Moje články

"Mami, mami, mami!"
Kouzelná formulka, stokrát opakovaná, proráží hladinu lidské důstojnosti a ona má chuť se rozječet. Jen před malou chvilkou ho uložila ke spaní.
"Mami, mami, já chci číst!"
Samozřejmě. Půjde.
Nenávidí tlusté medvědy, nenávidí nemoudré zbytečné sovy, nenávidí hloupé, tupě zírající králíky ani depresivní osly (ona sama je depresivní osel!).
Rytmické pohyby - postel, kniha, celou noc dokolečka totéž.

****

"A pak Tygr, který si pořád nedal pokoj a stále něco dělal, něčím se zabýval, neposeděl, obeskákal ze samé radosti palouk na svém proužkovaném ocase."

"Mami?"
Poprvé za rok soustavného čtení jí přeruší.
"Mami? Tygr je jako já."
Rozpláče se.

Jede, jede na oslu do města, jede jede vousatej pán. Vpředu má rybáře, vzadu má hrobaře, jedou tři? dva? Zas jede sám!
****

Neviděli jste tu zlýho draka, spolkl Maky, kýho šlaka, neviděli jste tu zlýho draka, má s tou holkou pěknej Kříž!
****

Pásl ovečky v betlémský kapličce, píval vínečko, jed' chléb jak sníh. Z. na něj "teď to odvoláš!", H. zase mele Otčenáš, pásl ovečky, shořel jak vích.
****

Já do Losin nepojedu, do Šumperka nepudu, on by na mě Bulík přišel, vzal by na mě sekeru. Sekera je čarodějná, oko mloka, znamení! Já do Losin nepojedu, měla bych jen trápení!

Ležela v posteli. Společnost jí dělali stařičké rádio a černý kocour.

Rádiová hra za moc nestála. Signál se trhal, slova odplývala do větru.

"-ch ano, Fr-nku, v-zmu si -ě! J-ž zít-a dojd- k úpl-né-u a d-kon-a-é-mu spl-nutí -uší!"

Polohlasně se zasmála a třesoucí se rukou rádio vypnula.

Otisk tlapky na okně tiše zazářil.

Jen počkej, já ti vycinkám, až ti uši splynou v jedno, za to, jak dlouho jsi mě tu nechal, pomyslela si, spokojeně se uvelebila a zemřela.

Už se bojím, ženská, pomyslel si kocour.

Prsk.

Ve vzduchu po něm zůstalo chlupaté ucho.

A ona padala králičí norou vzhůru.

V karanténě je neveselo, přetěžko. Brutus - šibal - navrhuje soutěž ve zpěvu. Křehké stvoly mnohdy mužného ženství překvapují;

Julie: Já teskním po svém milém v pátém karanténním domě, já strach mám že mi řekne "ten vztah, kámo, není pro mě", já oběsím se v pátek na převysokánském stromě...
všichni: HÉÉÉÉJ KARANTÉNA!

Lady Macbeth: Já jsem vohrábnutá zrůda co chtěj zkrouhnout všichni chlapi, já jediná tu vím, jaký má můj manžel tlapy, sic nevím kde to je, ale prej mi zdrh' na Slapy...
všichni: HÉÉÉÉJ KARANTÉNA!

Ofélie *zrovna se topí*

"I ty, Brute?" tahá ji Rosalind z vany.

Brutus: Co zas já?

"Ve vlasech tě vískáme, ou jééééé, pěšinkou lezeme, v hlavě tě hryžeme, ou jéééé"!

"My jídlo ti krademe, očičkem mrkneme, mor a smrt neseme, ho ho ho, my jsme krysy zlý!"

"A jáááá, díra ve zdi proradnáááá, nevedu k osvobození, jen k věčnému utrpení, nevedu NIKAM, šufýr, šaltýr, APRÍL"!

"Ach co jen dělat mám, že jsem tady sám, jen vši a krysy a díru ve zdi za společníky mááááám!"

****

"François, já jsem si ale neobjednal muzikál!" řve později jeho patron. "Koukej to předělat na něco - NORMÁLNĚJŠÍHO!"
A tak, chtě nechtě, vzniká Ballade de Merci, Balada kajícná.
Vzdych. Mohla bejt sranda.

Temná, přetemná obloha věští zlé proroctví, vznášející se nad malým nevinným anglickým hrabstvím, nad roztomilou, mezi kopci skrčenou vesnicí, kde je neustále dokonalé počasí.

Nervozita by se dala krájet. Tupým, zubatým nožem z maminčina šuplíku.

Přepadení - asi úplně nevyšlo. Rozhodně ne tak, aby si toho dotyčný přepadený nevšiml.

"GRRRRR VRRRRRR UÁÁÁÁÁ!" zařve děsivý PESOPES NEJVĚTŠÍ ZE VŠECH PSŮ na pánovu obranu, nicméně z roztomilé tlamičky wannabe vlkodava se ozve jenom "knííííík".

"A teď - VŠICHNI NA ADAMA!!!" zaječí Pepřenka, která se rozhodla situaci vyřešit po svém, a vrhne se vpřed jako první.

Kouzlo okamžiku mizí.

A Adam mizí taky.

V křoví.

LynyrdSkynyrd: Ticho! Přemýšlím!

tarůžová: To ty rád, co, hihihi!

indickáčokoláda: Pánové. A dámo. Heslo bude ukryto ve fyzikálním vzorci pro výpočet ubývajícího množství vzduchu!

LynyrdSkynyrd: Ne! Je to přímo ta šifra! Teda ta šifra je ta šifra!

tarůžová: Já jen, že...

magor: ťuk ťuk mmmmmm! ťuk ťuk mmmmmm! ťuk ťuk mmmmmm!

LynyrdSkynyrd: ŠIFRA - FRAPPÉ - PÉČKO! To jsou ty tři kódy! Máme heslo! Ale nemáme klíč!

tarůžová: A neměli byste se...

Ing.: Máme jen pět minut! A ještě tři úkoly! Všichni tu umřeme!

tarůžová: Kluci, možná kdybyste se podívali nahoru, zjistili byste, že ten klíč se celou dobu houpá na lampě.

Vysoko nad úrovní oken, přímo proti vchodu, ční vprostřed zeleného travnatého pásu kouzelný billboard.

Každou noc se změní, a každé ráno hlásá jiné poselství.

Hned první den jeho vzniku na něm stálo docela obyčejné Plocha pro vaši reklamu.

Další den Usměj se na mě někdy, krásko.

A ten další Jsem tak osamělá. Zazvoňte někdy na můj zvonek.

Další den tam bylo MYREK DUŠÝN JE VÚL :)

A dnes? Bojím se. Chci obejmout.

Každičký den, každičké ráno je na kouzelném billboardu nový vzkaz, od člověka, který chce být slyšet nebo - hledá útěchu. A všichni vědí, kdo je ten hledač.

Co napíšete vy?

"Mrrrrrrr, nemusíš chodit do práce, hraj si se mnou"!

Neotravuj. Když nepůjdu do práce, kdo ti vydělá na masíčko?

"Vrrrrň, zůstaň v posteli a čti si, já se budu tulit".

Nemůžu, musím vyluxovat, dej ze mě ty tlapky!

"Grrrrr, chci jídlo, teď hned!!!! Nepotřebuješ vařit večeři! Vypni ten sporák! Chci jíííííst!"

Vystřel a nepleť se mi pod nohy, nebo ti šlápnu na packu!

"Mňáááááááááááááááááááááááááááá!"

Já ti to říkala.

****

A pak přijde chvíle, kdy sedíte na gauči, čumíte do blba, a nevíte, kdo jste a kde jste.

"Vrrrrrrň. Vyser se na to".

A vyleze vám do náručí a začne příst.

Jo.

Odhalení století!

Bývalý padawan a téměřmistr Jedi, jinak také Darth Vader zvaný, poskytne na meziplanetární charitu pro ztracené rytíře Jedi 333 tisíc respirátorů třídy FFP3 jako obranu proti kosmickému prachu. Ke každému prý přiloží ručně šitou roušku od mistra Yody. Žadatelé mohou přijít až třikrát, pokud v prvních dvou případech přežijí nebudou úspěšní.

Zeptali jsme se ho na motivy jeho jednání:

"Grrrrr chrrrrrrr vrrrrrrr chrrrrrrsk."

Toto Darth Vaderovo vyjádření bohužel může znamenat cokoliv, od "užívejte je v pokoji a míru" až po "BÍDNĚ ZHYNEŠ, SMRADE, CHRRRR!"

Doufejme, že za jeho chvályhodnými snahami není pokus o převrat.

Sledujte dále naši rubriku!

Mrk.
Smrk mrk smrk smrk mrk mrk.
Mrk mrk.
Smrk smrk mrk mrk smrk mrk smrk.
Mrk.
Mrk.
Smrk smrk smrk smrk smrk.
Mrk smrk.
Smrk mrk.
Smrk mrk mrk mrk mrk mrk.
Mrk smrk
Smrk.
Smrk smrk.
Mrk.
Smrk mrk mrk smrk mrk mrk smrk mrk.
Mrk smrk.
Smrk.
Smrk.
Smrk smrk smrk smrk smrk smrk.
Mrk mrk.
Mrk.
Mrk.

*ticho*

*vyčkávaně hledí*

*doufá v úspěch*

"Ne, Vilíku," povzdechne si unaveně Rikitan, a důkladně si v rámci relativně povedené autosugesce promne nos kostkovaným kapesníkem. "Nemyslím, že bychom mohli mrkání a popotahování používat místo teček a čárek v Morseově abecedě."

Tu sem

tu tam

frrrrnk

a hltá

sladký nektar

(jazzzzzzzyk!)

(jako kdyby měl

- ach!

sosáků nespočet )

pije do dna

ze dna

a byl

a je

tu tam

ten tam

********

bim bam bim bam
hup!
pojď k nám
pojď k nám
sem k nám
tam k nám

********

Pij!

Pyj.

********

Motýlku polétavý

do žluta zbarvený

s křídly prachovými

z kterého jara

přicházíš k nám do Čech?

(z jihu. zjihnu.)

********

Sosák z květnatých vět

Vysál až do dna

Kořeny slov

Sklenku vína

A dívčí klín

********

Nakonec

Neví co říct

Odchází.

Němý

Přežitek doby

********

Sex je mrtvý

Nastal čas lásky

Tedy -

- než přijde Mácha.

Můj drahý bratře, proč vésti marný spor,
o pár pozemských statků, o hrad, a naši zem?
Jsem přeci dalek být marnivý tvor,
jsem přeci dalek být svázán řetězem
světa, her, trůnu, buď tytéž ctnostný muž.
(A ne-li řekneš, tak zemřeš železem,
či v ucho tvoje vetkne se můj nůž.)

Ty pravdu díš, že hněv náš marný jest,
však prvý z rodu byvše zrozený,
já nechci válku s bratrem milým vést,
snad dočkáš se po smrti odměny
za pokoru a skromnost. Tak, a konec slov.
(Snad nesrazí mne, hlupák bezcenný,
já dělit s ním se nechci, to dřív mne sejde rov!)

měsíci flíčkatý
umazaný měsíčku
pověz mi, pověz
proč mám divnou sestřičku
taky je flíčkatá, a taky umazaná
a nikdy za to
není pokálenáraná

(Máááááma!)

někdy je na mě zlá
bije mě týrá
ve všech mých!!! hračkách
je v očičkách díra
někdy křičí a já jí nerozumím
někdy nic nechce a bodá se trním

Vrnííííííí!

jen si ubližuje
a řeže se, píchá
a když není ticho
tak potmě nedýchá
prý ji mám ráda a prý někdy létá
a prý je tak divá, prý je kometa

Teeeeeeta!

prosím
zeptej se Vesmíru
na tuhle záhadu,
proč že jsou "au! tisti
duševně o hladu"...

Každé ráno, každé ráno, každý večer
na zápraží u nádraží svět by brečel
každé ráno, každý večer jedou vlaky
každé ráno, každý večer jel by taky.

Svítání. Rychle posbírat věci, aktovku, vypít zelený čaj, zabouchnout, běžíme! Stihnul jsem to, tak akorát!
Tak večer!

Večer. Líné pospávání. Někdy opravuji. Popíjení zbytku vystydlého čaje z termosky. Sušenka. Á, už jsme tu.
No ahoj, tys mi chyběl!

A pak jednoho dne profesor Hidesaburó Ueno z vlaku nevystoupí.

Každé ráno, každé ráno, každý večer
na zápraží u nádraží svět by brečel
každé ráno, každý večer jedou vlaky
každé ráno, každý večer jel by taky.

"Já se vyspal se stovkou žen!" zvolá hrdě mstitel, mávaje maskou.

"Já s celým Španělskem!" chvástá se stařeček, který ještě před chvílí seděl před krbem na veeeeelmi vzdáleném zámku, ale teď se celkem baví.

"Já jsem úchyl, lalala!" vyzpěvuje pod stolem chlápek v paruce a očuchává všem nohy.

"A jááá," škytne toosexyformyparty modrokabátník, "jsem ošukal CÉÉÉÉÉLIČKÝ Vesmír!"

To víte. BBC nemá co dělat, Clarksona vyhodili. Nová realitní show Jeden na všechny, všichni s tím samým! má úspěch. Navrhl to ten v tom modrém kabátě. Kamery jsou skryté, a Tardis čeká venku, aby to po skončení pořadu zase všechno rozvezla zpátky.

Krouží Vesmírem, není tady a teď, není jindy ani jinde. Je nikdy.

Století mihnutí člověka; spirálou probleskl kámen, kladivo, šíp, meč, puška. Nic z toho není skutečné. Lidstvo může, a nemusí být.

V tanci se setkají, když je ten druhý otočen zády. Planety v zářivých hadrech.

Na vteřinu v onom světě, na vteřinu pohádka...

Piráti. Žralok si pochutnal.

Indiánská princezna. Utopená.

Víla v zavařovací sklenici. Udušená.

Věčné děti, omámené, okouzlené.

Nevidí, neslyší, dospělý svět je jen jeden z mnoha tisíců.

Cestovatelé časem, bludní Angličané, loď pluje v mracích, na palubě duch svobody kymácí vlajkou.

Takhle...
by to vypadalo...
kdybych nevyrostla?

"A dědo, tys tu potvoru fakticky zmerčil? To eště rybičky chodily po dvou, viď?" žblebtne nejstarší drzoun a ostatní si ukážou palec nahoru.
"Holomci jedni!" zahrozí chichotajícím se mláďatům poloslepý stařešina.
"Poudám vám, že tendlencten tvor je fakticky děsivě nebezpečnej! Řiká se, že jednou za sto let vyleze ze země, a koho potká, toho popadne a schramstne, ani kostičky z něj nezbudou! Musíte se kotoulet s nejvěčí obři-ozbeřetností, očiska dokořán, ušiska našpicovaný, a kdyby se náhodou objevil, zaútočte jako první! Rozkousejte ho a roztrhejte na cucky! Ale vono to nebude tak lehký, protože tadlecta příšera je, vy lehkomyslný parchanti, NE-VI-DI-TEL-NÁ!"

Jsa každý člověk v davu sám, jsou tací ještě samotnější.

Chlapec na ulici, přeskakuje všechny hranaté kanály, sudé dlažební kostky.

Holčička v pískovišti, mimoděk si vytrhávajíc jeden princeznovský vlásek za druhým.

Mladý muž, který na meeting dorazí propocen, vyšel právě osmnáct pater pěšky.

Mladá žena, které cuká oko a ret, když vykládá zboží na pás. Pláče.

Babička, která vás zdraví jako vnučku.

Dědeček, který vyžene vás jako cizince.

Jsa každý člověk v davu sám, však lidé houfují se jako stádo; jsou tací, kteří jsou vyhnáni.

Nemocné, poděšené, rozklepané, neviditelné, zoufale vadné kusy.

Jsou jiní.

Jsou strach.

Sami, ve své hlavě.