Utajený

S jazykem na vestě se vklínil do zavírajících se dveří, padl na schůdky a pokoušel se vydýchat. Pak už to ale vážně nešlo vydržet. Vykročil a zoufale se snažil nekřížit nohy za chůze.
Toaleta je mimo provoz, použijte prosíme toaletu na druhém konci, přečetl si na inkriminovaných dveřích.
Se stejným nápisem se setkal ve všech osmnácti zatracených vagonech. Kdyby to nebyl poslední spoj toho dne, nejspíš by prostě vyskočil z okna. A nebyl sám. Večerní vlak do Birminghamu zachvátila panika.
Jen průvodčí zasněně sledoval ten cvrkot a myslel na to, že jakkoli své Bentley miluje nadevše, tohle stálo za to.

"Nemůžeš mě takhle ignorovat!"

"Právě naopak. Můžu si dělat co chci!"

"Kvůli tobě jsem spal v lese. Určitě jsem dostal blechy a můžu si snad dovolit deratizéra?"

"Nevím a nezajímá mě to! Jdi si třeba za dědem Vševědem, ať ti dá tři zlatý vlasy."

"Počkej, počkej, nemůžeš to tu mít celý pro sebe. Víš, co se říká - jsi-li sobec, opusť obec!"

"Jak sis mohl všimnout, obec už jsem opustil dávno. A teď se kliď!"

"Dobře, ale půlka bažiny je moje. Princeznu jsme zachránili společně."

Shrek pozoroval Oslíka, jak ryje čáru do země, a přál si, aby toho žvanila nikdy nepotkal.

Stezka se rozpíjí v listí, slunce jemně lemuje větve stromů.
Zda se mu, že cesta mizí před nimi i za nimi, jako by se les proměňoval, aby ji skryl.
Ochlazuje se. Přitáhne si plášť k tělu.
Když se před nimi objeví hradní brána, úžasem se zastaví.

Matka ho váhavě pohladí po vlasech.
Odtáhne se. Když se po chvíli ohlédne, je pryč.
Polkne.

Muž v bráně se na něj dívá s podivně smutnou nadějí v očích.
"Můžeš odejít," řekne potichu.
Z nádvoří za ním zaslechne zvuky boje i smích. Snaží se nerozplakat.
"Nemám kam."
"Vítej doma," vezme ho Vesemir za ruku.

Barman smíchal všechny ingredience v půllitru, vsadil ho do stroje, upevnil víko a zatočil klikou. Protřepaný nápoj přelil do čisté nádoby a poslal po naleštěné desce baru k zákazníkovi.
Ten se zhluboka napil a zaškaredil se. „Slabý!“ Poslal drink po baru zpátky.
Barman protočil oči a sáhl po plechové piksle. Z ní nabral vrchovatou lžíci mletých pálivých papriček a vyklopil ji do reklamovaného nápoje. Ze zvyku ho lžící také promíchal.
„Kruci!“ uvědomil si chybu příliš pozdě. „Další lžíce v tahu,“ zamumlal, když z tekutiny vytáhl jen rozleptaný pahýl. O kolik méně práce bylo se zákazníky, kteří místo supercloumáka popíjeli kolaloku...

V lese kolem klubovny roste hodně ostružin. A - i když to zní jako rouhání - i Drahouškova výtečného ostružinového koláče se jeden eventuálně přejí. Pak ale přišla na návštěvu taková kulatá stařenka. S receptem. S Drahouškem si sedly, recept modifikovaly. Původně byl prý určen na jablka a meruňky.
Řeknu vám, první zkušební doušek mě pěkně protřepal. Od té doby ji až na výjimky používám zevně - dezinfekce, podpalovač...
Ale většinu darujeme. To víte, dobré vztahy se sousedy (přes pár kopců) se hodí.
Mimochodem, kdyby se k vám někdy láhev dostala, zásada pro bezpečné pití zní: nikdy, opravdu nikdy ji s ničím nemíchejte!

Královská družina projížděla lesem, na který pomalu přicházelo jaro. Průvod vedl vrchní lovec, jehož následovali čerství novomanželé a vybraná část královského dvora. Vrchní lovec pozvedl ruku a skupina se zastavila.

"Nyní, jak praví tradice, zastřelí princ a budoucí král holubici pro svou manželku, aby jejich manželství neuvadlo a vzkvétalo až do jejich smrti stejně jako naše království. Prosím, princi, předstupte."

Odepnul slavnostní kuši a podal ji princi, který se ovšem ani nepohnul. Místo toho se podíval na jezdkyni vedle něj. "Není to spíš úkol pro nejlepšího střelce v zemi?"

Popelka se usmála. "S budoucností království si určitě hravě poradím sama."

Napřed bylo všechno nové a zábavné. Pak se objevily první mantinely.
Nelez tamhle. Nedělej tohle. Zůstaň tady. Nemůžeš, nesmíš a nedělej. Sbírka "ne" se povážlivě rozšiřovala a ukrajovala z fantazie.
Zvedla hlavičku.
Neměla bys.
Sklonila hlavičku. Zamyšleně přežvykovala.
Batolení se ve známých hranicích už přestávalo stačit.

Pomalu přelezla za stanovenou hranici. Ohlédla se. Podívala se dopředu na nekonečné možnosti.
V oku se zaleskl třpyt odvěkého zdravého vzdoru všech mláďat, která si (obvykle naprosto v rozporu s představami odpovědných osob ) potřebují najít vlastní stezku.
Já sama, říkal jasně.
Vzala si svoje slony a svou herní destičku.

Malá A'Tuin vykročila na cestu.

Nad vchodem Milliwayova Restaurantu na konci vesmíru zářil nápis "Zavřeno pro soukromou akci". Vrchní číšník Garkbit zvědavě pokukoval po hostech. Seznam obsahoval pouze jediné jméno, ale přesto bylo uvnitř rušno.

Kolem stolu jich teď sedělo patnáct, muži a jedna žena. Dva nápadně podobní chlapíci o něčem vášnivě diskutovali. Jiná skupinka mířila svítícími tyčkami na Pangalaktický megacloumák a dohadovala se o jeho složení. Ten v klobouku nabízel ostatním želé bonbóny a další dva se pokoušeli skloubit elektrickou kytaru s dřevěnou píšťalkou.

Nejpodivnější byly ale jejich cestovní lodě. Garkbit něco podobného nikdy neviděl. Všichni přiletěli v něčem, co připomínalo malou modrou krabici.

„Ten vizuál určitě vykomunikujem, outsourcnu to někomu na Bali, ať to má ty správný vajbs. Akorát úplně nefíluju to číslo.“
„Jsme tři...“ pokusil se o vysvětlení René, ale dokonce i jemu ten výlev vyrazil dech.
„Teď jste tři. Tohle je děsně nahajpovanej byznys. V okamžiku, kdy vám budu chtít šérnout logíčko, mi kólnete, že jste přibrali do party nějakýho proaktivního twinka a chcete změnit název.“
„Constance, víš přece, že to spolu táhnem už od vysoké. Vždycky jen my tři.“
„Šůr.“
„Nevěříš? Vytáhni z police toho Kotlera, co tam máš akorát na ozdobu, a já ti odpřisáhnu, že to jméno zůstane.“

"Starej Vojtěch prej potřeboval službičku," zašeptala stařena a úkosem pohlédla na procházejícího muže.
"Baže," pokyvoval hlavou vědoucně kovář, "poslední dobou ňáko... sešel."
"Prej todlevá mělo co dočinění s nějakou nekalou... potvorou," odplivl si čeledín.
Muž na cestě se pootočil; jistě je nemohl slyšet, přesto se raději rychle jali předstírat bohulibější činnosti.

Dlouho nesly se Hůrkou řeči o návštěvě cizince, po níž starý Vojtěch náhle pookřál, a nestvůře, kterou bělovlasý cizák porazil.

*

"Kdož zbaví mě potvory zlolajné, jež spánku mi ubírá...!"
"Uznej, že to znělo slibně."
"Aspoň máme večeři," ucedil Geralt směrem ke značně hlasitému kohoutovi.
"Snad bys nesežral Marigolda Juniora?!"

Poslední laťka přibita, poslední taška položena, drátěné pletivo pečlivě nataženo a zapuštěno, síť nad výběhem jakbysmet. Naše klubovna možná stojí na stráni uprostřed lesů, ale lišky, kuny i jestřábi si na drůbež budou muset nechat zajít chuť.
K dokonalosti chybí kurníku jediné: jeho nové obyvatelky. Kde se ten slepičář zasekl?
Předsedovi zvoní telefon. Zvedne ho, chviličku poslouchá, pak rezignovaně přepne na hlasitý poslech.

"...baba mi pořád vnucuje perník, magor s devíti prsty zjišťuje, jestli některá nemá místo kroužku zlatý prsten, beznoska se urazil nad kohoutem a mele cosi o nedorozumění a baziliškovi... Necháš ty slepice, ty hubo nezavřená!"

"Špatně odbočil."

„Předkrm – kočičí jazýčky,“ oznámil a sledoval, jak se druhý mlsně oblízl.
„Polévka – kočičí vývar,“ pokračoval a nemohl se ubránit úšklebku, když tomu mimozemšťanovi začala téct slina končící kdes v útrobách toho chlupatého ryšavého těla.
„Jako první chod.“ Udělal dramatickou pauzu. „Čerstvě nařezané kočičky.“
„Čerstvé?“ Melmačan žasl.
„Takřka je můžeš slyšet mňoukat,“ potvrdil sebevědomě.
Zvládnout pár koček byla pro ohýbacího robota naprostá hračka. Jeho skutečnou vášní bylo vaření. Fry, ten hloupý člověk, jeho kuchařské dovednosti neocenil. Jeho pravá láska ano.
„Hlavní chod,“ pokračoval. „Kočka na slanině s rajčaty.“
Alf se na něj podíval s takovou vášní, až se Benderovi zachvěla anténka.

Ani po dvou letech výcviku pokusný objekt nereaguje na podnět. Nepozorován vliv denní doby, světelných podmínek či teploty. Na vině může být nesprávná volba odměny. Cíl pro příští experimenty: Nahradit pšenici kukuřicí.
Výzkumník odložil pero a místo něj se chopil jehly a nitě. Sotva však začal, z vedlejší místnosti se ozvalo zadrnčení tětivy následované tlumenou ranou.
Vyskočil z židle a spěchal za zdrojem náhlého vyrušení. „Proboha…“ vydechl, když spatřil pírka převalující se v průvanu po podlaze a ke stropu směřující pár pařátků.
Zamáčkl slzu a zavolal posluhovačku, které pak nařídil: „Hanžlová, oškubat, uvařit. Lepší kousky bych snědl a horší pochováme.“

Už se zase blíží. Slyším je. Jsem tu ukrytá už snad věčnost, ale zatím jsem nenašla tu správnou chvíli zaútočit. Za tu dobu jsem je několikrát sledovala procházet. Skutečně by mě zajímalo, co mají za lubem. Ale na útok je potřeba pořádný plán. Přeci jen jsem na ně sama. A jestli správně počítám, těch lumpů je deset! Tohle bude skutečně boj na život a na smrt. Poslouchám jejich kroky. Už jsou skoro tu.
Teď! Rychle na ně! Musím je zneškodnit, než dostanou šanci!
"Au!" zařve ten člověk, co u mě bydlí a začne nadávat. Kočičí bohové, ten toho taky nadělá.

I mean, what's their deal? They eat so many carrots and for what?! What are they planning with all that eyesight? A terrorist attack? Probably! Just wait until they steal all your money! Or even worse, eat it! (shocked gasp from the audience)
And did you know that they are knocked up like all the time? And they only need to endure carrying an offspring for like a month?! (another gasp)
No, seriously, they are building an army! Just imagine an army of those fluffy devils crawling all over you! Every hell dimension sounds like a picnic compared to that!