DMD č. 7. pro 7. 4. 2020. Téma: Kopr

Znala jsem tu rodinu z kostela. Jednou se mě zeptali, zda bych jim někdy pohlídala děti. Souhlasila jsem.
Měli velký dům. Místnosti byly prosycené vůní bylinek. Večer, když jsem jim šla přečíst pohádku, jsem si všimla svazku kopru, zavěšeného nad jednou z postelí.
"Maminka ho tam pověsila," řekla holčička. "Zahání noční můry."
"Ale na ně to nezabírá," řekl chlapeček.
"Na koho?" zeptala jsem se.
"Chodí v noci," řekla ona. "Šeptají. Nutí mě dělat špatné věci."
Neodpověděla jsem. Ale zamrazilo mě.

Seděla jsem na pohovce a četla si. Bylo už po půlnoci, když jsem na schodech uslyšela ty pomalé dětské kroky.

,,Nevzdávejme se, musíme se vzchopit. Copak mě nikdo neposlouchá?“
běhal stále okolo svých přátel, kteří se již před nějakou dobou přestali dočista hýbat. Nevěděl, co si počít.
Kdyby se jen podíval na oblohu. Tam se v naprostém pořádku promenádovali hvězdy a měsíční světlo ozařovalo jeho tvář, která vypadala až příliš zmučeně. Zjistil by, že je po všem a že už nemá cenu se snažit dál.
,,Tak se konečně vzpamatujte!“
Potom se zčista jasna objevil on. Jeho vysoké tělo vrhalo dlouhý stín a jeho hlas byl klidný.
,,Kdo jsi?“ zeptal se omámeně.
,,Jsem Kopr.“

A tím zpečetil konečnou prohru chudáka člověka.

Není větší potěšení v horkém letním dni, než nepozorovaně vklouznout do sklepa a ve sklenici pod schody ulovit nádherně studenou nakládanou okurku. Jedinou komplikací bylo, že šlo o cizí sklep a cizí okurky.
"Neučili vás, že krást se nemá?"
Laurens vzhlédl, ale zase pohled sklopil, protože Theodosia stála na schodech nad ním, a on nepatřil k těm, kdo by tajně koukali dámám pod sukně.
"Že já to na vás povím!"
"Nepovíte," opravil ji Laurens a labužnicky se zakousl do úlovku. "A já na vás zase nepovím, že si dáváte koprová semínka, abyste neusnula, když vás naše historky nudí k smrti."

Postupně Amias o významu slova „zkratka“ začínal pochybovat. Od rána do večera byli na cestě, jen s několika nutnými přestávkami na odpočinek a jídlo.
A že ho mnoho nebylo. Naposledy narazili na nějaký zvláštní druh kopru, který se jim ale ani přes všechny kuchařské triky a donucovací prostředky nepodařilo upravit do poživatelné podoby.
Po čtrnácti dnech byl Amias samý škrábanec a odřenina. Ani Ellie na tom nebyla líp.
Pokaždé, když už si myslel, že další kopec prostě přijít nemůže, vysmála se mu příroda do tváře. A s každým překonaným vrcholem, s každým křovím a zahojeným šrámem, se Amias smál taky.

„Něco jsem ti přinesl. Hledej,“ nakázal Pán z Prahy. Na Billovi teď bylo pustit se do osobní prohlídky.
V náprsní kapse našel dílek čokolády v červeném pozlátku. Vyloupl a snědl ho. Ve druhé zklamání: balíček vizitek.
„Samá voda.“
Ve třetí žlutá eurobankovka. Pozřena Billovou dlaní.
„Přihořívá.“
Z pravé kapsy kalhot vyprostil sáček se sušenou bylinou uvnitř.
„Ále, copak to tu máme...“
„Kopr.“
„Kopr? Já bych řekl spíš–“
„Kopr. Přece si nemyslíš, že člověk jako já u sebe nosí psychotropní látky.“
Jedna kapsa stále zbývala. Spokojený, ale ne zcela uspokojený Bill přes ni nahmatal milencův penis. „Ale hoří až teď, ne?“

Rychle kráčel mezi záhony a z jediného pohledu na Harryho tvář pochopil, že jsou tady správně.
Obdivovat rostliny dnes rozhodně nepřišli.
"Poručík Smith ze Scotland Yardu," představil mu Harry svého společníka, načež oba uhnuli stranou a Dracovi se naskytl výhled na důvod jejich příchodu.
"Je to botanička. Žádné známky násilí, žádné stopy... stejný případ jako ta astronomka a po ní ta lingvistka. Někdo nám tu sesílá Avady na významné mudlovské vědecké pracovnice," pokračoval Harry.
Draco se naklonil nad záhonem, ve kterém leželo bezduché tělo mladé ženy.
"No tak to jsme teda -" Přičichl k bylinám, ve kterých oběť ležela. "- v kopru!"

"Myslím, že jsme nakonec nevzbudili zas takové pozdvižení," poznamenala Lady Sandra během procházky po návsi. Svolat čajovnu do cizího univerza původně pokládala za větší dobrodružství.
"V Cranfordu všechno budí pozdvižení, jenže v maloměstských rozměrech. Šeptanda umí být nenápadná," pokrčila rameny Miss Rowen.
"V některých případech. Na druhou stranu, slyšela jsem Miss Pole, jak sousedce velmi významně sděluje, že raději nechala kuchařku vyhledat všechny zásoby kopru. Žádné vysvětlení, jako by si rozuměly."
"To jsem si mohla myslet. U místních dam to ani nepřekvapí."
"A co?"
"Pamatuješ, jak si jinde mysleli, že Prokop je upír?"
"To bylo zábavné."
"Kopr prý odhání démony."

„Ty vole zase kopr,“ zaúpěl Sirius. „Já se z toho kousnu.“
Remus mu věnoval obzvláště nesouhlasný pohled, ale po zhodnocení možného nebezpečí se rozhodl nechat si komentář pro sebe. Sirius by možná kousl jeho. (což by za jiných podmínek mohla být zajímavá zkušenost, ale teď…)
„Kdo by řekl, že Prýtové se masožravky nebudou líbit,“ řekl místo toho lehce sarkasticky.
„Myslíte, že by se Lily-“ začal James.
„Nebude se jí líbit kopr. Seš jelen.“
„Ale Siriusi, květomluva-“
„Ko – pr. KOmpletní - PRopadák!“
„Hele, tady něco je!“ přerušil je radostně Petr. „Ne, tak je to jenom další kopr.“
Sirius se na něho vrhl.

Kapr a kopr patří tak nějak k sobě. Tedy měly by patřit. Což takhle někdy připravit kapra namísto smaženého, na modro, na černo a tak podobně, s koprem? Například s klasickou koprovou omáčkou. Anebo tam ten kopr použít prostě jako bylinku, jak se někdy při úpravě dává.
Kapr s koprem, tím by třeba bylo možno prorazit i na Kypru. Anebo by s ním člověk uctil i samotného Davida Copperfielda. Nemá-li tento příliš mlsný jazýček.
Že jsem koprofág? Nikoliv, to by byla jazykově nepřípustná složenina českého a cizího základu. Tato úvaha tedy není žádná koprolalie, nýbrž seriózní, byť laické, gastronomické zamyšlení.

Bylo nebylo, před dávnými časy v zemi za devatero horami a devatero řekami žil chudý chalupník Matěj. Jeho chalupa stála na samém konci vesnice a byla tak maličká, že když se chtěl Matěj protáhnout, musel vyjít na zápraží. Střecha měla tolik děr, že déšť nevěděl kterou si vybrat dřív a do světnice profukovalo i když se venku ani lístek nepohnul.

Vesničané Matějovi často říkali "Matěji, vždyť máš doma kluka, dvě mladé silné ruce, tolik práce by zastal! Proč ti v domě nepomůže?"

Ale Matěj odpovídal vždy stejně: "Dvě ruce, to on má. I silné by byly. Ale práce se štítí!"

„Andělo, pocem,“ zasyčí hospodyně. Anděla vklouzne na mlat. Hospodyně jí vrazí do ruky svazek kopru jako otep.

„Vezmi to kořenářce, tohle nemůžeme v životě užít sami. Vem to zadem, přes sad, ať tě starej rači nevidí.“

„Pán Bůh vám to oplať, děvenko,“ kořenářka zručně přiváže otep k trámu, „a sedni si na chvilku, dyť seš jak bzdina. Ten ras z vás kůži dře.“

Anděla sedí. Mlčí. Nohou kreslí do podlahy malé kroužky.

„Tak to vyklop,“ vyhrkne kořenářka rázně, a pak už jen, celá zkoprnělá, naslouchá vodopádu slov.

Ona vidí. Po matce to zdědila, a nic netuší, pomyslí si nakonec nešťastně.

Muriel nebyla nikterak zdatná kuchařka, to Weasleyovi pochopili už pár dnů poté, co se přistěhovala. A Artur ještě daleko dříve.
Nikdy nezapomněl na pachuť v ústech, když ho jako sedmiletého chlapce matka donutila sníst vše, co tetička uvařila ke slavnostnímu obědu.
A na tuhle gastronomickou tragédii nezapomene rovněž.
„Myslel jsem, že na ten kopr pojdu!“ stěžoval si jindy mírný Artur na schůzi Výboru. „Ona ho tam nasypala snad celou louku! Ještě teď ho cítím ze saka.“
„Trestuhodné,“ zašeptal Severus. „Od léta ho sháním. Na Příčné dnes byly jen dvě shnilé snítky. Už nevím, čím ho v tom dávivém dryáku nahrazovat.“

“Filip Kopr,” přečetla si z materiálů Předsedy zkušební komise, kterému seděla na stole. “Tak ty seš Filip? Hezké jméno,” prohodila směrem k mladému spisovateli, jež se zrovna snažil vykoktat odpověď na otázku zkoušejícího. “Ale no tak,” zasténala Múza, “ty seš hrozný panikář, víš to? Vždyť to všechno umíš! Učil ses místo abys psal básničky!” řekla trochu vyčítavě. “Ale tady toho pro tebe moc udělat nemůžu… I když...” usmála se potutelně. “Pane předsedo zkušební komise, napadl mě výborný konec pro ten román, co píšete po večerech.”

“Mě to stačí,” postavil se náhle předseda. “A-, pane Kopre,” vyhrkl a vyběhl z místnosti.

Obydlí Wesleyových se oprávněně říkalo Doupě. Jak také pojmenovat objekt, kde k původnímu stavení podle potřeby kouzly přidávali další místnosti, takže se nekontrolovaně rozšířil do šířky i do výšky.

Problém pak nastal při úklidu. I s kouzly, a že jich Molly uměla, to bylo náročné. Většinou to zvládala sama, jen jednou ročně jí při generálním úklidu pomáhal Arthur, hlavně s podkrovím.

Během let se pod střechou nashromáždilo množství věcí. Věcí vyvolávajících vzpomínky. Zvlášť jedné truhle se vyhýbala. Byly v ní uloženy fotky z akcí Klubu Přátel Opravdové Recese, který založili její bratři. Po jejich smrti začal v podkroví uklízet Arthur.

Když jsem studoval, posílali nás na výpomoc do kolchozů. Dokud za to platili, ani to nebylo tak špatné, ale většinou to bylo zdarma a nikomu se do toho nechtělo.
Tehdy nás poslali sklízet kopr. Ručně. Měli jsme povinnou denní kvótu, počet beden kopru, které jsme měli odevzdat. Akorát pracovat se nám nechtělo. Vymysleli jsme tedy malý trik. Pole bylo u velkého, silně zarostlého příkopu. Poslali jsme dolů jednoho kluka a podávali mu bedny. On tam házel natrhanou trávu a listí a my jsme potom nahoru dávali tenkou vrstvu kopru. Plán jsme splnili v rekordním čase. To byli v obchodech překvapení!