DMD Bonus č. 5. pro 18. 4. 2013. Téma: P.I.F.K.A.

Potřásla Ovečka hlavou a ukousla trs trávy. Pak do prkna ohrádky vyryla kopýtkem velké pokřivené P. Prostě si ji jenom spletl, nic to neznamená.
I když mu to zase tak úplně nevěřila. I ovce jsou rozdílné a ona je přece výjimečná. I když... vlci jsou nevšímaví a zabednění. I udělalo rýhu do dřeva.
Foukal vítr a přinesl k Ovečce vůni lesa. F naškrábala s vyplazeným jazykem.
Koukala na svůj výtvor a spokojeně se usmála. Krátkými tahy udělala písmeno K.
A pak ještě dalších pár písmen. A nakonec přeškrtla.
„Mám na tebe PIFKAU, Vlku!“ zněl Oveččin vzkaz na vnější straně ohrádky.

„Frede, do mé kanceláře! Je čas na P.I.F.K.A.,“ houkl Elánius.
Tračník zafuněl dovnitř s provinilým výrazem. Angua s Karotkou po něm vrhli tázavé pohledy, které se ovšem jen odrazily od zavírajících se dveří.
„P.I.F.K.A.? No... P znamená určitě pochvalu... nebo poradu...“ uvažoval Karotka, čímž vyčerpal svoji zásobu představivosti na celý rok.
„Co třeba Přines, Idiote, Formulář do KArtotéky?“ ušklíbla se Angua.
„Tak to určitě není!“
„Nebo Prozkoumáme Intimně a Fyzicky své Krásné Aná...“ zbytek se ztratil v jejím hihňání.
„Ananasy?“ nechápal Karotka.
*
Za dveřmi Elánius s Tračníkem zbožně hleděli na dvě orosené lahve. Potom Elánius pivka otevřel. Bože, ta zasyčela!

Přemýšlím,
proč pouhý pohled přítele
prvně potěší, pěkně pohladí,
překlene potíže,
poskytne pocit přijetí, poslání.
Po pár poutavých příbězích
prožitých pospolu
přes přání povzbudit
podivně překáží,
působí půlnoční pláč,
palčivé představy,
překotnou potřebu přinést přehršli pitomé
Imprese intenzivních idejí,
imaginárních ideálů
i idiotských improvizací
imitujících intervenci inteligence
Formou frustrujících
freudovských fenoménů,
falešných fundamentů,
floskulí frivolních floutků,
filmových fiflen
fláknutých
Koketně kýmsi
kamsi
ke kraji kruhových kinosálů.
Kolik křehké krásy
kopnuto
ke krajnostem kuriozně
kousavého komična,
kryjícího
kroucení krutými křečemi
klamů
A agilních askezí
atrofujících autentičnost,
abychom auditem abstraktních apelů,
asimilačních akcí
a abortivních analýz
absolutního "asi"
akceptovali
alarmující...
...Ach, Adame!

Fakt nesnáším úřady. Člověk tam jde a vlastně se nakonec nic nedozví. Úřední mašinerie stále dokola a papírování k tomu. Šel jsem sem vlastně pro formulář. Mohl jsem to sice stáhnout z internetu, ale – měl jsem cestu kolem.
Míjel jsem různé lidi. Jedni naštvaní, zřejmě veřejnost a druzí podle všeho místní. S prázdným výrazem ve tváři, tvářící se nesmírně důležitě. No a jak tak kráčím úřadem, strnu. Na jedněch dveřích je napsáno velkými písmeny: P.I.F.K.A. a pod tím: Postupně. Invazibilně. Fudnamentální. Kolektivum. Analfabetů. Kam jsem se to dostal? Zaklepal jsem. „Dále…“ vyzval mě mužský hlas za dveřmi. Stiskl jsem kliku.

Saloon tonul v dýmu. Stoly ovládali karbaníci a příznivci oblíbených pěstně-židlových sportů. U baru postávali pistolníci, jejichž kolty visely s každou sklenicí o něco níže.
Náhle se dveře saloonu rozrazily a dovnitř vklopýtal plešatící mužík v doprovodu slečny a gentlemana. Majitel podniku ho poznal a zachmuřil se.
"Goodmane! Minule to nestačilo? Žádnou Arizonskou vobrodu nepotřebujeme, tady se pije kořalka!"
"To je mi ale přivítání. Na takové jako vy máme zrovna P.I.F.K.U.!" pravil s úsměvem Goodmanův společník.
"- totiž Pokrokovou Invenční Frakci Kritiků Alkoholismu," vysvětlovala rychle slečna.
"A co jako uděláte?" ušklíbl se majitel. Joe s úsměvem vytáhl pistoli. Tuhle část miloval.

Další den strávený v sedle.
Hodiny strávené ve strachu z dopadení.
Nepomyslel jsem na nebezpečí skrývající se cestou. Do chvíle, kdy jsem uviděl to varování.

"Francisi? Co znamenala ta zkratka?"
"Jaká?"
"Ta co byla na té ceduli. P.I.F.K.A."
"Parta ignorantských flákačských kastrovaných apologetů."
Ticho.
"Vážně... co to...?"
"Nechceš to vědět."

Nechci jí děsit. Stačí, když se jeden z nás úzkostlivě stále ohlíží přes rameno.
O té skupině jsem nelhal.
Nemusí však vědět, že jsme málem vstoupili na území radikálního hnutí "Proti idealizaci falešné kastě aristokratické".
Umím si představit, co by aristokratce jako ona udělali.

Hodiny strávené ve strachu z varování.

Pánovi zla
Vím, že budu mrtev dávno předtím, než si přečtete tato slova,
chci ale, abyste věděl, že jsem to byl já,
kdo vám ukradl ty svítící ponožky. A tenhle medailonek taky.
Ty ponožky hodlám nosit až do smrti smrťoucí, abyste věděl.
Ten medailonek mrsknu do nejbližšího kontejneru, poněvadž promerlina, tak nevkusnou cetku jsem teda hodně dlouho neviděl.
S úctou Váš
P.I.F.K.A.
(Petronius Ignatius Fellicita Kreoli Amadeus, kdybyste náhodou nevěděl)

V hrnečku zbýval jediný lok studeného kafe. Svítící ciferník budíku ukazoval 03:31.
Přečetla si po sobě poslední řádky a s povzdechem usoudila, že tuhle blbost bude muset asi nějak přepsat.

Poseidon: Za to, co Odysseus udělal, se postarám, aby k deseti letům ztraceným před Trójou připočetl deset utopených v moři.

Io: Ať už ten ovád bodne a dá konečně pokoj! Jak zase funguje ten ocas? Proč není delší? Už nikdy nechci muže ani vidět a boha kopnu kopytem přímo do…

Faidra: Jednou, když jsme se milovali, zašeptal jméno mé sestry. Třeba příště uslyší z mých rtů: „Hyppolite.“

Klytaimnéstra: Všichni vědí, co jsem udělala. To už nevědí, že zabil mého prvního muže a malého synka a vnutil se do mého lože?

Arés: Nebolí to! Nebrečím!! A Athéně to vrátím s úroky!!!

Klaus se podezřívavě podíval na ukazatel.
"U.P.R.K.," hláskovala Violet nápis na jedné oprýskané směrovce. "To se mi nechce líbit. Co ta hloupá zkratka znamená?"
Klaus mlčel a přemýšlel. Sunny se pokoušela okusovat oblázek.
"Druhým směrem se jde k..." zarazila se a zaostřila pohled, "vypadá to jako P.I.F.K.A."
Klaus si mezitím vzpomněl na knihu, kterou listoval v nemocničním archivu, psalo se v ní o zajímavostech v okolí.
"Jistě! Ultra propadací rokle kamení. A to druhé Perfektní imitace falešných kabaretních artistů," zajásal Klaus.
"Ani jedna z těch věcí nedává smysl," vzdychla Violet.
"V tom případě je úplně jedno, kterým směrem se vydáme."

„Věř mi, o tohle se všichni rvou,“ usmíval se Periklés.
„Paján pro iniciační festival kněžek Afrodíty?“ povzdechl si Sofoklés.
„Jakožto autor se můžeš zúčastnit jako divák. Prý se svlékají a…“
„Děkuji, Perikle, ale já…“
„Já vím, nejsi na ženský. Proto, až paján napíšeš, dáš ho mně.“
„Co z toho budu mít?“
„Tak napíšeš to?“

„Sofokle? Proč se to jmenuje Ploďte inteligentní fakany, krásné Athéňanky?“
„Pracovní název. Počkej si.“

„Měls pravdu!“ Vyhrál jsem!“
Sofoklés zamlčel, že Echefrón neměl po té příšerné imitaci funícího a klejícího archonta na sympoziu šanci. Archón se vše dozvěděl a na básníka měl od té chvíle pifku.

Už několik dní se studenti Školy magie Přemysla Otakara II. ve Vídni opatrně kradli po chodbách historické budovy, nervózně se ohlíželi přes rameno a mluvili převážně šeptem. Někteří z nich nápadně pobledli, jeden chlapec z druhého ročníku měl v oku tik.
„Co se děje?“ zeptala se Alenka Pavly. Vrátila se do školy po nemoci a měla pocit, že je v úplně jiné dimenzi.
„To P.I.F.K.A., zašeptala Pavla. „Mají strach, aby na ni nenarazili a…“
„Co je P.I.F.K.A.?“
„Spíš kdo,“ poučila ji Pavla. „Pijavice Infikovaná Frustrující Kabaretní Árií.“
„Kdo?“
„Belinda. Usmyslela si, že umí zpívat a každýmu vnucuje jednu příšernou odrhovačku.“

Byla jsem rozvedená dva roky, když mě kamarádka vytáhla do společnosti - na posezení s jejich partou z práce. Od první chvíle se mi líbil jeden muž. Celkem nenápadný, ale zajímavý. Ani já jemu nebyla lhostejná. Následovala první schůzka a byla domluvená další. Volala jsem plná nadšení kamarádce. Ta moje příjemné naladění pošramotila poznámkou, že můj budoucí pravděpodobně partner má přezdívku. P.I.F.K.A. Průměrně inteligentní filozof k adopci. S Pifkou jsem už několik let a dodnes nechápu, proč zrovna k téhle přezdívce přišel, možná proto, že se zdá trošku jako ňouma, ale je to fajn chlap a táta.

Mimas stál před Gwen a rozpačitě přešlapoval. Za ním se krčil zbytek týmu. Gwen zaujatě studovala účet za škody v baru.
"Nám je to líto."
"Mělo by."
"I Obi-Wanovo kluci říkali, že je to mrzí."
Gwen na něj tázavě pohlédla.
"My sme se smířili."
"To bych vám radila."
"Založili sme si klub."
"Cože?"
"No, na zlepšení vztahů. Jmenuje se P.I.F.K.A."
"To jako Pár Idiotů Flákajících se Kolem Akademie? Pustošivé Inteligentní Flákoty Komíhající se Aetherem? Pacholci Ignorující Fakta Kreditní Administrativy? Pitomci Importovaní Frivolní Kaminoanskou Autoritou? Plácající se Ignoranti Fungující na Katastrofální Abnormalitě?"
"Ne," řekl Mimas upjatě.
"Patnáctka Impozantních Frajerských Klonovaných Agentů."

Prej už po tý operaci nebudu žena.
Ani nevím, kdo tak blbý slova řekl.
Mám to za sebou, ležim v nemocničním pokoji a prohlížím si obrázky, podepsaný legrační zkratkou. Namalovali je naši mrňousové.
Brácha, Šimon a starší část party cestujou s Matyášem po Africe. My jsme dostali na starost potěr, a nakonec s nima válčí Josef sám.
Iana, Naiina provorozená. Adélka a Kryštof, naše vnoučata. Filip, nejmladší z bráchova čtyřlístku.
Písmeno P znamená Pepa.
Soukromej vtípek. Josefovi neříká nikdo Pepo. Ale my tak říkáme – jistý jeho části.
Pepa se na mě těší.
Najednou se cejtim strašně moc a nádherně žensky.

"Co se děje, Doktore?"
Starý Pán času seděl na schodech v Tardis a zamračeně si prohlížel psychopapír.
"Někdo na mě má pifku," svěřil se Amy.
Nakoukla mu přes rameno.
"Právě jste byl označen. Děkujeme za spolupráci. P.I.F.K.A. Co to má znamenat?"
"Profesionální Intergalaktická Founi Klátící Agentura."
"Co to prosím?"
"Někdo si myslí, že jsem fouňa," ignoroval ji. "Přitom bych mohl být mnoho jiného na ef. Frajer. Fešák. Fezman."
"Fňukna," neubránila se.
"Fňukna? Mohl bych být Fantom a ty vymyslíš Fňuknu?"
"Doktore, co to znamená," naléhala.
"Jako obvykle. Někdo se mě snaží zabít. Hackneme se jim do databáze a zjistíme kdo."