Moje články

Jmenovala se Ája. Černá tříměsíční poukázka na flat coated retrívra. Když jsme si ji přivezli, vzali jsme ji k rybníku. Že si namočí tlapičky a čuchne si k vodě, když je to ten vodní pes.
Ája uviděla rybník, vletěla do vody jako torpédo a zavřela se nad ní hladina. Než jsme se rozmysleli, jestli pro ni skočit v botách nebo se zout, vynořila se, vyfrkla vodu a začala se nadšeně cákat na mělčině. Tři konsternované lidi na hrázi nevnímala.
O devatenáct let a hromadu psích dětí, vnoučat, pravnoučat, prapravnoučat a praprapravnoučat později na ten slunný den z rybníka pořád vzpomínáme.

„Kdo je můj otec?“ zeptala se Lycva jednoho dne.
Kirilla si povzdechla. Každé z jejích dětí jí tuhle otázku nakonec položilo. Kdyby žili jako usazenci, kteří připoutali ženu jen k jednomu muži, nemusela by takové dotazy zodpovídat, ale oni byli Ai Ciligh – vázala je jen krev, nic jiného.
„Nevím, kde je mu konec,“ řekla. „I na náš kmen byl… svobodný. U žádné rodiny nevydržel, toulal se po lese sám. Ale když zpíval, i Pramáti se zastavila a poslouchala, takovou měl moc.“
Kirilla si povzdechla ještě jednou. Kdyby se Ai Ciligh vázali, pak by se připoutala jen k otci své nejmladší.

Nevaia se dívala z okna. K vráně, která seděla na zídce, se právě připojila druhá. Fanred mi kdysi vyprávěl, že na pláních havrani věští smrt. Platí to i pro vrány? Znamená ta druhá vrána, že Fanredova smrt není jediná, že někdo další bude následovat?
„Není mrtvý,“ pronesla Maila. „Prostě není.“
„Talzidova zpráva mluvila jasně,“ namítl Briwal.
„Talzid,“ nakrčila Maila nos. „Tomu tak budu věřit.“
„Vzhledem k tomu, že Fanredovu smrt pravděpodobně zosnoval, tak bych mu věřil.“
„Není mrtvý,“ zopakovala Maila tvrdohlavě.
Nevaia pozorovala vrány. Ptáci chvíli poskakovali po zídce, než odlétli. Třeba je to smrt, která se od nás odvrací..

Nevaia se bála. Od chvíle, kdy se políbili, Fanreda neviděla, zato král ji každý den zval do své společnosti – jako na dnešní snídani v zahradách. Ona strnule seděla, on se probíral hrozny vína, dokud nenašel tu největší, nejšťavnatější kuličku a podržel ji Nevaie před obličejem.
Králi se neříkalo ne. Rozevřela rty a nechala ho, aby jí kuličku vložil do úst.
„Mohl bych tě mít kdykoliv,“ řekl, zatímco jeho prsty se znovu zabývaly hrozny. „Ale rozmyslel jsem si to. Ožením se s tebou. Ano, to bude lepší.“
Ani se nezeptal, pomyslela si otupěle, zatímco jí další kulička vína hořkla na jazyku.

Fanred se ztěžka posadil na stoličku a zul si vysoké jezdecké boty. Pořád ve vlasech cítil vítr, svaly ho příjemně bolely a byl cítit koňským potem. Vesnice a pole kolem Anlonny sice neposkytovaly příležitosti k nevázanému trysku jako jeho panství na pláních, ale i krotší projížďka dokázala provětrat hlavu a ulehčit srdci.
Pomalu se svlékl a ponořil se do vany s horkou vodou. O něco později, vymydlený a navoněný, minul jezdecké oblečení a vysoké boty a místo toho si oblékl zdobené roucho a obul měkké kozinkové střevíce. Čas pro zábavu skončil, čekala ho práce a jeho výstroj tomu musela odpovídat.

Fanred hlídkový ochoz v pevnosti Raban nenáviděl.
Nikoho nenapadlo nic lepšího, než na vrcholku skály nad pevností postavit úzký chodník a každých osm hodin tam poslat nějakého nešťastníka na hlídku.
A tihle nešťastníci z něj občas padali na skalnaté úbočí o mnoho sáhů níž. Veřejným tajemstvím bylo, že se takové nehody stávaly hlavně těm, kdo byli do Rabanu posláni za nějaký prohřešek. Jako třeba Fanred.
A to já jsem oproti Nevaie dopadl ještě dobře, pomyslel si, když se zabalil do pláště a přitiskl záda ke studené skále za sebou.
Na rameno mu dopadla první dešťová kapka.
To tu ještě chybělo.

Laivo už pro velitele nemohl udělat víc, a tak přikládal na oheň a čekal, až pro něj přijde smrt. Už to bylo spoustu let, co na ni musel čekat – když jí někoho posílal on, přišla bez otálení. Jenže se nedokázal přimět k tomu, aby veliteli zasadil ránu z milosti.
Dívky z Ai Ciligh si všiml těsně před tím, než vykročila z lesa, ale nevěnoval jí pozornost, dokud nevstoupila do tábořiště. Čekal na někoho většího, známějšího a mocnějšího než bylo zelenooké děvče s korálky ve vlasech, ona ho jen rušila.
„Vím, jak vypadá smrt,“ řekl jí. „A ty to nejsi, paní.“

„Z toho kluka nikdy nic nebude,“ zavrčel král Hanbet při pohledu na svého mladšího syna. Briwalovy hubené paže se mu třásly námahou, když znovu zvedal meč.
Opodál cvičili jeho bratr a bratranec, meče zvonily a oni se smáli každé dobré ráně.
„Kdyby byl aspoň z poloviny jako tvůj Fanred,“ poznamenal král směrem ke své sestře.
„Možná bys měl z Briwala větší prospěch, kdybys respektoval, jaký je,“ odvětila
„Respekt z něj válečníka neudělá,“ zabručel král. „Jenže když jsem z něj nedokázal vychovat muže doteď, už se mi to nepovede. Ať si má respekt a ať ho s ním vychovávají třeba archiváři.“

Briwal si měl vychutnávat první večer svobody, ale dnes se svět postavil na hlavu, a on se s tím snažil srovnat. Získal všechno, za co bojoval, ale měl pocit, že spoustu věcí vyhodil z pomyslného okna – své sny plné poezie, svou volnost, své čisté ruce…

Z Nevaina okna na trávník létaly šaty jako podivní motýli. Ne všechny, jen ty, ke kterým se vázaly špatné vzpomínky. Šaty, které na sobě měla na popravách, dárky od podlézavců, cokoliv, co jí král přikázal nosit. I když to nemohlo zacelit její roztříštěnou duši, každá věc, kterou vyhodila z okna, ji o krůček přibližovala budoucnosti.

Na míse s ovocem leželo dokonalé jablko – červené, lesklé, vybízelo k nakousnutí.
Mělo jediný problém. Ráno na míse ještě nebylo. Briwal tušil, že sloužící by mu jistě potvrdili, že někdo z královy domácnosti ho přinesl jako pozornost. Jenže princům, kteří v poslední době příliš často vyjadřovali svůj názor, nikdo dárky neposílal.
Možná plaším zbytečně. Třeba není otrávené…
„Dejte tu mísu odnést králi. Jako dar,“ přikázal.
U večeře se jeho otec tvářil kysele a mísa s ovocem stála netknutá uprostřed stolu. Briwal věděl, že sloužící ji po večeři zlikvidují. Už se naučili, že jíst zbytky od královského stolu bývá zdraví škodlivé.

Briwal se na terase připojil k Maile.
„Otec zítra dovolí tvé matce, aby se vrátila na vaše panství na pláně. Můžu zařídit, abys mohla odjet s ní.“
Ani na něj nepohlédla. „Ne.“
„Tohle je dost možná poslední příležitost. Brzo ti bude šestnáct, začne s tebou mít plány a já už ho nezastavím. Jeď s ní, zachraň se.“
Otočila se k němu a oheň v jejích očích mu připomněl jejího bratra. „Kdo zachrání tebe?“
Kdyby nebylo v sázce tolik, zasmál by se. „Já se o sebe postarám.“
„Zůstanu. Pomůžu ti, jak budu moct. Jestli někdo dostane bratra domů, budeš to ty.“

Urozený Selyf si změřil mladičkého prince proti sobě. Tak se ukaž, co v tobě je.
„Ochutnávka našeho bohatství,“ ukázal na truhlu blýskavých valounů.
Princ Briwal nehnul ani brvou. „Procházel jsem v královském archivu záznamy z jednotlivých panství. Mohu vám odříkat, kolik liber zlata jste vloni vytěžili. Nebo aspoň kolik jste přiznali králi,“ zacukal mu koutek. „Ale nepotřebuji se před vámi předvádět. Stejně jako vy přede mnou, a už vůbec ne s falešným zlatem.“
Selyfovi povadl úsměv. „Na cestách je nebezpečno…“
Briwal zvedl ruku. „Nic nevysvětluj. Raději se pojďme domluvit, co vám za vaše zlato mohu nabídnout. Za to pravé, samozřejmě.“

Shlédněte se mnou na tichého hubeného mladíka, kráčícího po uhrabaných palácových cestičkách, na služebníka, který mu šeptá osudovou zprávu – korunní princ zemřel. Dívejte se, jak se z přehlíženého prince stává dědic trůnu. A pokud se vydržíte dívat ještě chvilku, uvidíte, jak se z něj stává král. Ještě nemá korunu ani moc, ale jeho shrbená ramena se narovnávají. To si jeho chytrá hlava uvědomuje, že je jen krůček od trůnu – jen krůček od možnosti skončit nesmyslné zabíjení a utrpení.
Dívejte se. Protože právě teď se na pískové cestičce v anlonnském paláci začíná psát nový příběh. Začíná tu cesta, která změní…
…všechno.

„Vaše Výsosti, neměla byste dělat takovou práci…“ přešlápla nervózně nová služebná, která měla na starosti zahradu.
Nevaia s úsměvem vzhlédla od záhonu. „Královnino zákoutí je moje pýcha a radost. Bez mého výslovného svolení tu nikdo nesmí ani vytrhnout plevel. Starám se o ni jen já sama.“
Služebná střelila očima k budovám, jako by se bála, že se vynoří král a dá ji zmrskat.
„Můžete zalít tulipány,“ slitovala se nad ní Nevaia.
Žena vyrazila pro konev. Nevaia se opatrně rozhlédla, utrhla nejbližší rostlinu a schovala ji do kapsy.
Donutili ji provdat se za krále, ale dát tomu monstru potomka ji nedonutí.

Septimus měl pocit, že se svým obchodem zavítal do špatného domu.
„Stačí malá investice a mnohonásobně se vám vyplatí,“ přesvědčoval ženu s jizvou na tváři, i když do toho pod jejím potměšilým pohledem nedokázal vložit srdce.
„Chceš vidět investici?“ vzala ho kolem ramen a ukázala na lidi, kteří pracovali v jejím obchodě. „Dej tulákovi domov a dozvíš se něco o každém koutu země. Zaměstnej uličníky a dozvíš se o každém koutu města. Zaměstnej lehkou holku a dozvíš se o nectnostech jeho obyvatel. Ale,“ znovu si prohlédla Septima, „hodil by se mi švihák, který dokáže zaujmout i ďábla jako jsem já.“

Měl sucho v ústech, hlava ho bolela a jen stěží si vzpomínal na předchozí noc. Společně s ostatními mladými branci se mu podařilo utéct z pevnosti do místní hospody, víno teklo proudem…
Když se dotknul boku, na prstech mu zůstala krev. Ano, došlo na rvačku, někdo vytáhl nůž… Pokud si pamatoval, nikdo nebyl vážně zraněný, ale branci prohráli.
Ta vzpomínka ho naplnila nepříčetným vztekem. On neprohrával. Ani se staršími a zkušenějšími, proti přesile, nikdy. Talent, říkali tomu někteří. Temnota, tak to nazýval velitel.
Už nikdy nebudu pít.
Muž, který si o mnoho let později říkal Laivo, tento slib nikdy neporušil.