,
Finwë, král, snad založí tě,
zmínil bych se rodičům.“
„Jen strach neměj, bratře drahý,
živíme se svitem hvězd,
uměním a poezií.“
„Tedy bratře, všechna čest.“
Strýc opustil velmi kvapně
vyžranou síň hodovní,
v očích otci rozzáří se
dva plameny pochodní.
„Moc zdvořilý tedy nebyl,
opustil nás málem v klusu,
však teď ale když je v trapu,
dopřejem‘ si, chlapci, husu.“

„Pane!“

D’Artagnan se pokusil nacpat si polštář do uší…

„Pane!!!“

„Co řveš, Planchete?“

„Je tady hostinský od Vrabce v hrsti - jak jste včera oslavoval to přijetí k mušketýrům. Že prej to u něj vypadá jak u snědenýho krámu a abyste zaplatil. Ale, pane, ten chlap je nějaký divný, protože sotva přišel, hned spustil: ‚Každá legrace něco stojí‘ a ‚Bez peněz do hospody nelez‘…

„Šejdíř. Vyřiď mu, že první plat dostanu až příští týden.“

Planchet zrozpačitěl. „Když já nevím, pane. Aby tomu vůbec rozuměl. Neměl bych mu to raději přeložit jako: ‚Dočkej času‘ nebo ‚Kde nic není, tam ani smrt nebere‘?

Poslyšte, lidé drazí, pět krátkých příběhů. Ačkoliv odlišné se zdají býti, přece mají něco společného. Touhu a nadšení na začátku a následnou větu: „Je to tu jako u snědeného krámu, do prdele!“
Hlavní hrdinové jsou:
- Hubert, nabručený mol, který se prokousal až do šatníku Severuse Snapea,
- Rozárie, vyhladovělá myš rozhlížející se ve spižírně v růžovém domečku Barbie,
- hrabě Drákula, který se zakousl do krční tepny bábi Zlopočasné,
- emocuc, který si chtěl pochutnat na libidu Mirka Dušína,
- a Stevie, brouček mozkožrout smutně hodující v lebce Daenerys Targaryen.
Závěrem nutno podotknout, že všechny tyto příběhy skončily stejně. Potokem slz a rituální sebevraždou.

„Remus nedorazí, jsme tedy všichni a můžeme začít,“ řekl Kingsley.
„Kingsley, nezlob se, ale Bill má pravdu,“ promluvila Hestie Jonesová. „Nechápu, jak jsi mohl dopustit, aby tihle dva překročili práh tohoto domu.“
„Lucius Malfoy nám nabízí pomoc. Spolu se Severusem nám chtějí přednést plán.“
„Snape tak dlouho plánoval, až je z toho Albus mrtvý…“ ucedil Aberforth. „Mého bratra sice občas bylo dost, ale smrt si nezasloužil.“

Lucius sledoval výměnu názorů s pobaveným výrazem. Následně si vzal slovo:

„Že mi nevěříte, to bych ještě pochopil. Ale že mi nejste schopní ani nabídnout základní občerstvení… Povinnosti hostitele vám očividně nic neříkají, že?“

Ve druhé lavici to zasuštilo.
"Stando, ty máš něco k jídlu, že jo?"
Nasadil neoblomný výraz politováníhodného štěněte.
"Zapomeň, chlape! Moje! Jsi neměl ten bágl žrádla, co sis ráno dotáh', sežrat do velký přestávky."
Vašek se začal hihňat: "Hele, David už zase něco somruje."
"Mám žužu papoušky. Dáš si?"
"Fuj, takový věci nejim... Luboši, co to tam máš?"
"Mám chleba se sýrem. Chceš?"
"Ty vole, co já budu dělat s chlebem? Svaly, chápeš?! Já potřebuju maso, rejži!"

Někdo by měl konečně vypsat grant Evropské unie na rozluštění toho, jak je fyzikálně možné, že má v sobě každý středoškolák černou díru.

Kolem té velké krabice se shromáždila celá rodina. Hledíme na bednu a mlčíme. Dlouho.

Otec krabici přivezl na kárce z Města. Osm kilometrů se s ní trmácel. Je to jeho válečná trofej. Jeho výhra v loterii. Když večer dorazil, bez jediného slova nechal kárku přede dveřmi, šel do kuchyně a vypil mámě půl láhve rumu, co schovávala do cukroví. Můj táta abstinent.

"Co s tím budeme dělat," zeptá se nakonec bratr.
"Podpálit to nepůjde."
"Plyn si pustit nemůžeme. Máme jenom elektriku."
"Je to to jediný, co ještě měli," vzdychne otec.

Celý den strávil ve frontě, aby koupil sporák na svítiplyn.

Honza se doštrachal ke Skleněnému vrchu. Užasl; kolem tradičních hrdinských destinací bývala vždycky rovněž tradiční pustina. Na úpatí Skleněného vrchu očekával totéž. Nečekal že tam spatří hospůdku, na štítu název "U snědeného krámu".
Hostinský, vida jeho údiv, pravil: "To víš, v pustině, kde imrvére trajdají hrdinové, se nějaká ta hospůdka vždycky uživí."
"No dobře, ale proč ten název?"
"Taky jsi šel kolem obra z olověného, stříbrného a zlatého zámku? A dostals chleba na cestu? No... a jeden Honza byl opravdu hloupý. Chtěl zkusit, jestli by ty krámy opravdu nešly jíst. A kde se našly jeho ostatky, stojí dneska má hospoda."

Kdysi se mu zdávalo o hostinách v otcově domě, o křepelkách, polévkách, o čerstvě upečeném chlebu. Teď už se s hladem smířil, dokonce ho vítal jako starého přítele. Slabost těla rozostřovala vnímání. Mdloba přinášela okamžiky slastného zapomnění. Blízkost smrti slibovala brzký únik. Wilhelm byl připraven, ale Gero se odmítal vzdát.
„Ovesná kaše s jablky,“ šeptal, když tahal zpod kabátce misku.
„Jaký je trest za porušování příkazů vládce?“ zeptal se Wilhelm.
„Tvoje starosti bych chtěl mít,“ odsekl Gero.
„Opravdu?“
Gero se rozpačitě odvrátil. Wilhelm se ušklíbl, než se nenadšeně chopil lžíce. Malicherné vítězství, ale chutnalo sladce.
Stejně jako kaše s jablky.

„Ahoj holky, tak už jsem doma!
Eh, mám dojem, že na zaskakování na dětské pohotovosti už nějak nemám ten správnej švunk. Ještě jednou uslyším „Já nežeknu ááááá!!“ tak budu... no, možná i netrpělivej.
Alžběto? Brandy?
Co to???
Oh... tady asi byla bitva.
Alžběto? Tys učila draka hrát karty?
Poker??
Tak to jsem opravdu rád, že jsme nevyhořeli.
A ty talíře všude... kelímky... Holky, to od vás není ani trochu hezký. Vyjedly jste lednici a já umírám hlady! To jste mi vážně nemohly něco nechat?
Jogurt??? Já nechci bejt zdravej, já mám hlad!
Alžběto, můžeš mi k tomu něco říct?!“
„Áááá?“

Vběhnul jsem do baráku, rychle se rozhlíd a zarýgloval dveře. Zombíci byli pomalí, tupí, ale měli jednu nespornou výhodu: bylo jich hodně. Tlačili se na výlohu a výplň dveří. Měl jsem tak minutu, než rupne sklo.
„Tak copak tady máme?“ mumlal jsem, abych utišil nervy. „Řeznictví, no výborně!“
Prohraboval jsem věci.
„Zástěra, gumový rukavice, kalkulačka... je to řeznictví, sakra! To tu vážně neni žádný jídlo? Aspoň tlačenka. Bože, jak dlouho jsem neměl tlačenku!“
Dveře povolily, nemrtváci se začali hrnout dovnitř.
„Mozečky nevedeme!“ zařval jsem a vletěl dozadu.
A tam můj zrak ulpěl na předmětu za zlatýho bludišťáka: Obrovský řeznický sekyře.

Mým největším potěšením bylo tehdy sedávat v okně vedle květináčů s vonnými popínavými růžemi, pozorovat lidi, kteří chodili dole po ulici a vymýšlet si o nich příběhy. Mamince tahle moje radost dělávala starosti. Bála se, že prochladnu a nikdy se neuzdravím.

V naší šedomodře dlážděné ulici se nacházelo množství krámů a krámků a panoval tam po většinu dne čilý ruch. Hned naproti mému oknu bylo ale zlatnictví, kterému jsem přezdíval U snědeného krámu. Obvykle zelo prázdnotou, majitel byl nerudný, ve výloze zlatnictví se však skvěly nádherné hrací hodiny. Představoval jsem si, že se uzdravím, jakmile si tyhle hodiny někdo koupí.

Rozhlédla se po bytě a povzdechla si. Lednička prázdná, spíž na tom nebyla o moc líp. Vytáhla poslední peníze do výplaty a zašla ke kadeřníkovi. Investovat do budoucnosti se vyplatí. Vzala si prstýnek, chlapi mají odjakživa strach ze závazků a svobodná ve středních letech, to jsou chodící závazky. Vydala se do nejdražší kavárny ve městě a vytáhla knížku, aby nevypadala zoufale. Vedle si přisedl chlápek. Movitě nepůsobil, ale někteří to na odiv nedávají a jeho víno vypadlo kvalitně.
„Promiňte, ale nemohl jsem si nevšimnout vaší knihy.“
Otočila se na něj a usmála se.
„Jsem teprve na začátku, ale vypadá zajímavě.“

"Kapitáne Karotko!!!"

"Co se děje, desátníku?"

"Jsou tady... Počkejte, tam nemůžete!!!"

Na strážnici vtrhl houf trpaslíků. "Musíte to zarazit!" ozvali se všichni jako jeden... trpaslík.

Karotka vstal od stolu, a to stačilo, aby dav zmlkl, a začal nenápadně schovávat dvoubřité sekery.

"Zarazit co?" zeptal se Karotka.

"Tu zhůvěřilost," vychrlil ze sebe trpaslík, který je vedl.

"Pan Sven Přilbodrť, nemýlím-li se. Jakou zhůvěřilost?"

"Trollové! Vtrhli k nám do pekárny, a..." nebyl schopen to vyslovit.

"Všechno je pryč," ozval se jiný. "Pecny chleba, bojové dortíky, vrhací housky..."

"Oni to ukradli?" zeptal se Karotka.

"Ne," hlesl Sven. "Koupili, ale... ale... oni to SNĚDLI!"

Předmět: Jídlo
Důležitost: vysoká
Vážení, dobře zásobený automat na sušenky patří spolu s kávovarem a vysokorychlostním připojením mezi základní lidská práva. Ta se nevyplácí podceňovat. Žádám o urychlené doplnění tyčinek Twix.
Q

FW: Jídlo
Q,
podle sdělení F_678, které nalezneš v týdenní aktualizaci, se MI6 připojilo k projektu zdravého stravování. Nevyhovující potraviny budou do dvou týdnů nahrazeny bio variantami.
E.

FW: FW: Jídlo
Eve, přečetl jsem si sdělení. Pochopil jsem, že za dva týdny nám nainstalují jabloň a záhon mrkve (?)
Zmatený Q

FW: FW: FW: Jídlo
Je to experiment.
(*povzbudivý smajlík*)
E.

Předmět: VÝPOVĚĎ
Q.
Potřebovat.
Cukr!!
Příloha: výpověď.txt